HANZELKA Jiří 24.12.1920-15.2.2003

Z Personal
Jiří HANZELKA
Narození 24.12.1920
Místo narození Štramberk
Úmrtí 15.2.2003
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 225-226
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46893

HANZELKA, Jiří, * 24. 12. 1920 Štramberk, † 15. 2. 2003 Praha, cestovatel, novinář

Pocházel z rodiny mechanika a závodního řidiče kopřivnické Tatry Ferdinanda H. (* 1887) a Pavly, roz. Pavlíkové. Mládí prožil v Kopřivnici, 1925–30 v Bratislavě a v Praze-Vinohradech. 1938 začal studovat Vysokou školu obchodní, kterou v důsledku válečného uzavření vysokých škol dokončil až po osvobození (Ing. 1946). Za nacistické okupace pracoval jako zemědělský dělník na Táborsku, poté jako úředník pojišťovny Kooperativa. Na vysoké škole se koncem třicátých let seznámil s celoživotním kolegou Miroslavem Zikmundem (* 1919), s nímž ještě v době protektorátu začal plánovat cestu kolem světa. Po 1945 se dvojici podařilo přesvědčit vedoucí představitele automobilové firmy Tatra o tom, že jejich výprava bude nejvhodnější reklamou kopřivnické továrny.

Na legendární cestu kolem světa vyrazili H. a Zikmund z Prahy 22. dubna 1947 se stříbrnou Tatrou T 87. Přes Německo a Francii se dostali do severní Afriky, kterou prozkoumávali napříč od západu k východu. V Libyi přežili autonehodu, kvůli níž museli poté absolvovat delší zastávku v Egyptě (přespali na Cheopsově pyramidě). Jako jedni z prvních projeli na sériově vyráběném voze Núbijskou pouští. Pokračovali přes Súdán, Etiopii, Somálsko a Keňu. V doprovodu krajanek Ruth Lányové a Heleny Škulinové vystoupili v lednu 1948 na Kilimandžáro (5895 m). Přes Belgické Kongo, kde pozorovali vznik sopky, a tehdejší Rhodesii (navštívili i zříceniny Zimbabwe) dojeli do Jižní Afriky. V létě 1948 se přeplavili přes Atlantský oceán do Jižní Ameriky, kde realizovali další část cesty. Navštívili Argentinu, Paraguay a Brazílii. Přes Andy, v nichž dosáhli nadmořské výšky 4860 m, pronikli do Bolívie a Peru. V Ekvádoru využili čekání na kolumbijská víza k výpravě do oblasti obývané lovci lebek z kmene Šuárů (Jívarů). Povolení ke vstupu do Kolumbie neobdrželi a museli se do Střední Ameriky přeplavit lodí. V Nikaragui si H. zlomil ruku. Po příjezdu do Mexika se rozhodli ze zdravotních, technických i politických příčin (USA jim odmítly udělit vízum) k návratu do Československa. V Praze byla jejich Tatra uvítána 1. listopadu 1950. Na tři a půl roku trvající výpravě ujeli 61 700 km. Z cesty napsali řadu reportáží, knižních i rozhlasových (četli je Karel Pech a Jaromír Spal), a natočili několik filmů, jejichž zpracování (převážně v gottwaldovských laboratořích, společně s režisérem Jaroslavem Novotným, hudba Zdeněk Liška) trvalo několik dalších let. 1954 se H. oženil, s manželkou Hanou († 1964) měl syna a dceru. 1958 se přestěhoval ze Zlína na pražskou Hanspaulku, kde žil ve vile v ulici Na Míčánce. Na druhou výpravu se H. a Zikmund vydali v dubnu 1959. Stříbrnou Tatru T 87 nahradily speciálně upravené nákladní Tatry 805 (i s dvěma dalšími účastníky – technikem a lékařem, kteří byli v Indii vystřídáni náhradníky). Kromě propagace československého automobilového průmyslu převzali řadu úkolů od ČSAV. Zatímco při první výpravě putovali bez přerušení, během této se několikrát vrátili do vlasti a zase na cestu. Přes jihovýchodní Evropu (Maďarsko, Jugoslávie, Albánie, Bulharsko) dospěli do Turecka a Sýrie. Konec roku 1959 strávili ve Svaté zemi. Z Jordánska zamířili do Iráku. Poté co jim nebyl povolen vstup do Íránu, navštívili Pákistán a Indii, kde je očaroval zejména Kašmír. Jejich dalším cílem se stal ostrov Cejlon (Srí Lanka), který nazvali „rájem bez andělů“.

V následujících letech dvojice procestovala Barmu, Thajsko a Indonésii. Na Západním Irianu zažila konec nizozemské koloniální správy (1963). Z politických důvodů nebyla vpuštěna do Austrálie ani do Číny a přesunula se rovnou do Japonska, kde se do centra jejího zájmu dostala, kromě tradičních historických a kulturních středisek, především japonská ekonomika, jejíž dynamický rozvoj prudce kontrastoval se zaostávajícím hospodářstvím Československa. Během pobytu v Japonsku H. i Zikmund vstoupili do KSČ. Do vlasti se vrátili přes Sovětský svaz. Postřehy formulované v tzv. zvláštních zprávách, které byly adresovány stranickým funkcionářům, nebyly přijímány s pochopením. Nespokojenost vzbudila zejména analýza poměrů na sovětském Dálném východě, na Sibiři a ve středoasijských republikách SSSR, kterou obsahovala Zvláštní zpráva číslo 4, určená pro vedení KSČ. H. a Zikmund v ní otevřeně popsali neutěšenou skutečnost, kterou poznali při ročním putování po sovětském území (září 1963 – listopad 1964). Jedna z kopií zprávy se 1965 dostala do Moskvy a byla předána sovětskému vůdci Leonidu I. Brežněvovi.

V období pražského jara se H. angažoval ve prospěch reformního vývoje, vystupoval na veřejných mítincích a publikoval v tisku kritické články. V červnu 1968 podepsal manifest Dva tisíce slov. Jeho aktivity se staly terčem kritiky sovětských představitelů a konzervativních funkcionářů KSČ. Jejich přičiněním nebyl H. v červenci 1968 zvolen plénem Národního shromáždění poslancem nově ustavené České národní rady. Na podzim 1968 byl jmenován obchodním přidělencem na československém velvyslanectví ve Stockholmu, funkci vykonával jen krátce.

Po nástupu tzv. normalizace H. a Zikmund čelili existenční perzekuci. Byli vyloučeni z KSČ, nesměli cestovat do zahraničí a publikovat. Kniha Cejlon, ráj bez andělů vyšla poprvé 1975 ve Vaculíkově samizdatové Edici Petlice, oficiálně až 1991. Starší publikace byly vyřazeny z veřejných knihoven. H. měl problémy se získáním zaměstnání. 1976 byl vyslán na krátkodobý zdravotní pobyt do Francie. Po podpisu Charty 77 se jeho situace opět zhoršila (Zikmund, žijící mimo Prahu, mezi jejími signatáři nebyl). Až v osmdesátých letech mohl načas pracovat jako zahradník v podniku Sady, lesy, zahradnictví. Devadesátá léta H. zastihla těžce nemocného, k cestování se proto vrátil jen Zikmund. Závěr života H. prožil s partnerkou, kosmetičkou Olgou Knoblochovou (* 26. 4. 1933, † prosinec 2023), v obci Sedlo (u Jindřichova Hradce). Pohřben byl v rodinném hrobě v Třeboni-Domaníně. 1996 byla otevřena muzejní expozice obou cestovatelů ve Zlíně (původně na zámku, od 2012 přesunuta do baťovského areálu). 2007 byla po H. v Praze 6 – nedaleko místa, kde žil – pojmenována ulice.

D: výběr: Afrika snů a skutečností 1–3, 1952; Tam za řekou je Argentina, 1956; Přes Kordillery, 1957; Za lovci lebek, 1958; Mezi dvěma oceány, 1959; Obrácený půlměsíc, 1961; Tisíc a dvě noci, 1967; Světadíl pod Himálajem, 1969; Past na rovníku, 1991 (vše s M. Zikmundem); O toleranci – Zamyšlení cestovatele na konci století, 1999. Filmová díla: www.csfd.cz (soupis, stav k 7. 12. 2018).

L: Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 239; ČBS, s. 191; Tomeš 1, s. 147; J. H. – M. Zikmund, Život snů a skutečností, 1997; J. Martínek – M. Martínek, Kdo byl kdo – naši cestovatelé a geografové, 1998, s. 170–178, 471–477; M. Štoll a kol., Český film, režiséři – dokumentaristé, 2009, s. 167–170; M. Zikmund – P. Horký – M. Náplava – V. Kroc, Století Miroslava Zikmunda, 2017.

P: Muzeum jihovýchodní Moravy, Zlín.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Jiří Martínek