StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HASNER von Artha Leopold 15.3.1818-5.6.1891

Leopold HASNER von Artha
Narození	15.3.1818
Místo narození	Praha
Úmrtí	5.6.1891
Místo úmrtí	Bad Ischl (Rakousko)
Povolání	42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 278-279
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46950

HASNER von Artha, Leopold, * 15. 3. 1818 Praha, † 5. 6. 1891 Bad Ischl (Rakousko), právník, politik, pedagog

Syn Leopolda H. (1788–1864) a jeho manželky Johanny, roz. Fiedlerové (1793–1864); bratr lékaře Josefa H. (1819–1892). Absolvoval gymnázium na Starém Městě pražském, studoval filozofii a práva na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Rigorózní zkoušky složil ve Vídni (1842 Dr. jur.), kde působil do 1848 jako justiční úředník. Po květnovém vídeňském povstání odešel do Prahy. 1848–49 redigoval list Prager Zeitung. V novinářské profesi se vyslovoval pro federalizaci Rakouska, během revolučních let se postavil proti velkoněmecké koncepci. Od 1849 přednášel na pražské univerzitě právní filozofii, 1851–63 také národohospodářství, 1851 obdržel řádnou profesuru politických věd. 1853/54 a 1857/58 byl děkanem právnické fakulty.

H. se stal 1861 poslancem českého zemského sněmu a říšské rady za městskou kurii v Čechách (obvod Praha – Staré Město). V poslanecké sněmovně vedl finanční a bankovní výbor, 1863–65 jí předsedal. Kvůli negativnímu postoji vůči rakousko-uherskému vyrovnání byl 1867 přeřazen do panské sněmovny. Patřil ke stoupencům německé ústavní strany (Deutsche Verfassungspartei); orientoval se na liberalismus a centralistickou vládní politiku. 1863–65 zastával funkci prezidenta školské rady při státním ministerstvu, 1865 získal titul dvorního rady, později tajného rady. 1867–68 byl rektorem vídeňské univerzity (vyučoval zde národohospodářství), 1867–70 ministrem kultu a vyučování (ve vládách K. Auersperga, E. Taaffeho a I. Plenera).

Vedle zřízení lékařské fakulty v Innsbrucku se přičinil o školskou reformu. Jeho zásluhou byl v lednu 1868 vydán říšský zákon definující poměr mezi školstvím a katolickou církví. Došlo k zavedení nekonfesijní školy. Školství začal řídit a spravovat stát prostřednictvím k tomu ustanovených orgánů (obecních, okresních a zemských školních rad), v rukou církve zůstala jen výuka náboženství a právo zřizovat soukromé školy pro děti příslušného vyznání. Na návrh H. podepsal císař 14. května 1869 i zákon upravující základní školství v Rakousku. Oficiálně se nazýval Zákon, jímžto se ustanovují pravidla vyučování na školách obecných, v praxi dostal označení Hasnerův zákon, květnový zákon nebo velký říšský zákon. Byla jím nařízena povinná osmiletá školní docházka od šesti do čtrnácti let věku. Soustavu základního vzdělávání tvořily dva navazující stupně: Obecná škola a měšťanská škola, které dohromady představovaly národní školu. Po pětitřídní obecné škole bylo možné odejít studovat na gymnázium. Učitelé národní školy se vzdělávali ve čtyřletých učitelských ústavech, získali postavení a plat státních zaměstnanců. Mohli učit maximálně třicet hodin týdně a ve třídě mít nanejvýš osmdesát žáků. Zákon garantoval rovnost všech hlavních vzdělávacích jazyků (v českých zemích češtiny a němčiny), posiloval výuku přírodovědných předmětů a matematiky a předpokládal svobodný rozvoj vědy a bádání. Právo zakládat vzdělávací ústavy měl každý, kdo prokázal zákonnou způsobilost. V návaznosti na tento zákon byl 1870 vydán školní a vyučovací řád pro obecné školy, jenž stanovil pravidla chování dětí ve škole, povinnosti dětí a učitelů a zákaz tělesných trestů.

H. jako tvůrce školského zákona položil základy moderního národního školství v západní části rakousko-uherské monarchie a dočkal se všeobecného uznání. Systém zavedený na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století získal mnoho příznivců (např. tím, že stanovil pravidla ekonomického a sociálního zabezpečení učitelů). Řada ustanovení H. zákona určuje podobu školství na území bývalého Předlitavska, včetně ČR, dodnes. Tzv. malý školský zákon, vydaný 1922 v Československu, převzal s drobnými úpravami rakouskou soustavu národní školy.

H. se stal 1870 na krátkou dobu ministerským předsedou Předlitavska. Jakmile nedokázal vyjednat podporu pro svůj kabinet, odstoupil. Ještě téhož roku byl zvolen poslancem českého zemského sněmu (obvod Trutnov–Broumov), pak přijal místo sekretáře haličské Dráhy Karla Ludvíka (Carl Ludwig-Bahn). V roli referenta pro otázku kvót se podílel na druhém vyrovnání s Uherskem (1877). Neuznal okupaci Bosny a Hercegoviny (1878); spatřoval v ní důvod ke zhoršení vztahů s Ruskem. Kvůli obnovení vlivu katolické církve na obecné školy odsoudil konzervativní vládu E. Taaffeho (1879–93). Do konce osmdesátých let vystupoval na jednáních Panské sněmovny coby referent pro církevněpolitické otázky, stavěl se proti rozdělení pražské univerzity na českou a německou i proti změně volebního zákona.

H. pojetí státu formovala Hegelova filozofie, později nacházel inspiraci v díle Verwaltungslehre německo-rakouského ekonoma a sociologa Lorenze von Steina. Jako národohospodář se obracel ke klasické politické ekonomii, formulované britskými filozofy a ekonomy. Oženil se 1847 s Antonií, roz. Gailovou. Ze svazku se narodily dvě děti: syn a těžce postižená dcera Emma (1854–1884). H. je pohřben společně s dcerou na hřbitově v Bad Ischlu, v tomto městě se nachází i jeho pomník. Na nádvoří hlavní budovy vídeňské univerzity je umístěn od 1899 jeho reliéf; H. ulice existuje ve Vídni a Linci. Čestné občanství mu udělily např. Vídeň, Litoměřice, Trutnov. Užíval dědičný šlechtický titul Ritter von Artha (rytíř z Arthy). Byl vyznamenán velkokřížem Řádu železné koruny.

D: výběr: Philosophie des Rechts und seiner Geschichte, 1851; System der politischen Oekonomie I, 1860; Denkwürdigkeiten. Autobiographisches und Aphorismen, Stuttgart 1892.

L: nekrolog, in: Juristische Blätter 7. 6. 1891; ADB 50, s. 54–58; BL 1, s. 547 (se soupisem díla a literatury); Czeike 3, s. 73; DUK 3, rejstřík; Knauer, s. 34; KSN 5, s. 46; Lišková, s. 91; MČE 2, s. 725; MSA 110, 1993, s. 29–30; MSN 3, s. 85; NDB 8, s. 38 (se soupisem díla a literatury); OSN 10, s. 942; ÖBL 2, s. 202–203 (se soupisem díla a literatury); RSN 3, s. 663; Wurzbach 8, s. 32–33; G. Bahr, L. von H., 1947 (disertační práce, Universität Wien); M. Somr a kol., Dějiny školství a pedagogiky, 1987, s. 165; P. Andrle, H. nebyl Hausner, in: Neviditelný pes 1. 8. 2013; P. Vošahlíková, Rákoska v dílně lidskosti. Česká škola v 19. století očima účastníků, 2016, s. 90, 105–106; F. Adlgasser, Die Mitglieder der Österreichischen Zentralparlamente (Konstituierender Reichstag 1848–1879, Reichsrat 1861–1918), 1 A–L, Wien 2014, s. 421–422; austria-forum.org (se soupisem literatury, stav k 23. 4. 2018); cs.wikipedia.org (stav k 23. 4. 2018); de.wikipedia.org (stav k 23. 4. 2018).

P: AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), karton č. 83, poř. č. 217, 218, 219 (s datem narození 5. 3. 1818); Diözesenarchiv Linz (Oberösterreich), sbírka matrik, řkt. f. ú. Bad Ischl, matrika zemř. 1891, sign. 306/1891.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vojtěch Szajkó