Biografický slovník
HEČKO Josef 19.11.1907-28.11.1969: Porovnání verzí
(HEČKO_Josef_19.11.1907-28.11.1969) |
|||
| (Není zobrazena jedna mezilehlá verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| jméno = Josef HEČKO | | jméno = Josef HEČKO | ||
| − | | obrázek = | + | | obrázek = Hecko Josef portret.jpg |
| datum narození = 19.11.1907 | | datum narození = 19.11.1907 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Vyšní Lhoty (u Frýdku-Místku) |
| datum úmrtí = 28.11.1969 | | datum úmrtí = 28.11.1969 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| povolání = 45- Voják nebo partyzán | | povolání = 45- Voják nebo partyzán | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 381-382 |
| + | }} | ||
| + | '''HEČKO, Josef''' ''(pův. jm. do 1949 Heczko), * 19. 11. 1907 Vyšní Lhoty (u Frýdku-Místku), † 28. 11. 1969 Praha, důstojník, účastník 2. odboje, veřejný činitel'' | ||
| + | |||
| + | Syn hajného a lesního dělníka Pavla Heczka (1876–1927) | ||
| + | a Evy, roz. Sikorové (1884–1956). Měl bratra Jana (později | ||
| + | příslušníka interbrigád ve Španělsku) a tři sestry. 1922–36 pracoval jako horník v Karviné, dělník v železárnách a šofér | ||
| + | v Třinci, 1927–28 absolvoval vojenskou službu v Opavě. Od | ||
| + | mládí byl levicově orientovaný, 1932 vstoupil do KSČ, 1936 | ||
| + | z iniciativy československé Společnosti přátel demokratického Španělska odešel jako interbrigadista do Španělska. Byl | ||
| + | zařazen do 11. mezinárodní brigády, s níž bojoval u Madridu, Guadalajary a na Ebru; získal hodnost poručíka. V bojích byl dvakrát raněný, na rekonvalescenci vyslán do Francie, | ||
| + | poté se vrátil do Československa. Po demobilizaci 1938–39 | ||
| + | nenašel zaměstnání. Začátkem 1939 se zapojil na Ostravsku | ||
| + | do ilegální činnosti komunistické strany pod krycím jménem | ||
| + | Hora. V březnu 1939 se pokusil odejít přes Polsko do SSSR, | ||
| + | při přechodu sovětských hranic ho však polské bezpečnostní | ||
| + | orgány zatkly. Z vězení ve Lvově H. vysvobodila Rudá armáda. | ||
| + | 1939–41 pracoval jako elektromontér a dílovedoucí v ukrajinském Melitopolu. Po napadení SSSR Německem pomáhal | ||
| + | evakuovat závod v Melitopolu do Saratova a Marksu v Povolží. | ||
| + | 1942 absolvoval politické studium na Leninské škole a 1944 | ||
| + | na Vojenské politické škole v Moskvě. 1942 vstoupil do československé armády v SSSR, 1942–43 prodělal kurz velitelů | ||
| + | pěchoty a výsadkového vojska. 1944 jako velitel devítičlenné | ||
| + | zpravodajsko-organizační skupiny partyzánského štábu při | ||
| + | Vojenské radě 1. ukrajinského frontu měl zabezpečit přesun | ||
| + | skupiny na okupované území českých zemí a rozvinout partyzánské boje. V září 1944 byl se skupinou vysazen na slovenském povstaleckém území na letišti Tri duby u Zvolena. | ||
| + | Ze skupiny se zformoval partyzánský oddíl Vpřed, H. se stal | ||
| + | jeho velitelem, po výcviku v Brezně-Bujakově 1944–45 operoval v prostoru Strážovských vrchů, kde se spojil s postupující | ||
| + | Rudou armádou. Po druhé světové válce působil ve veřejných | ||
| + | a stranických funkcích: 1945 tajemník okresního výboru KSČ | ||
| + | v Českém Těšíně, 1945–46 bezpečnostní referent expozitury | ||
| + | Zemského NV v Ostravě, 1946–48 předseda okresního národního výboru. 1948–49 pracoval v Báňské a hutní společnosti v Českém Těšíně. 1949 se po stranickém náboru stal | ||
| + | (v hodnosti podplukovníka) důstojníkem z povolání: 1949 | ||
| + | až 50 zástupce náčelníka a 1950–53 náčelník politické správy | ||
| + | velitelství 1. vojenské oblasti, 1951 plukovník, 1953 generálmajor, 1953–54 druhý zástupce náčelníka Hlavní politické | ||
| + | správy MNO v Praze. 1954–56 vedl československou skupinu | ||
| + | dozorčí komise v Koreji, 1956–60 náčelník Hlavní kádrové | ||
| + | správy MNO, 1958 generálporučík, 1960–61 místopředseda, | ||
| + | 1961–68 předseda ÚV Svazarmu, současně 1962–69 kandidát | ||
| + | ÚV KSČ, 1964–68 poslanec Národního shromáždění, 1969 | ||
| + | Federálního shromáždění v Praze, kde žil od 1968 na penzi. | ||
| + | V době pražského jara odmítal reformní vývoj. | ||
| + | |||
| + | Po druhé světové válce se H. podílel na zpolitizování práce | ||
| + | v Československé lidové armádě. Do periodik přispíval politicky motivovanými články a vzpomínkami na období odboje. | ||
| + | Získal vyznamenání: 1945 Československý válečný kříž 1939, | ||
| + | 1946 Řád Slovenského národního povstání I. třídy, 1949 | ||
| + | Řád 25. února 1948, 1955 sovětská medaile Za pobědu nad | ||
| + | Germanijej, medaile Za zásluhy o obranu vlasti a Za zásluhy | ||
| + | o výstavbu, 1958 Řád práce, 1967 Řád republiky ad. S manželkou Zuzanou, roz. Labajovou (* 1910), měl dceru Pavlu | ||
| + | (* 1931). | ||
| + | |||
| + | '''L:''' SBS 2, s. 305; BLS 3, s. 397–398; Slezsko 13, s. 36–37; J. Králová – B. Javorek, J. H., b. d. Protifašistický odboj na Slovensku v rokoch 1938–1945, Banská Bystrica 1980, s. 36, 62; Encyklopédia Slovenského národného povstania 1944, 5, Bratislava 1984, s. 152, 604; J. Gebhart – J. Šimovček, Partyzáni v Československu 1941–1945, Praha–Bratislava 1984, rejstřík; Vojenské dějiny Československa 4, 1988, s. 641; J. Šolc, Za frontou na Východě, | ||
| + | 2003; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 92; | ||
| + | A. Maskalík, Elita armády. Československá vojenská generalita 1918–1992, | ||
| + | Banská Bystrica 2012, s. 217; cs.wikipedia.org (stav k 20. 5. 2019). | ||
| + | |||
| + | Alena Táborecká | ||
| + | |||
| + | |||
| + | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | [[Kategorie:45- Voják nebo partyzán]] | ||
[[Kategorie:1907]] | [[Kategorie:1907]] | ||
| + | [[Kategorie:Vyšní Lhoty]] | ||
[[Kategorie:1969]] | [[Kategorie:1969]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Aktuální verze z 8. 6. 2022, 12:48
| Josef HEČKO | |
 | |
| Narození | 19.11.1907 |
|---|---|
| Místo narození | Vyšní Lhoty (u Frýdku-Místku) |
| Úmrtí | 28.11.1969 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 45- Voják nebo partyzán |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 381-382 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=49652 |
HEČKO, Josef (pův. jm. do 1949 Heczko), * 19. 11. 1907 Vyšní Lhoty (u Frýdku-Místku), † 28. 11. 1969 Praha, důstojník, účastník 2. odboje, veřejný činitel
Syn hajného a lesního dělníka Pavla Heczka (1876–1927) a Evy, roz. Sikorové (1884–1956). Měl bratra Jana (později příslušníka interbrigád ve Španělsku) a tři sestry. 1922–36 pracoval jako horník v Karviné, dělník v železárnách a šofér v Třinci, 1927–28 absolvoval vojenskou službu v Opavě. Od mládí byl levicově orientovaný, 1932 vstoupil do KSČ, 1936 z iniciativy československé Společnosti přátel demokratického Španělska odešel jako interbrigadista do Španělska. Byl zařazen do 11. mezinárodní brigády, s níž bojoval u Madridu, Guadalajary a na Ebru; získal hodnost poručíka. V bojích byl dvakrát raněný, na rekonvalescenci vyslán do Francie, poté se vrátil do Československa. Po demobilizaci 1938–39 nenašel zaměstnání. Začátkem 1939 se zapojil na Ostravsku do ilegální činnosti komunistické strany pod krycím jménem Hora. V březnu 1939 se pokusil odejít přes Polsko do SSSR, při přechodu sovětských hranic ho však polské bezpečnostní orgány zatkly. Z vězení ve Lvově H. vysvobodila Rudá armáda. 1939–41 pracoval jako elektromontér a dílovedoucí v ukrajinském Melitopolu. Po napadení SSSR Německem pomáhal evakuovat závod v Melitopolu do Saratova a Marksu v Povolží. 1942 absolvoval politické studium na Leninské škole a 1944 na Vojenské politické škole v Moskvě. 1942 vstoupil do československé armády v SSSR, 1942–43 prodělal kurz velitelů pěchoty a výsadkového vojska. 1944 jako velitel devítičlenné zpravodajsko-organizační skupiny partyzánského štábu při Vojenské radě 1. ukrajinského frontu měl zabezpečit přesun skupiny na okupované území českých zemí a rozvinout partyzánské boje. V září 1944 byl se skupinou vysazen na slovenském povstaleckém území na letišti Tri duby u Zvolena. Ze skupiny se zformoval partyzánský oddíl Vpřed, H. se stal jeho velitelem, po výcviku v Brezně-Bujakově 1944–45 operoval v prostoru Strážovských vrchů, kde se spojil s postupující Rudou armádou. Po druhé světové válce působil ve veřejných a stranických funkcích: 1945 tajemník okresního výboru KSČ v Českém Těšíně, 1945–46 bezpečnostní referent expozitury Zemského NV v Ostravě, 1946–48 předseda okresního národního výboru. 1948–49 pracoval v Báňské a hutní společnosti v Českém Těšíně. 1949 se po stranickém náboru stal (v hodnosti podplukovníka) důstojníkem z povolání: 1949 až 50 zástupce náčelníka a 1950–53 náčelník politické správy velitelství 1. vojenské oblasti, 1951 plukovník, 1953 generálmajor, 1953–54 druhý zástupce náčelníka Hlavní politické správy MNO v Praze. 1954–56 vedl československou skupinu dozorčí komise v Koreji, 1956–60 náčelník Hlavní kádrové správy MNO, 1958 generálporučík, 1960–61 místopředseda, 1961–68 předseda ÚV Svazarmu, současně 1962–69 kandidát ÚV KSČ, 1964–68 poslanec Národního shromáždění, 1969 Federálního shromáždění v Praze, kde žil od 1968 na penzi. V době pražského jara odmítal reformní vývoj.
Po druhé světové válce se H. podílel na zpolitizování práce v Československé lidové armádě. Do periodik přispíval politicky motivovanými články a vzpomínkami na období odboje. Získal vyznamenání: 1945 Československý válečný kříž 1939, 1946 Řád Slovenského národního povstání I. třídy, 1949 Řád 25. února 1948, 1955 sovětská medaile Za pobědu nad Germanijej, medaile Za zásluhy o obranu vlasti a Za zásluhy o výstavbu, 1958 Řád práce, 1967 Řád republiky ad. S manželkou Zuzanou, roz. Labajovou (* 1910), měl dceru Pavlu (* 1931).
L: SBS 2, s. 305; BLS 3, s. 397–398; Slezsko 13, s. 36–37; J. Králová – B. Javorek, J. H., b. d. Protifašistický odboj na Slovensku v rokoch 1938–1945, Banská Bystrica 1980, s. 36, 62; Encyklopédia Slovenského národného povstania 1944, 5, Bratislava 1984, s. 152, 604; J. Gebhart – J. Šimovček, Partyzáni v Československu 1941–1945, Praha–Bratislava 1984, rejstřík; Vojenské dějiny Československa 4, 1988, s. 641; J. Šolc, Za frontou na Východě, 2003; Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945, 2005, s. 92; A. Maskalík, Elita armády. Československá vojenská generalita 1918–1992, Banská Bystrica 2012, s. 217; cs.wikipedia.org (stav k 20. 5. 2019).
Alena Táborecká
