HAVLÍČEK Zbyněk 22.5.1922-7.1.1969

Z Personal
Zbyněk HAVLÍČEK
Narození 22.5.1922
Místo narození Jilemnice
Úmrtí 7.1.1969
Místo úmrtí Praha
Povolání 63- Spisovatel
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 351-352
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47046

HAVLÍČEK, Zbyněk, * 22. 5. 1922 Jilemnice, † 7. 1. 1969 Praha, básník, teoretik umění, klinický psycholog, psychoterapeut

Starší ze dvou dětí spisovatele Jaroslava H. (1896–1943) a Marie, roz. Krausové (1898–1995), bratranec básníka Karla Šebka (1941–1995). Od 1929 žila rodina na pražském Spořilově. H. maturoval 1941 na reálném gymnáziu. Během druhé světové války, kdy nacisté uzavřeli české vysoké školy, absolvoval kurz na Státní knihovnické škole, kde se seznámil s budoucí manželkou Věrou (svatba 1946), s níž měl syna Davida. Na jaře 1943 založil s R. Kalivodou, R. Altschulem, F. Jůzkem a L. Fárou Skupinu „spořilovských surrealistů“. S Kalivodou vstoupil 1945 do KSČ, s níž se – přes vážné výhrady, inklinaci k trockismu, odmítání stalinské diktatury a osobní perzekuci – nikdy nerozešel. 1945–50 studoval psychologii, estetiku a filozofii na Filozofické fakultě UK. 1947 žil čtyři měsíce v dobrovolné izolaci v chatě na šumavském Svarohu a živil se manuální prací. V létě podnikl s malířem Č. Kafkou cestu do Finska. Studium chtěl 1951 zakončit doktorátem a předložil objevnou disertaci o patofyziologii snění Skutečnost snu (nazvanou na počest popraveného Z. Kalandry shodně s jeho nedokončenou polemikou se S. Freudem). Vycházel v ní z fenomenologické psychiatrie (S. Nevole, J. Stuchlík), polemicky z Freuda a nepřímo též z podnětů surrealismu (K. Teige, Z. Kalandra) a strukturalismu (J. Mukařovský), a proto prof. J. Doležal práci nepřijal. Doktorát H. obdržel in memoriam při rehabilitačním řízení až 1991. Navzdory problémům, které měl v soukromé i politické rovině, pracoval 1951–64 jako psycholog a psychoterapeut Psychiatrické léčebny v Dobřanech (u Plzně), od 1964 jako klinický psycholog Psychiatrické léčebny v Sadské (u Poděbrad). Od 1965 H. uvažoval o předložení kandidátské disertace Princip imaginace (vydána 1979), kterou měl obhajovat u V. Tardyho. Vzhledem k pracovnímu vytížení a dalším okolnostem však práci nepodal. Jako psychoanalytik se ve Výzkumném ústavu psychiatrickém od 1965 zapojil do experimentálního programu s využitím LSD při psychoterapii. Drogu vyzkoušel sám na sobě, na svých přátelích i v léčebné praxi.

Od 1958 spolupracoval se Surrealistickou skupinou, podílel se na jejích ineditních sbornících Objekt 3–5 (1958–1962) i pozdějších počinech. Od 1964 se (jako znalec psychopatologie snu a jeho podílu na umělecké tvorbě) stal členem Československé psychoanalytické skupiny (F. Dosužkov, L. Haas, O. Kučera aj.). Po návratu z mnichovského sympozia, kde mu byla nabídnuta zahraniční stáž, mu 1968 lékař Karel Prusík diagnostikoval akutní leukemii, které H. zakrátko podlehl.

Kromě odborných prací a několika básní v revue Orientace (1966), Literárních listech (1968) a sborníku Surrealistické východisko 1938–1968 z H. rozsáhlého literárního díla za jeho života nic nevyšlo. Veřejnosti zůstaly neznámé téměř tři desítky básnických cyklů a skladeb, které se zařadily k vrcholným projevům české poválečné poezie. H. nepatřil k dogmatickým vyznavačům Freudova učení a snažil se o vlastní klinicko-psychologický model, ani nebyl ortodoxním surrealistou. Jeho poezie má širší rozpětí a vyniká osobitostí, prolíná se v ní rovina osobního života, zvláště milostného, snu a imaginace s rovinou společensko-politickou. Jakkoli byl významným a až posmrtně plně doceněným vědcem a teoretikem, jeho poezie si zachovala spontánnost, senzitivitu a emoční výbušnost, nepodléhající přímé racionální kontrole. Odpoutání od silné racionality bylo autorovým specifikem. Jeho básnická metoda, kterou pojmenoval „metoda Monte Carlo“ a na jejímž základě skládal fragmenty skutečnosti s fragmenty snů, podvědomí a nevědomí, mísila poezii a realitu, umění a vědu, oscilovala mezi metaforičností a konkrétností v pojmenování a pojmech. Po raných začátcích začal o vážnou básnickou tvorbu usilovat za války (nevydané cykly Strašidla, Prostory ohně, Meteory). Ineditní poválečné sbírky z let 1945–47 Zem zemřít; Odvahu!; Robinson bez moře; Suomi; Samotáři financují hru a básnická skladba Karlotta plove prsa vznikly v přátelské konfrontaci se surrealismem K. Teigeho, Toyen, J. Heislera, K. Hynka, V. Effenbergera a podávaly autentickou, vyhraněnou výpověď. Zásadní význam mělo H. období spadající do počátku padesátých let. Skladby Stalinská epocha a Způsob šedesátý třetí, cykly Kabinet dra Caligariho, Karlotta menstruuje, etudy Týden dobra, Belfortský lev a Tse-tse, podobně jako básnický program, vyjádřený ve sto sedmdesáti dvou tezích Prolegomena poezie, znamenaly ojedinělý protest proti stalinské diktatuře a jsou nezávislé na všem, co čeští básníci tehdy napsali. Po seznámení s provdanou Evou Prusíkovou se H. věnoval milostné poezii (rozsáhlý cyklus Lístky do památníku – Verše pro malou If, 1954–1960, vyd. 2000; sbírky Miluji, tedy jsem a Tvůj klín nivelizační značka kam sahala má hlava při poslední povodni). Ke své verzi surrealismu se vrátil v cyklech z šedesátých let, které se staly epilogem jeho básnické produkce (skladby Referát k mezinárodní situaci; List z deníku; Izraelské plavky; pásmo Žiji život a píši báseň; cykly Plivnutí na prapor; Útěky z katastrof; Z malého testamentu; Pekingský hematom).

V psychologii byl H. neméně aktivní a stal se jedním z průkopníků české klinické psychologie jako samostatné disciplíny. Ve výzkumu psychopatologie umělecké tvorby dosáhl světově srovnatelných výsledků. K jeho vrcholným studiím patří kromě doktorské disertace (Příspěvek k dynamice „lucidních“ snů, 1962) řada studií uveřejněných v odborných časopisech: Věda a poesie, b. d.; Barevné vidění, hudební slyšení a další synestézie, 1958; Básnický obraz a schizofrenní symptom, 1957–1958; Psychopatologie v díle Franze Kafky, 1959; Blud neviditelnosti, 1961; Příspěvek k psychoterapii frigidity, 1967; Psychedelické rovná se primárně narcistické, b. d.; Autenticita a význam regresivních prožitků v průběhu analytické LSD – psychoterapie, 1967; Regresivní a progresivní prvky lidské psychiky, 1967. Pro vlastní potřebu překládal z francouzštiny, angličtiny a němčiny, přeložil Dějiny surrealismu M. Nadeaua (1972, 2., revidované vyd. 1994) a Arkán 17 od A. Bretona (1996). Integrální součástí jeho odkazu je korespondence s E. Prusíkovou.

D: Otevřít po mé smrti, J. Brabec (ed.), 1994; Z. H., Dopisy Evě / E. Prusíková, Dopisy Zbyňkovi, P. Čepický (ed.), 2003; Z. H. Skutečnost snu. Eseje, přednášky, teoretické práce, dokumenty, S. Dvorský (ed.), 2004; Vlna od jejích boků. Výbor milostné poezie, M. Huvar (ed.), 2000; Z. H., Veškerá poezie, P. Čepický (ed.), 2016; Juvenilie, bagately, dodatky, týž (ed.), 2016.

L: SČS 1, s. 239–240; Surrealistické východisko 1938–1968, 1969, s. 16–21, 48–57, 91–97; J. Brabec, Navigační hvězda imaginace, in: Z. H., Otevřít po mé smrti, 1994, s. 358–363; P. Čepický, Doslov, in: Z. H., Dopisy Evě, c. d., s. 942–944; S. Dvorský, Doslov, in: Z. H. Skutečnost snu, 2003, s. 540–557; Z. H. 1922–1969. „Speleolog v hlubinách nevědomí“, S. Dvorský (ed.), 1. vyd. v samizdatu 1979, přetištěno in: Skutečnost snu, c. d., s. 381–470; https://cs.wikipedia.org (s další literaturou, stav k 10. 4. 2019); http://www.slovnikceskeliteratury.cz (s bibliografií a literaturou, stav k 10. 4. 2019).

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera