StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HAVLÍČEK František 5.4.1886-1949?

František HAVLÍČEK
Narození	5.4.1886
Místo narození	Kyjev (Ukrajina)
Úmrtí	po 1948
Povolání	42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 44- Právník
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 344-345
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=84363

HAVLÍČEK, František, * 5. 4. 1886 Kyjev (Ukrajina), † po 1948, diplomat

Syn českého inženýra Františka H. († 1904) působícího v Rusku ve službách firmy Breitfeld & Daněk, a Anny, roz. Bazikové. V Praze absolvoval Akademické gymnázium a právnickou fakultu české univerzity (JUDr. 1911), po dalších studiích ve Vídni praktikoval u Zemského trestního soudu v Praze. Od 1916 sloužil v justičním oddělení ministerstva války ve Vídni. Po vyhlášení ČSR v říjnu 1918 pracoval jako osobní tajemník československého plnomocníka v Rakousku Vlastimila Tusara, který se 1919 stal ministerským předsedou a H. s ním přešel do prezidia ministerské rady do Prahy a v listopadu 1920 do diplomacie. Působil jako legační tajemník na vyslanectví v Berlíně, jehož titulářem byl Tusar, a po jeho smrti od 1924 vedl úřad jako chargé d’affaires až do nástupu vyslance Kamila Krofty v březnu 1925.

Od 1925 pracoval H. v politické sekci ministerstva zahraničních věcí (oddělení pro střední a západní Evropu), 1927–31 působil jako vyslanec v Belgii a po krátkém pobytu v Praze byl 1932 jmenován vyslancem v Japonsku. V Tokiu setrval i po okupaci ČSR v březnu 1939; obstrukcemi (vybírání dovolených ad.) dokázal ještě před nuceným předáním (12. 7.) úřadu Němcům převést část majetku do Londýna. Navázal styk s československým zahraničním odbojem (Paříž, Londýn) a pokoušel se v Japonsku pracovat jako neoficiální zástupce exilové vlády, na jaře 1941 byl obviněn ze špionáže a uvězněn. Po zákroku amerického velvyslance mohl odcestovat do Velké Británie, vrátil se do služeb exilového ministerstva zahraničních věcí a posléze se stal předsedou poradního sboru pro stíhání válečných zločinců. Od května 1946 působil jako ministerský rada na ministerstvu zahraničních věcí v Praze; 1948 odešel do trvalé výslužby.

L: I. Bakešová, Incident u Mostu Marca Pola, in: Slovanský přehled 74, 1988, s. 316–329; J. Němeček, Soumrak a úsvit československé diplomacie. 15. březen 1939 a československé zastupitelské úřady, 2008, s. 442–448; J. Dejmek, Diplomacie Československa 2. Biografický slovník československých diplomatů (1918–1992), 2013, s. 81.

P: Archiv UK, Praha, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., fol. 1177; AMZV, Praha, osobní spis.

Jindřich Dejmek