HAVLÍN Josef 28.8.1924-4.4.2004

Z Personal
Josef HAVLÍN
Narození 28.8.1924
Místo narození Holšice (u Zruče nad Sázavou)
Úmrtí 4.4.2004
Místo úmrtí Praha
Povolání 47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ
Citace Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 362

HAVLÍN, Josef, * 28. 8. 1924 Holšice (u Zruče nad Sázavou), † 4. 4. 2004 Praha, politik

Za protektorátu se vyučil soustružníkem kovů a pracoval v pražské firmě Kriška a poté 1943–45 v Avii Čakovice (Praha). Po osvobození vstoupil do KSČ. 1946–49 byl provozním technikem v Chemických závodech v Záluží (č. o. Litvínov). 1954 absolvoval Fakultu strojního inženýrství ČVUT v Praze (Ing.). Následně přešel do služeb aparátu ÚV KSČ, kde 1954–63 zastával funkci vedoucího odboru vědy a vysokých škol. Od počátku politické kariéry náležel ke konzervativně smýšlejícím funkcionářům a zastáncům byrokraticko-administrativního přístupu při řízení školství a kultury. 1963–68 byl členem Ideologické komise ÚV KSČ. 1963–64 působil jako náměstek ministra školství a kultury. Měl na starosti ekonomiku resortu a současně z pověření stranických míst dohlížel na „liberálně“ smýšlejícího ministra Čestmíra Císaře. 1965–68 byl vedoucím oddělení školství a kultury ÚV KSČ. V koordinaci s tajemníkem ÚV KSČ V. Kouckým se snažil potírat nekonformní postoje mezi mládeží a intelektuály. 1966 se stal kandidátem ÚV KSČ. V říjnu 1967 zaštítil osobní přítomností násilný policejní zásah proti vysokoškolským studentům (tzv. strahovské demonstrace), posléze se snažil zabránit jeho objektivnímu vyšetření. V období pražského jara musel ze stranického aparátu odejít a jistou dobu pobýval v SSSR, kde se údajně podílel na rešerších československého tisku pro sovětské představitele. Zároveň se přihlásil k jednoročnímu postgraduálnímu studiu na katedře strojírenské technologie ČVUT v Praze.

Po nástupu tzv. normalizace byl jako stoupenec protireformních sil v dubnu 1969 dosazen do čela Českého úřadu pro tisk a informace. Zasadil se o opětovné zavedení předběžné cenzury a likvidaci periodik nepohodlných straně (Listy, Reportér, Plamen, Tvář, My 69, Doba). Koncem 1969 se stal prvním náměstkem ministra školství České socialistické republiky Jaromíra Hrbka, kterému pomáhal zajišťovat očistu vzdělávací soustavy od nositelů tzv. pravicového oportunismu. Poté co se Hrbek ukázal pro své extrémně dogmatické názory pro vedení KSČ (zvláště G. Husáka) nepřijatelný, převzal H. v létě 1971 vedení resortu, v němž dovršil normalizační čistky. Na podzim 1975 ho na ministerstvu nahradil Milan Vondruška, H. se stal řádným členem ÚV KSČ a přešel do stranického aparátu. Byl zvolen členem sekretariátu ÚV KSČ a jmenován tajemníkem ÚV KSČ odpovědným za školství, vědu a kulturu. V obou funkcích zůstal až do jara 1988. V zimě 1977 se podílel na diskreditační kampani proti signatářům Charty 77. Mezi 1971–76 vykonával mandát poslance ČNR, 1976–88 poslance Sněmovny lidu Federálního shromáždění (volební obvody Plzeň-jih, později Klatovy–Domažlice), na funkci rezignoval v souvislosti s odchodem do diplomatických služeb. Závěr politické dráhy prožil jako velvyslanec v Polsku (od podzimu 1988), kde se stal svědkem zhroucení režimu státního socialismu a nástupu koaliční vlády v čele s nekomunistou Tadeuszem Mazowieckým. Záhy po listopadu 1989 byl z místa ambasadora odvolán. V únoru 1990 ho nové stranické vedení vyloučilo z KSČ. Obdržel Řád práce (1974), Řád republiky (1978) a Řád K. Gottwalda (1984). S manželkou Věrou (* 1924) měl dcery Libuši (* 1946), Věru (* 1948) a syna Josefa (* 1952). H. vnukem je sociálnědemokratický politik Karel Březina (* 25. 11. 1972 Praha), ministr bez portfeje ve vládě Miloše Zemana (2000–02) a náměstek pražského primátora (2010–11).

D: Speciální technologie cukrovarnická, 1953; Upevněním socialistického charakteru naší školy za splnění závěrů 14. sjezdu KSČ, 1971; Vzdělání – velké bohatství naší společnosti, 1984.

L: MČE 2, s. 731; ČBS, s. 199; Tomeš 1, s. 434; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 245; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 375; J. Dejmek a kol., Diplomacie Československa 2, 2013, s. 350; Z. Mlynář, Mráz přichází z Kremlu, 1990, rejstřík; J. Hájek, Paměti, 1997, s. 240, 245–246, 250–251, 253–254; M. Jungmann, Literárky – můj osud, 1999, rejstřík; Č. Císař, Paměti, 2005, s. 254; Z. Doskočil, Duben 1969. Anatomie jednoho mocenského zvratu, 2006, rejstřík; V. Svatek, Od Husáka k Havlovi aneb Čech ve Varšavě. Vzpomínky diplomata z let 1980–1992, 2009; Biografický slovník funkcionářů KSČ (1921–1989), sv. 1 (A–K), M. Bílý – P. Anev (eds.), 2018, s. 412–414; https://cs.wikipedia.org (stav k 18. 12. 2018).

P: Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, osobní spis; Archiv Ministerstva zahraničních věcí, Praha, osobní spis.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil