Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky HARRACH Jan Nepomuk František 2.11.1828-12.12.1909

{{Infobox - osoba
| jméno = Jan Nepomuk František HARRACH 
| obrázek = HarrachJ.png
| datum narození = 2.11.1828
| místo narození = Vídeň (Rakousko)
| datum úmrtí = 12.12.1909
| místo úmrtí = Vídeň (Rakousko)
| povolání = 84- Mecenáš div. umění<br />43- Významný představitel obecní správy<br />21- Odborník rostlinné výroby<br />
| jiná jména = 
|citace = Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 251-253
}} 
'''HARRACH, Jan Nepomuk František''', ''* 2. 11. 1828 Vídeň (Rakousko), † 12. 12. 1909 Vídeň (Rakousko), velkostatkář, politik, mecenáš''

Syn vzdělaného, vlastenecky orientovaného Františka Arnošta H. (1799–1884) a jeho manželky Anny Marie Terezie, roz.
Lobkowiczové. Zásadním způsobem ho ovlivnili vychovatelé, básník a archeolog Jan Erazim Vocel, advokát Vendelín
Grünwald a  knihovník Národního muzea Antonín Jaroslav
Vrťátko. 1848 se spolu s  otcem zúčastnil Slovanského sjezdu v Praze. Vstoupil do armády a 1849 prodělal tažení proti povstalcům v Uhrách. Po boku svého strýce, knížete Josefa Lobkowicze, se vypravil do Petrohradu s císařským poselstvem,
které žádalo pomoc proti povstalcům u cara. Po první návštěvě
Ruska se vrátil plný hlubokých zážitků; idealizovaní Rusové
získali jeho sympatie, a i když se sám nikdy nestal panslavistou, zůstalo Rusko pevným článkem jeho politických představ. Po téměř osmi letech armádu opustil. Zakoupil velkostatek Konárovice (u  Kolína), kde začal uplatňovat příkladnou
zemědělskou osvětu, vydal dva vlastní spisky ''Krátké naučení o důležitosti hnoje…'' (1863) a ''Krátké naučení o důležitosti dobytka dojného…'' (1864). Jako uznávaný odborník stál postupně v čele krajských hospodářských spolků v Kolíně, Čáslavi,
Hradci Králové a  Táboře. 1863 založil na svém velkostatku
Stěžery na Královéhradecku rolnickou školu. Studium i strava
byly pro zájemce z  Hradecka zdarma, pro ostatní za poplatek: Pokud se však žáci účastnili hospodářských prací, dostávali mzdu, jež jim byla odečtena z  účtu za stravu. H. chtěl
prokázat, že progresivní metody lze uplatnit rovněž v menším
hospodářství, a tak ve spolupráci se stěžerským rolníkem Františkem Honcem vybudoval vzorový statek. Zavedl tam chov
bource morušového, pokusy o rozmach hedvábnictví se však
minuly účinkem. Zasloužil se o rozvoj včelařství a konal pokusy s pěstováním tabáku. Jako zástupce monarchie se zúčastnil
několika světových výstav. Nabyté zkušenosti využil během
příprav Jubilejní zemské výstavy v  Praze (1891) a  částečně
i  Národopisné výstavy českoslovanské (1895). Významný
byl i  H. přínos českému průmyslu. Předsedal České hedvábnické jednotě, Českému spolku pro vývoz a přívoz (tj. dovoz),
bance Slavia. Podporoval Českou společnost zeměvědnou. Své
funkce nepokládal za čestnou formalitu, ve spolcích (stejně tak
v bance) aktivně pracoval a nezřídka jim pomáhal i hmotně.

Angažoval se také v politice. Od 1865 zasedal za staročeskou
stranu jako poslanec v zemském sněmu (1865–1867, 1870 až
1872, 1874–1893, 1895–1901), 1879–84 v poslanecké sněmovně říšské rady, 1884 po smrti otce se stal dědičným členem panské sněmovny. Přesvědčením byl austroslavista blízký
staročechům, spolupracoval s Františkem Ladislavem Riegrem
(na rozdíl od něj však působil více jako vykonavatel než tvůrce národní politické koncepce). Od počátku sedmdesátých let
19. století odmítal neúčinnou pasivní rezistenci českých poslanců a požadoval jejich vstup do aktivní politiky, chtěl založit
novou konzervativní stranu. Existenci českého národa si bez
Rakouska nedokázal představit. Neúnavně bojoval za zájmy
Čechů; uvědomoval si, že podunajská monarchie může fungovat pouze na základě rovnoprávného přístupu ke všem v ní
žijícím národnostem. Své konzervativní názory shrnul do brožury ''Spása Rakouska'' (1862). Jeho rodová provázanost s přední
evropskou aristokracií mu však, i přes vlasteneckou orientaci,
bránila stát se nacionalistou. Prosazoval smíření a spolupráci
Čechů s Němci (např. v Krkonoších podpořil vedle českých
též německé veřejně prospěšné podniky). Jako kurátor Matice
české (1862–90) se zajímal o literaturu. Udržoval styky s Karlem Jaromírem Erbenem, jenž na H. popud a s jeho podporou
vydal ''Prostonárodní české písně a  říkadla''. Díky H. štědrému
finančnímu obnosu vyšel jedenáctý ročník časopisu Živa.
Jménem Matice české poklepal 1868 na základní kámen Národního divadla. Podporoval výstavbu nové muzejní budovy
na Václavském náměstí v Praze, 1890 byl zvolen prezidentem
Společnosti Musea Království českého (dnes Národní muzeum). Značnou částku daroval rovněž na Národní divadlo,
1861 krátce působil jako jednatel Sboru pro zřízení českého
Národního divadla a v době nepřítomnosti jeho předsedy Karla Schwarzenberga se fakticky ujal správy sboru. Ve Vídni se
však jeho aktivity setkaly s nelibostí, ozývaly se dokonce požadavky, aby exponovaní šlechtici (H., Schwarzenberg a Jindřich Clam-Martinic) složili své důstojnické hodnosti. Posléze
dostali přímý pokyn od Eduarda Clam-Gallase, aby ukončili
svou činnost v divadelním sboru; po konzultacích s představiteli české politické reprezentace (např. s Františkem Palackým)
příkazu uposlechli. Jako divadelní mecenáš H. 1861 vypsal
soutěž o nejlepší české opery a libreta k nim (1866 získal hlavní cenu šesti set zlatých Bedřich Smetana za ''Branibory v Čechách''). Jeho zájmu se těšila rovněž dostavba Chrámu sv. Víta
a kostela sv. Cyrila a Metoděje v Praze-Karlíně.

V době otevření Národního divadla (1881) publikoval v časopise ''Osvěta'' studii o neutěšených poměrech české menšiny ve
Vídni (Čechů tam podle sčítání 1869 žilo téměř sto padesát
tisíc). V součinnosti se Slovanskou besedou, v jejímž čele stál,
a spolkem Komenský založil ve Vídni českou školu a vymohl
konání bohoslužeb v  českém jazyce. Jeho postoj k  menšině
charakterizovalo označení „otec vídeňských Čechů“.

H. měl vřelý vztah ke Krkonoším, stopy jeho působení jsou
dodnes patrné zejména v jejich západní části, tedy na jilemnickém velkostatku. Již 1860 na něm zavedl jako úřední jazyk
češtinu. Úspěšně podnikal, kromě péče o lesní hospodářství
rekonstruoval a rozšířil pivovary, sklárnu v Novém Světě (Harrachově), krkonošské komunikace, včetně turistických. (Dnešní Harrachova cesta, která vede z Harrachova údolím Mumlavy k Labské boudě a do Špindlerova Mlýna – Bedřichova, se
stala první turistickou trasou s německými a zároveň českými
informacemi.) 1904 založil v Labském dole na severním svahu
Krkonoš první více než šedesátihektarovou přírodní rezervaci
a zajistil ochranu kosodřeviny nad horní hranicí lesa. Hospodářský a turistický rozmach by nebyl myslitelný bez železničního spojení, 1899 se zasloužil o  vybudování lokální dráhy
z Martinic do Rokytnice nad Jizerou, avšak nepodařilo se mu
ji napojit na některou z  tratí v  Jizerských horách. 1890 dal
postavit na vrchu Přední Žalý dřevěnou restauraci a o dva roky
později místo dosluhující železné rozhledny kamennou věž.
Rozmach turistiky podpořil také tím, že 1892 přivezl první
lyže, a tak učinil z Jilemnice kolébku českého lyžování. Nechal
postavit výletní restauraci na vrchu Kozinci nad Jilemnicí, jejíž
spolková místnost sloužila také lyžařům.

Byl dvakrát ženatý, poprvé s Marií Markétou, roz. Lobkowiczovou (1837–1870), podruhé s Marií, roz. Thurn-Taxisovou (1856–1908); z obou manželství měl devět dětí. Byl pohřben
do rodinné hrobky v Horní Branné, z Prahy na pohřeb přijel
zvláštní vlak s předními reprezentanty českého veřejného života.

'''L:''' nekrolog: K. Adámek, Památce J. hraběte H., in: ČNM 84, 1910, s. 353
až 361, 434–439; Č. Zíbrt, † J. hrabě H., in: ČČH 16, 1910, s. 185–187;
Katalog souborné výstavy J. hraběte H. na Všeobecné zemské jubilejní výstavě
v Praze roku 1891 na oslavu jubilea první průmyslové výstavy 1791 v Praze, 1891; F. Menčík, J. hrabě H., 1898; Katalog výstavy čes. Severovýchodu
v Hořicích 1903, 1903; F. A. Šubert, Činnost a význam hraběte H., in: Osvěta 40, 1910, s. 155–161, 219–225; J. Pekař, Hraběte Jana návrh na státoprávní
vyrovnání s Čechy z r. 1875, in: ČČH 35, 1929, č. 1, s. 137–145; O. Urban, Česká společnost 1848–1919, 1982, rejstřík; J. Luštinec – O. Luštinec,
Historie místní dráhy Martinice v Krkonoších – Jilemnice – Rokytnice nad
Jizerou, 2004; M. Bartoš – J. Luštinec – J. Potocki, Encyklopedie Krkonoš,
2007 (heslo Letní turistika); J. Luštinec, J. N. F. hrabě H. (1828–1909), 2008;
J. Georgiev, Až do těch hrdel a statků? Konzervativní myšlení a otázka samosprávy v politických strategiích české státoprávní šlechty po roce 1848, 2011,
passim; T. Korbel, Reprezentace české šlechty. František Arnošt H. a J. N. H.,
2012 (bakalářská diplomová práce, FF UK, Praha); J. Mergl a kol., Z Nového
Světa do celého světa, 2012, s. 13–21; M. Pokorná, J. hrabě H. a Matice česká,
in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C, 59, 2014, č. 3–4, s. 64–65;
J. Luštinec, J. hrabě H. a novosvětská sklárna, in: tamtéž, s. 61–63; L. Sršeň,
Portrét J. hraběte H. od Františka Ženíška, in: tamtéž, s. 58–60; F. Adlgasser, Die Mitglieder der Österreichischen Zentralparlamente (Konstituierender
Reichstag 1848–1879, Reichsrat 1861–1918), 1 A–L, Wien 2014, s.  417;
K. Raptis, Die Grafen H. und ihre Welt 1884–1945, tamtéž 2017; J. Luštinec
a kol., J. N. hrabě Harrach. Ze života českého kavalíra, 2018.

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/11815203-0d9f-4f5a-819b-509250448e47 Bibliografie dějin Českých zemí]

Jan Luštinec

[[Kategorie:B]]
[[Kategorie:84- Mecenáš div. umění]]
[[Kategorie:43- Významný představitel obecní správy]]
[[Kategorie:21- Odborník rostlinné výroby]]

[[Kategorie:1828]]
[[Kategorie:Vídeň]]
[[Kategorie:1909]]
[[Kategorie:Vídeň]]