StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAPL Václav 16.7.1928-26.4.1982

Václav HAPL
Narození	16.7.1928
Místo narození	Praha
Úmrtí	26.4.1982
Místo úmrtí	Praha
Povolání	85- Filmař nebo filmový podnikatel
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 231-232
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48576

HAPL, Václav, * 16. 7. 1928 Praha, † 26. 4. 1982 Praha, filmový dokumentarista, scenárista, režisér

Mezi 1942–44 se učil zámečníkem v továrně Letov v Letňanech (Praha), 1948 maturoval na Vyšší průmyslové škole strojnické. Ačkoli neměl profesní vzdělání, byl téhož roku přijat do pražského studia Krátkého filmu jako asistent výroby a režie zakázkových instruktážních filmů, které záhy začal také samostatně režírovat (např. propagandistický Boj proti mandelince bramborové, 1951). 1952 nastoupil základní vojenskou službu v Československém armádním filmu (ČAF). Na rozdíl od kolegů (V. Jasný, K. Kachyňa, V. Sís, F. Vláčil), pro něž byl ČAF jen místem nabytí filmařské praxe před přechodem k tvorbě hraných filmů, zde H. zůstal až do 1970 a realizoval tu většinu svého dokumentaristického díla. Začal střihovým filmem o korejské válce Neprojdou (1952). V padesátých a šedesátých letech natočil sérii instruktážních snímků sloužících pro výuku a výcvik vojáků, v nichž měl omezené možnosti tvůrčího přístupu (Odminování průchodů I., II., 1953; Hygiena tábora, 1955; Technické zabezpečení tankového pluku v boji, 1958; Rektifikace kanonu T 54, 1959; Bombardování z malých výšek, 1961; Bombardování ze stoupavého letu; Obrněný transportér OT 62, 1963; Pancéřovka RPG-7, 1966; Ničení selhané a nevybuchlé munice, 1967; Pokládání min z vrtulníku; Ženijní budování velitelského stanoviště, 1968). Autorský rukopis mohl výrazněji uplatnit u filmů určených pro širší distribuci, které měly popularizovat armádu a zájmovou činnost branců. Vytvořil reportáže Puškou aj valaškou (1956) o vojenském uměleckém souboru Jánošík či Vodácký maratón Budějovice–Praha (1957), věnovaný účasti armádního vodáckého oddílu Dukla na závodech a zachycující břehy a zákoutí Vltavy před výstavbou přehradní kaskády. Téhož roku natočil svůj jediný hraný film Útěk (1957) o zběhnutí vojenského zdravotníka ze služby, hranou tvorbou se inspiroval také v dokumentu Průzkumná skupina Otava (1958). Režíroval dva středometrážní snímky o účasti vojáků na III. celostátní spartakiádě 1965 (Před očima všech; Concerto grosso). První z nich měl spíše reportážní charakter, druhý se soustředil na výslednou výtvarnou podobu exhibice. Od druhé poloviny padesátých let se mohl věnovat také dílům s populárněvědeckou tematikou (Úvod do světa atomů, 1956; Činnost vestibulárního ústrojí, 1967) či umělecké reportáži (snímky Nejhezčí řeka, 1964; Dole je moře, 1967). Pro armádní účely natočil snímek Experiment (1969) vycházející z pokusů s halucinogenními látkami a srovnávající schopnosti dvou velitelských štábů při fiktivním cvičení, z nichž jeden je intoxikován LSD (diethylamid kyseliny lysergové). Ve všech těchto pracích se pozvolna prohluboval H. příklon k žánru dokumentární filmové eseje s filozofickým přesahem, dotýkajícího se problematických jevů v životě soudobého lidstva a zdůrazňujícího humánní podstatu jeho existence, který poté tvořil podstatu a vrchol jeho tvorby v sedmdesátých letech.

Na počátku tzv. normalizace musel H. po stranických prověrkách ČAF opustit. Po dvou letech ve svobodném povolání, kdy navrhoval témata televizních „přestávek“ a psal scénáře, se 1972 vrátil do Krátkého filmu, kde působil až do své dobrovolné smrti. Ještě před odchodem z armády připravil esej Člověk neumírá žízní (1970), jejíž scénář vznikal souběžně s dokumentem Experiment. Vědecko-populární rovina pokusů s tzv. psychoaktivními látkami při léčbě psychóz a neuróz mu posloužila jako východisko pro obecné filozofické úvahy o moderní západní civilizaci, v nichž vyjádřil svou obavu z dehumanizace vedoucí až k možné sebedestrukci lidstva. Střihový snímek Cena vítězství (1972) se věnoval odklonu (vrcholového) sportu od jeho původních ideálů, následující film Slunce (1973) zobrazil evoluční vývoj lidského pohledu na tuto hvězdu, její kult ve starých kulturách i současné odborné astronomické poznatky. Výtvarně působivý byl vědecko-populární esej Lux arte facta (1977, kamera J. Malíř) o umělém světle a jeho úloze v životě člověka. Poslední projekty se vyznačovaly kritikou přezíravého přístupu k přírodě. Dokument Lesy umírají tiše (1978, distribuční verze zakázkového filmu Oheň v korunách, 1977) byl věnován problematice ochrany před lesními požáry, snímek Pastýřské ozvěny (1980, původně Chov ovcí, 1979) tematizoval upadající pastevecké využití horských luk. Krásou obrazů i záběry přírodních katastrof oba působily na emoce diváků. Pohřben je v Praze na Olšanských hřbitovech.

H. tvůrčí vklad do oblasti dokumentárního filmu spočíval především ve schopnosti obohatit vědecko-populární poznatky o duchovní aspekt. Za své snímky získal řadu ocenění (Velká cena Academia Filmu Olomouc, první cena Columbus International Film Festival /USA/ aj.).

L: MČE, s. 716; A. Navrátil, Filmové eseje V. H., in: Kino 37, 1982, č. 7, s. 11; M. Štoll, Český film. Režiséři–dokumentaristé, 2009, s. 171–173; Z. Meissnerová, Osamocená cesta V. H., in: Film a doba 28, 1982, č. 8, s. 440–443; J. O. Stanislav, Vzpomínka na V. H., in: Kino 38, 1983, č. 12, s. 13; J. Hádková, V. H., 1989 (s filmografií); A. Navrátil, Cesty k pravdě a lži. 70 let československého dokumentárního filmu, 2002; V. Šmídrkal, Armáda a stříbrné plátno. Československý armádní film 1951–1999, 2009; T. Vovsík, V. H. a filmový esej, 2011 (bakalářská diplomová práce, FF UP, Olomouc); http://www.fdb.cz/ (s filmografií, stav k 17. 12. 2017).

Zdeněk Doskočil