HAVLÍČEK František 5.4.1886-1949?: Porovnání verzí
(HAVLÍČEK_František_5.4.1886) |
|||
Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 5.4.1886 | | datum narození = 5.4.1886 | ||
− | | místo narození = | + | | místo narození = Kyjev (Ukrajina) |
− | | datum úmrtí = | + | | datum úmrtí = po 1948 |
| místo úmrtí = | | místo úmrtí = | ||
− | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ | + | | povolání = 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ<br />44- Právník |
− | 44- Právník | + | |
− | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
− | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 344-345 |
+ | }} | ||
+ | '''HAVLÍČEK, František''', ''* 5. 4. 1886 Kyjev (Ukrajina), † po 1948, diplomat'' | ||
+ | |||
+ | Syn českého inženýra Františka H. († 1904) působícího v Rusku ve službách firmy Breitfeld & Daněk, a Anny, roz. Bazikové. V Praze absolvoval Akademické gymnázium a právnickou fakultu české univerzity (JUDr. 1911), po dalších studiích ve | ||
+ | Vídni praktikoval u Zemského trestního soudu v Praze. Od | ||
+ | 1916 sloužil v justičním oddělení ministerstva války ve Vídni. | ||
+ | Po vyhlášení ČSR v říjnu 1918 pracoval jako osobní tajemník | ||
+ | československého plnomocníka v Rakousku Vlastimila Tusara, | ||
+ | který se 1919 stal ministerským předsedou a H. s ním přešel do prezidia ministerské rady do Prahy a v listopadu 1920 | ||
+ | do diplomacie. Působil jako legační tajemník na vyslanectví | ||
+ | v Berlíně, jehož titulářem byl Tusar, a po jeho smrti od 1924 | ||
+ | vedl úřad jako chargé d’affaires až do nástupu vyslance Kamila | ||
+ | Krofty v březnu 1925. | ||
+ | |||
+ | Od 1925 pracoval H. v politické sekci ministerstva zahraničních věcí (oddělení pro střední a západní Evropu), 1927–31 | ||
+ | působil jako vyslanec v Belgii a po krátkém pobytu v Praze | ||
+ | byl 1932 jmenován vyslancem v Japonsku. V Tokiu setrval i po okupaci ČSR v březnu 1939; obstrukcemi (vybírání dovolených ad.) dokázal ještě před nuceným předáním (12. 7.) úřadu Němcům převést část majetku do Londýna. Navázal | ||
+ | styk s československým zahraničním odbojem (Paříž, Londýn) | ||
+ | a pokoušel se v Japonsku pracovat jako neoficiální zástupce | ||
+ | exilové vlády, na jaře 1941 byl obviněn ze špionáže a uvězněn. | ||
+ | Po zákroku amerického velvyslance mohl odcestovat do Velké Británie, vrátil se do služeb exilového ministerstva zahraničních věcí a posléze se stal předsedou poradního sboru pro stíhání válečných zločinců. Od května 1946 působil jako ministerský rada na ministerstvu zahraničních věcí v Praze; 1948 | ||
+ | odešel do trvalé výslužby. | ||
+ | |||
+ | '''L:''' I. Bakešová, Incident u Mostu Marca Pola, in: Slovanský přehled 74, 1988, | ||
+ | s. 316–329; J. Němeček, Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady, 2008, s. 442–448; J. Dejmek, | ||
+ | Diplomacie Československa 2. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992), 2013, s. 81. | ||
+ | |||
+ | '''P:''' Archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., fol. 1177; AMZV, Praha, osobní spis. | ||
+ | |||
+ | Jindřich Dejmek | ||
+ | |||
+ | |||
+ | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | [[Kategorie:42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ]] | ||
Řádka 16: | Řádka 47: | ||
[[Kategorie:1886]] | [[Kategorie:1886]] | ||
+ | [[Kategorie:Kyjev]] | ||
+ | [[Kategorie:1949]] |
Verze z 21. 2. 2022, 16:03
František HAVLÍČEK | |
Narození | 5.4.1886 |
---|---|
Místo narození | Kyjev (Ukrajina) |
Úmrtí | po 1948 |
Povolání |
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 44- Právník |
Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 344-345 |
Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=84363 |
HAVLÍČEK, František, * 5. 4. 1886 Kyjev (Ukrajina), † po 1948, diplomat
Syn českého inženýra Františka H. († 1904) působícího v Rusku ve službách firmy Breitfeld & Daněk, a Anny, roz. Bazikové. V Praze absolvoval Akademické gymnázium a právnickou fakultu české univerzity (JUDr. 1911), po dalších studiích ve Vídni praktikoval u Zemského trestního soudu v Praze. Od 1916 sloužil v justičním oddělení ministerstva války ve Vídni. Po vyhlášení ČSR v říjnu 1918 pracoval jako osobní tajemník československého plnomocníka v Rakousku Vlastimila Tusara, který se 1919 stal ministerským předsedou a H. s ním přešel do prezidia ministerské rady do Prahy a v listopadu 1920 do diplomacie. Působil jako legační tajemník na vyslanectví v Berlíně, jehož titulářem byl Tusar, a po jeho smrti od 1924 vedl úřad jako chargé d’affaires až do nástupu vyslance Kamila Krofty v březnu 1925.
Od 1925 pracoval H. v politické sekci ministerstva zahraničních věcí (oddělení pro střední a západní Evropu), 1927–31 působil jako vyslanec v Belgii a po krátkém pobytu v Praze byl 1932 jmenován vyslancem v Japonsku. V Tokiu setrval i po okupaci ČSR v březnu 1939; obstrukcemi (vybírání dovolených ad.) dokázal ještě před nuceným předáním (12. 7.) úřadu Němcům převést část majetku do Londýna. Navázal styk s československým zahraničním odbojem (Paříž, Londýn) a pokoušel se v Japonsku pracovat jako neoficiální zástupce exilové vlády, na jaře 1941 byl obviněn ze špionáže a uvězněn. Po zákroku amerického velvyslance mohl odcestovat do Velké Británie, vrátil se do služeb exilového ministerstva zahraničních věcí a posléze se stal předsedou poradního sboru pro stíhání válečných zločinců. Od května 1946 působil jako ministerský rada na ministerstvu zahraničních věcí v Praze; 1948 odešel do trvalé výslužby.
L: I. Bakešová, Incident u Mostu Marca Pola, in: Slovanský přehled 74, 1988, s. 316–329; J. Němeček, Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady, 2008, s. 442–448; J. Dejmek, Diplomacie Československa 2. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992), 2013, s. 81.
P: Archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., fol. 1177; AMZV, Praha, osobní spis.
Jindřich Dejmek