HARRACH Ferdinand Bonaventura II. 11.4.1708-28.1.1778: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
| jméno = Ferdinand Bonaventura HARRACH
+
| jméno = Ferdinand Bonaventura II. HARRACH
 
| obrázek = HARRACHFB.jpg
 
| obrázek = HARRACHFB.jpg
 
| datum narození = 11.4.1708
 
| datum narození = 11.4.1708
Řádka 9: Řádka 9:
  
 
| jiná jména =  
 
| jiná jména =  
 +
|citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 249-250
 
}}
 
}}
 +
'''HARRACH, Ferdinand Bonaventura II.''', ''* 11. 4. 1708 Gmunden (Rakousko), † 28. 1. 1778 Vídeň (Rakousko), státník, diplomat''
  
== Literatura ==
+
Syn Aloise Tomáše Raimunda H. (1669–1742), císařského diplomata ve Španělsku a neapolského místokrále, a Anny Cecilie z Thannhausenu. Pocházel z mladší linie rodu, který vlastnil
  Hosp. rozmach Moravy 1740-1918. Brno 1999, s. 20 ad; BL I, 538; Podnikatelé, 156-7; NDB 7, s.699;  
+
majetky v Dolních Rakousích (Bruck an der Leitha), v Čechách (Jilemnice, Šluknov) a na Moravě (Janovice /u Rýmařova/). Dětství prožil u otce v Neapoli, jeho výchovu pak převzal
 +
strýc František Antonín H. (1665–1727), arcibiskup v Salcburku, kde H. navštěvoval univerzitu. 1732 vstoupil do státní
 +
služby jako dolnorakouský vládní rada, 1735 se stal dvorním
 +
radou v rakouské dvorské kanceláři a  1744 tajným radou.
 +
V době druhé slezské války dosáhl diplomatického úspěchu,
 +
po úmrtí salcburského arcibiskupa se mu podařilo přesvědčit tamní dómskou kapitulu, aby ve městě přijala rakouské oddíly, čímž se postavila proti tehdejšímu císaři Karlu VII.
 +
z rodu Wittelsbachů. Jako rakouský vyslanec H. ovlivnil volbu
 +
nového arcibiskupa, aby vyhovovala zájmům Marie Terezie.
 +
H. působil jako pověřený ministr při zahájení jednání v Bredě (uzavření míru mezi Francií a Velkou Británií), která později skončila cášským mírem, a jako vyslanec v Nizozemsku.
 +
1747 se stal guvernérem milánského vévodství, kde se snažil
 +
odstranit problémy způsobené vleklou válkou. Díky zakládání manufaktur a podpoře obchodu se mu během několika let
 +
podařilo pozvednout Milán z hospodářského úpadku, zmírnit
 +
nezaměstnanost a podstatně snížit zadlužení vévodství, které
 +
tehdy činilo téměř sto miliónů lir. Přísně zasáhl proti banditismu v zemi a provedl správní reformu. Po úmrtí svého bratra
 +
Fridricha Augusta (1696–1749) se musel vrátit do Rakouska
 +
a převzít správu rodinných statků. 1750 byl jmenován prezidentem říšské dvorské rady, aniž by byl předtím jejím členem.
 +
Pro své konciliantní a konzervativní jednání v ní však jen málo
 +
přispěl k odstranění nesnází a uzavření vleklých jednání, a proto se 1766 dostal do konfliktu s reformním císařem Josefem II.
 +
H. byl na svých panstvích velmi schopným hospodářem. Zasloužil se o rozvoj plátenické výroby, zejména produkce ruční lněné příze, kterou vyráběli četní přadláci a s níž úspěšně
 +
obchodoval, ačkoli od roku 1775 platil přadlácký patent zakazující vrchnostenský monopol pro výkup poddanské příze.
 +
Momentální nedostatek tkalců jemných pláten na panství
 +
Janovice H. dokázal vyřešit tím, že tam z  panství Šluknov
 +
v  severních Čechách přestěhoval zkušené tkalce (zakladatele
 +
vesnic Harrachov a Růžová); přadláci z panství Jilemnice přišli
 +
do janovické přádelní školy učit tamní poddané příst jemnou
 +
přízi. V Janovicích byly v polovině čtyřicátých let 18. století zakládány tzv. rozptýlené manufaktury na výrobu plátna.
 +
Tvořili je tkalci pracující doma; konečná úprava výrobků se
 +
prováděla na tamních bělidlech, kde se plátno též mandlovalo,
 +
ukládalo do beden a připravovalo k převozu do Vídně, Brna,
 +
Olomouce, Prešpurku, Pešti a také na vzdálené trhy v severní
 +
Itálii. 1767 Harrachové zřídili ve svém vídeňském paláci na
 +
Freyungu prodejní sklad svých výrobků.
 +
 
 +
Na severní Moravě v  Janovicích patrimoniální úřad nebyl
 +
schopen řídit provoz plátenické manufaktury, proto H. 1771
 +
uzavřel smlouvu s Nadalem de Soubreville. (Tento Francouz,
 +
který byl jeho poradcem při budování manufaktury v  Náměšti na Hané, měl provést reorganizaci tamní výroby; 1774
 +
byl jmenován ředitelem obou podniků.) V Janovicích H. postupně zvýšil počet tkalcovských stavů z  počátečních třiceti
 +
v sedmdesátých letech na dvě stě šestnáct kusů, na nichž tkali
 +
poddaní „tovární mistři“ – tkalci a tovaryši s učni. Zavedl také
 +
mechanický stroj na třídění lněné příze. Do Vídně putovalo ročně zboží až za čtyřicet tisíc zlatých. Podnikavý H. vložil rovněž kapitál do modernizace a rozšíření železnorudných
 +
dolů, sléváren, vysokých pecí a hamrů, a to zejména na panství
 +
Janovice, kde se snažil využít i dalšího nerostného bohatství.
 +
Pokoušel se oživit těžbu a zpracování olověné rudy, prováděl
 +
zkoušky s výrobou cementu, těžil vápenec a dal pátrat po ložiskách kamenného uhlí.
 +
 
 +
Své zkušenosti s chovem ovcí na vlnu vtělil do spisu ''Die Schafzucht'' (byl vydán z jeho pozůstalosti 1786). H. je považován
 +
za jednoho z nejagilnějších podporovatelů průmyslové výroby
 +
z řad šlechty v 18. století. Byl jmenován rytířem Řádu zlatého
 +
rouna. Na jím započaté dílo navázal jeho prasynovec Jan Nepomuk Arnošt (1756–1829).
 +
 
 +
'''L:''' Wurzbach, 7, s.  377; F. Mainuš, Plátenictví na Moravě a  ve Slezsku
 +
v XVII. a XVIII. století, 1959, s. 117–128; BL 1, s. 538; F. Kutnar, Z dějin zemědělství a plátenictví na jilemnickém panství ke konci 18. století, in:
 +
Krkonoše–Podkrkonoší 1, 1963, s.  86–97; týž, Dva lidové obchodní listy
 +
z korespondence hrabačovského bělidla, in: tamtéž, s. 148–149; G. Hofmann,
 +
Železářství v Krkonoších a jejich podhůří za feudalismu, in: tamtéž 3, 1967,
 +
s. 60–71; NDB 7, s. 699; J. Urbancová – J. Svatoňová, Sklárna Harrachov
 +
1712–1967, 1967; Z. Demčík, Harrachovské podnikání na janovickém panství v druhé polovině 18. století, in: Severní Morava 24, 1972, s. 3–8; J. Janák,
 +
Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, in: Dějiny Moravy 3/1. Vlastivěda moravská, Země a lid, nová řada 7, 1999, s. 20–21.
 +
 
 +
'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/5da0c2e4-1e61-4e10-8187-6569b055621d Bibliografie dějin Českých zemí]
 +
 
 +
Bohumír Smutný
 +
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:D]]
 
[[Kategorie:33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu]]
 
[[Kategorie:33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu]]
 
  
 
[[Kategorie:1708]]
 
[[Kategorie:1708]]

Verze z 2. 3. 2021, 21:42

Ferdinand Bonaventura II. HARRACH
Narození 11.4.1708
Místo narození Gmunden (Rakousko)
Úmrtí 28.1.1778
Místo úmrtí Vídeň (Rakousko)
Povolání 33- Odborník textilního nebo oděvního průmyslu
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 249-250
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=77251

HARRACH, Ferdinand Bonaventura II., * 11. 4. 1708 Gmunden (Rakousko), † 28. 1. 1778 Vídeň (Rakousko), státník, diplomat

Syn Aloise Tomáše Raimunda H. (1669–1742), císařského diplomata ve Španělsku a neapolského místokrále, a Anny Cecilie z Thannhausenu. Pocházel z mladší linie rodu, který vlastnil majetky v Dolních Rakousích (Bruck an der Leitha), v Čechách (Jilemnice, Šluknov) a na Moravě (Janovice /u Rýmařova/). Dětství prožil u otce v Neapoli, jeho výchovu pak převzal strýc František Antonín H. (1665–1727), arcibiskup v Salcburku, kde H. navštěvoval univerzitu. 1732 vstoupil do státní služby jako dolnorakouský vládní rada, 1735 se stal dvorním radou v rakouské dvorské kanceláři a 1744 tajným radou. V době druhé slezské války dosáhl diplomatického úspěchu, po úmrtí salcburského arcibiskupa se mu podařilo přesvědčit tamní dómskou kapitulu, aby ve městě přijala rakouské oddíly, čímž se postavila proti tehdejšímu císaři Karlu VII. z rodu Wittelsbachů. Jako rakouský vyslanec H. ovlivnil volbu nového arcibiskupa, aby vyhovovala zájmům Marie Terezie. H. působil jako pověřený ministr při zahájení jednání v Bredě (uzavření míru mezi Francií a Velkou Británií), která později skončila cášským mírem, a jako vyslanec v Nizozemsku. 1747 se stal guvernérem milánského vévodství, kde se snažil odstranit problémy způsobené vleklou válkou. Díky zakládání manufaktur a podpoře obchodu se mu během několika let podařilo pozvednout Milán z hospodářského úpadku, zmírnit nezaměstnanost a podstatně snížit zadlužení vévodství, které tehdy činilo téměř sto miliónů lir. Přísně zasáhl proti banditismu v zemi a provedl správní reformu. Po úmrtí svého bratra Fridricha Augusta (1696–1749) se musel vrátit do Rakouska a převzít správu rodinných statků. 1750 byl jmenován prezidentem říšské dvorské rady, aniž by byl předtím jejím členem. Pro své konciliantní a konzervativní jednání v ní však jen málo přispěl k odstranění nesnází a uzavření vleklých jednání, a proto se 1766 dostal do konfliktu s reformním císařem Josefem II. H. byl na svých panstvích velmi schopným hospodářem. Zasloužil se o rozvoj plátenické výroby, zejména produkce ruční lněné příze, kterou vyráběli četní přadláci a s níž úspěšně obchodoval, ačkoli od roku 1775 platil přadlácký patent zakazující vrchnostenský monopol pro výkup poddanské příze. Momentální nedostatek tkalců jemných pláten na panství Janovice H. dokázal vyřešit tím, že tam z panství Šluknov v severních Čechách přestěhoval zkušené tkalce (zakladatele vesnic Harrachov a Růžová); přadláci z panství Jilemnice přišli do janovické přádelní školy učit tamní poddané příst jemnou přízi. V Janovicích byly v polovině čtyřicátých let 18. století zakládány tzv. rozptýlené manufaktury na výrobu plátna. Tvořili je tkalci pracující doma; konečná úprava výrobků se prováděla na tamních bělidlech, kde se plátno též mandlovalo, ukládalo do beden a připravovalo k převozu do Vídně, Brna, Olomouce, Prešpurku, Pešti a také na vzdálené trhy v severní Itálii. 1767 Harrachové zřídili ve svém vídeňském paláci na Freyungu prodejní sklad svých výrobků.

Na severní Moravě v Janovicích patrimoniální úřad nebyl schopen řídit provoz plátenické manufaktury, proto H. 1771 uzavřel smlouvu s Nadalem de Soubreville. (Tento Francouz, který byl jeho poradcem při budování manufaktury v Náměšti na Hané, měl provést reorganizaci tamní výroby; 1774 byl jmenován ředitelem obou podniků.) V Janovicích H. postupně zvýšil počet tkalcovských stavů z počátečních třiceti v sedmdesátých letech na dvě stě šestnáct kusů, na nichž tkali poddaní „tovární mistři“ – tkalci a tovaryši s učni. Zavedl také mechanický stroj na třídění lněné příze. Do Vídně putovalo ročně zboží až za čtyřicet tisíc zlatých. Podnikavý H. vložil rovněž kapitál do modernizace a rozšíření železnorudných dolů, sléváren, vysokých pecí a hamrů, a to zejména na panství Janovice, kde se snažil využít i dalšího nerostného bohatství. Pokoušel se oživit těžbu a zpracování olověné rudy, prováděl zkoušky s výrobou cementu, těžil vápenec a dal pátrat po ložiskách kamenného uhlí.

Své zkušenosti s chovem ovcí na vlnu vtělil do spisu Die Schafzucht (byl vydán z jeho pozůstalosti 1786). H. je považován za jednoho z nejagilnějších podporovatelů průmyslové výroby z řad šlechty v 18. století. Byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Na jím započaté dílo navázal jeho prasynovec Jan Nepomuk Arnošt (1756–1829).

L: Wurzbach, 7, s. 377; F. Mainuš, Plátenictví na Moravě a ve Slezsku v XVII. a XVIII. století, 1959, s. 117–128; BL 1, s. 538; F. Kutnar, Z dějin zemědělství a plátenictví na jilemnickém panství ke konci 18. století, in: Krkonoše–Podkrkonoší 1, 1963, s. 86–97; týž, Dva lidové obchodní listy z korespondence hrabačovského bělidla, in: tamtéž, s. 148–149; G. Hofmann, Železářství v Krkonoších a jejich podhůří za feudalismu, in: tamtéž 3, 1967, s. 60–71; NDB 7, s. 699; J. Urbancová – J. Svatoňová, Sklárna Harrachov 1712–1967, 1967; Z. Demčík, Harrachovské podnikání na janovickém panství v druhé polovině 18. století, in: Severní Morava 24, 1972, s. 3–8; J. Janák, Hospodářský rozmach Moravy 1740–1918, in: Dějiny Moravy 3/1. Vlastivěda moravská, Země a lid, nová řada 7, 1999, s. 20–21.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Bohumír Smutný