Biografický slovník
HAVLÍK Václav 11.10.1921-25.4.1996
| Václav HAVLÍK | |
 | |
| Narození | 11.10.1921 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 25.4.1996 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 359-360 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48610 |
HAVLÍK, Václav, * 11. 10. 1921 Praha, † 25. 4. 1996 Praha, jevištní výtvarník, autor loutek, pedagog, ilustrátor
Syn statistika JUDr. Václava H. (* 24. 11. 1884 Praha, † 25. 1. 1945 Praha), amatérského loutkáře, zakladatele a vůdčí osobnosti loutkového divadla Sokola Smíchov, a Anny, roz. Geistlichové. Bratr loutkoherce, pedagoga a překladatele Emila H. (* 6. 5. 1927 Praha, † 13. 11. 2019 Praha), manžel jevištní výtvarnice Jarmily, roz. Fenclové (* 15. 4. 1923 Praha, † 18. 3. 2014 Praha). H. dcera Jarmila, provd. Haldová (* 3. 12. 1951), se věnuje řezbování figurek i loutek, syn Mikuláš H. (* 16. 1. 1957 Praha) je restaurátorem, řezbářem i autorem loutek.
Po maturitě studoval v Praze: 1940/41 na Státní grafické škole, 1941–44 na Uměleckoprůmyslové škole. 1944 byl totálně nasazen, po skončení války navštěvoval speciálku F. Muziky. Promoval 1947 a poté učil výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na gymnáziích ve Stříbře a v Mariánských Lázních. Po dlouhodobé amatérské činnosti v loutkovém divadle (od dětství pomáhal otci v smíchovské loutkové scéně, 1938 převzal její vedení a po válce se věnoval sokolskému loutkářskému hnutí) nastoupil 1949 do profesionálního angažmá v Divadle Spejbla a Hurvínka jako loutkoherec a částečně i režisér, avšak vedle J. Skupy a jeho dlouhodobých spolupracovníků neměl příležitost se jako výtvarník uplatnit. 1951 se stal členem Ústředního loutkového divadla (ÚLD), kde působil ve funkci jevištního výtvarníka a šéfa výpravy až do 1973. Poté přešel do plzeňského Divadla dětí, od 1976 byl mimo angažmá. Spolupracoval s loutkovými divadly v Brně, Liberci, Kladně, Českých Budějovicích, v Teplicích a se scénami v Chorvatsku, v Srbsku, ve Finsku či v Belgii. Často přednášel v zahraničí (Francie, Mexiko, Německo, Itálie) o speciální loutkářské technologii. Vystavoval v Paříži, Bruselu, Praze a v Moskvě. Od 1952 se zároveň věnoval výuce oboru technologie loutek (především javajek) na loutkářské katedře DAMU. Ocenění za scénografii získal na EXPO ’58 v Bruselu a na EXPO ’67 v Montrealu. Spolupracoval s manželkou; hojně oba využívali Krátký film a televizi, pro niž připravili film Zvířátka a loupežník (1957), Psí pohádka (1967) ad.
Stal se profesionálním loutkářským scénografem v době, kdy se teprve zakládaly první stálé loutkové scény a v čele s ÚLD se začal formovat jejich základní inscenační styl, který ovlivňovala orientace na dětské publikum. V duchu dobových názorů na realismus H. vytvořil v prvních výpravách (N. Gernětová – T. Gurevičová: Káčátko, 1951 a 1961; N. Medvedkinová: Kůzlátka a vlk) realistické malované dekorace a formované loutky zvířat, celkové vyznění popisnosti částečně potlačil důrazem na hravost. Zabýval se technickými problémy, snažil se otvírat scénu pro využití celoplošného jevištního pohybu loutek, ideálem se mu staly spodové loutky javajky. Výpravou k Chodské neděli (1955) prokázal smysl pro zjednodušení a funkční harmonizaci všech výtvarných složek. Úspěchu dosáhl v inscenaci opery W. A. Mozarta Apollon a Hyacint (1956). V jeho další tvorbě se prosazovala snaha o harmonizaci, ušlechtilou barevnost, a zejména u dětských postav o líbeznou až něžně poetickou podobu (O. Augusta: O chaloupce z marcipánu; H. Januszewska: Pruhovaná pohádka). Jevištní fantazii uplatnil ve scénickém řešení inscenací Pavlíčkova Bajaji (1963) a Kainarovy Zlatovlásky (1953, 1966). V inscenacích se snažil podtrhnout i vizuální podobou krásu českých národních pohádek a jejich sepětí s lidovými tradicemi. V šedesátých letech dospěl od popisu k důrazu na hravou stylizaci, odpovídající možnostem loutek. Svým dílem významně ovlivnil nejen scénografii ÚLD, ale i dalších loutkových divadel, která se jeho tvorbou inspirovala. S V. Cinybulkem a R. Landrem se zařadil k zakládající generaci české profesionální loutkářské scénografie.
D: Scénické výpravy: A. M. Kannová, Zakletý kačer, 1959; Z. Nawrocka, Král a kejklíř, 1961; J. Jaroš, Doktor Bolíto, 1961; L. Aškenázy, Šlamastyka s měsícem, 1961; J. Malík, Zlatý klíč, 1964; Z. Skořepa, O koníčkovi, který ztratil barvy, 1965; P. Jeršov, Koníček hrbáček, 1967; M. Marková, Ďáblův most, 1968; Z. Skořepa, Šípková Růženka, 1968; J. Halík – Z. Červený, O zaslepeném zvědavci, 1972; A. Volkov, Kouzelník ze Smaragdového města, 1973; A. Jirásek, Pan Johanes, 1975. Texty: Zkuste to s maňásky, 1948; Javajka, in: Československý loutkář 22, 1972, č. 1–12; pokračování, in: Československý loutkář 23, 1973, č. 1–6.
L: R. Lander, Mozartova opera Apollon a Hyacint v Ústředním loutkovém divadle, in: Československý loutkář 10, 1956, č. 10, s. 223; M. Kyška, Inscenace 1963–64, in: Acta scaenographica 4, 1964, č. 8, s. 151–152; J. Jaroš, Československá loutkářská scénografie, 1969, s. 18; týž, V. H., in: Acta scaenographica 11, 1970–1971, č. 2, s. 36–37; R. Lander, Tři a jedno zastavení, in: Československý loutkář 21, 1971, č. 10, s. 10; S. Marešová, Česká loutkářská scénografie, 1987, s. 4; nekrolog, in: Loutkář 46, 1996, č. 6–7, s. 123; J. Blecha, Česká loutka, 2008, s. 256, 279; M. Knížák, Encyklopedie výtvarníků loutkového divadla v českých zemích a na Slovensku od vystopovatelné minulosti do roku 1950, 1, 2005, s. 316–317 (foto); L. Schubertová, Loutkářská rodina Havlíkových, 2009 (bakalářská diplomová práce, FF MU, Brno); https://cs.isabart.org/person/4792 (stav k 19. 11. 2019).
Alice Dubská
