Biografický slovník
HEŘMAN Miroslav 28.10.1903-10.10.1971: Porovnání verzí
(HEŘMAN_Miroslav_28.10.1903-10.10.1971) |
|||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 28.10.1903 | | datum narození = 28.10.1903 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Praha |
| datum úmrtí = 10.10.1971 | | datum úmrtí = 10.10.1971 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| − | | povolání = 55- Jazykovědec | + | | povolání = 55- Jazykovědec<br />64- Překladatel<br />65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />63- Spisovatel<br />68- Redaktor nebo žurnalista |
| − | 64- Překladatel | + | |
| − | 65- Literární historik, kritik nebo teoretik | + | |
| − | 63- Spisovatel | + | |
| − | 68- Redaktor nebo žurnalista | + | |
| − | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 558-559 |
| + | }} | ||
| + | '''HEŘMAN, Miroslav''', ''* 28. 10. 1903 Praha, † 10. 10. 1971 Praha, literární historik, editor, překladatel'' | ||
| + | |||
| + | Pocházel z druhého manželství řídícího učitele a hudebníka | ||
| + | z Benešovska Jana Křtitele H.; byl nevlastním bratrem klavíristy Jana H. (1886–1946). H. maturoval 1924 na klasickém | ||
| + | gymnáziu v Benešově. Srovnávací slavistiku se zaměřením na | ||
| + | ruskou a českou literaturu vystudoval na Filozofické fakultě | ||
| + | UK v Praze u Alberta Pražáka, Jiřího Horáka a Jana Jakubce, | ||
| + | paralelně absolvoval Státní školu knihovnickou. U Horáka obhájil disertaci ''Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle'' (knižně 1936, | ||
| + | PhDr. 1938). V letech 1927–49 pracoval v Ústřední knihovně hlavního města Prahy, po druhé světové válce jako vedoucí nákupního oddělení. Podnikl studijní cesty do Německa, Dánska, Švédska, Sovětského svazu, Jugoslávie a Rakouska. Od 1949 působil jako odborný, poté vědecký pracovník | ||
| + | v akademickém Ústavu pro českou literaturu. 1963 obhájil kandidátskou disertaci ''Josef Dobrovský a české předbřeznové příslovnictví''. Krátce po odchodu do penze zemřel. | ||
| + | |||
| + | Věnoval se literární bibliografii, jeden čas řídil bibliografické | ||
| + | oddělení pražské Městské knihovny, redigoval se Zdeňkem | ||
| + | Gintlem a po jeho smrti sám dokončil biografický katalog ''Postavy a osobnosti'' (1936), dále bibliografii literárních bohemik | ||
| + | v cizích literaturách ''Knihy českého domova'' (1939), s Františkem Svejkovským vypracoval pro jeho výbor ''Z dějin české literatury'' bibliografii Jaroslava Vlčka. | ||
| + | |||
| + | Jako literární historik se zaměřil na rusistiku a bohemistiku. | ||
| + | Samostatnou studii věnoval odkazu zakladatele ruské literární | ||
| + | kritiky V. G. Bělinského. Zájem o bohemistiku soustředil na | ||
| + | literaturu národního obrození, zejména na Josefa Dobrovského. Z řady H. statí a edic byly nejvýznamnější monografie ''Josef Dobrovský a české příslovnictví'' (1968), kde buditelův příspěvek | ||
| + | včlenil do kontextu české paremiologie (nauka o příslovích) | ||
| + | a analyzoval použití přísloví v krásné literatuře. H. se významně podílel na vydání ''Spisů a projevů J. Dobrovského'' a zpracoval | ||
| + | k nim doprovodné studie. Z cenného díla editorského neztratil | ||
| + | význam soubor ''J. Dobrovského Rossika'' (s K. Horálkem, 1953), | ||
| + | ''Sbírky českých přísloví'' (1963) a ''Literárních a prozodických bohemik'' (posmrtně 1974). K vydání připravil též statě Václava | ||
| + | Bolemíra Nebeského ''O české literatuře'' (1953). Několik studií | ||
| + | zasvětil i předlohám Boženy Němcové a cenzurním zásahům do | ||
| + | jejích pohádek. Důležité byly i H. edice, které se objevily v sebraných spisech B. Němcové ''Básně a jiné práce'' (1957, s F. Váhalou) a ''Božena Němcová ve vzpomínkách'' (1961, s R. Havlem). | ||
| + | Podnětnost neztratily H. studie o obrozenských překladech | ||
| + | Shakespearova ''Krále Leara'' a o významu časopisů redigovaných | ||
| + | J. Hýblem a jejich roli v dějinách obrozenecké žurnalistiky. | ||
| + | Z nové české literatury napsal populárně pojatou monografii | ||
| + | ''Národní umělkyně A. M. Tilschová'' (1949) a edičně připravil několik svazků jejího díla. H. přispěl k literární rehabilitaci žánru | ||
| + | soudniček, a to vydáním dvou výborů: ''141 soudniček českých autorů'' (1968) a ''Mrtvý u kříže a jiné soudničky'' (1971) od R. Těsnohlídka. Z ruštiny přeložil Zamjatinova ''Vyléčeného mnicha'' | ||
| + | (1934), rozsáhlý ''Výbor ze statí'' V. G. Bělinského (1947), druhý | ||
| + | a třetí svazek epopeje Alexeje N. Tolstého ''Petr I.'' (1950), román | ||
| + | Alexandra Fadějeva ''Poslední u Udege'' (1950) a pohádky ''Bohatýři'' | ||
| + | Iriny Karnauchové (1951). | ||
| + | |||
| + | '''L:''' R. Havel, Zemřel M. H., in: Česká literatura 20, 1972, s. 80–81; Kudělka– | ||
| + | Šimeček, s. 156; LČL 2/1, s. 163–164; SČS 1, s. 247–248; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 2. 4. 2020); http://databaze.obecprekladatelu.cz (se soupisem překladů, stav k 2. 4. 2020). | ||
| + | |||
| + | '''P:''' LA PNP, Praha, osobní fond (soupis K. Bílek, 1997). | ||
| + | |||
| + | Martin Kučera | ||
| − | + | ||
| − | + | ||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:55- Jazykovědec]] | [[Kategorie:55- Jazykovědec]] | ||
| Řádka 25: | Řádka 65: | ||
[[Kategorie:1903]] | [[Kategorie:1903]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1971]] | [[Kategorie:1971]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Aktuální verze z 8. 3. 2023, 16:48
| Miroslav HEŘMAN | |
 | |
| Narození | 28.10.1903 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 10.10.1971 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
55- Jazykovědec 64- Překladatel 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 558-559 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47323 |
HEŘMAN, Miroslav, * 28. 10. 1903 Praha, † 10. 10. 1971 Praha, literární historik, editor, překladatel
Pocházel z druhého manželství řídícího učitele a hudebníka z Benešovska Jana Křtitele H.; byl nevlastním bratrem klavíristy Jana H. (1886–1946). H. maturoval 1924 na klasickém gymnáziu v Benešově. Srovnávací slavistiku se zaměřením na ruskou a českou literaturu vystudoval na Filozofické fakultě UK v Praze u Alberta Pražáka, Jiřího Horáka a Jana Jakubce, paralelně absolvoval Státní školu knihovnickou. U Horáka obhájil disertaci Maxim Gorkij. Dělník v jeho díle (knižně 1936, PhDr. 1938). V letech 1927–49 pracoval v Ústřední knihovně hlavního města Prahy, po druhé světové válce jako vedoucí nákupního oddělení. Podnikl studijní cesty do Německa, Dánska, Švédska, Sovětského svazu, Jugoslávie a Rakouska. Od 1949 působil jako odborný, poté vědecký pracovník v akademickém Ústavu pro českou literaturu. 1963 obhájil kandidátskou disertaci Josef Dobrovský a české předbřeznové příslovnictví. Krátce po odchodu do penze zemřel.
Věnoval se literární bibliografii, jeden čas řídil bibliografické oddělení pražské Městské knihovny, redigoval se Zdeňkem Gintlem a po jeho smrti sám dokončil biografický katalog Postavy a osobnosti (1936), dále bibliografii literárních bohemik v cizích literaturách Knihy českého domova (1939), s Františkem Svejkovským vypracoval pro jeho výbor Z dějin české literatury bibliografii Jaroslava Vlčka.
Jako literární historik se zaměřil na rusistiku a bohemistiku. Samostatnou studii věnoval odkazu zakladatele ruské literární kritiky V. G. Bělinského. Zájem o bohemistiku soustředil na literaturu národního obrození, zejména na Josefa Dobrovského. Z řady H. statí a edic byly nejvýznamnější monografie Josef Dobrovský a české příslovnictví (1968), kde buditelův příspěvek včlenil do kontextu české paremiologie (nauka o příslovích) a analyzoval použití přísloví v krásné literatuře. H. se významně podílel na vydání Spisů a projevů J. Dobrovského a zpracoval k nim doprovodné studie. Z cenného díla editorského neztratil význam soubor J. Dobrovského Rossika (s K. Horálkem, 1953), Sbírky českých přísloví (1963) a Literárních a prozodických bohemik (posmrtně 1974). K vydání připravil též statě Václava Bolemíra Nebeského O české literatuře (1953). Několik studií zasvětil i předlohám Boženy Němcové a cenzurním zásahům do jejích pohádek. Důležité byly i H. edice, které se objevily v sebraných spisech B. Němcové Básně a jiné práce (1957, s F. Váhalou) a Božena Němcová ve vzpomínkách (1961, s R. Havlem). Podnětnost neztratily H. studie o obrozenských překladech Shakespearova Krále Leara a o významu časopisů redigovaných J. Hýblem a jejich roli v dějinách obrozenecké žurnalistiky. Z nové české literatury napsal populárně pojatou monografii Národní umělkyně A. M. Tilschová (1949) a edičně připravil několik svazků jejího díla. H. přispěl k literární rehabilitaci žánru soudniček, a to vydáním dvou výborů: 141 soudniček českých autorů (1968) a Mrtvý u kříže a jiné soudničky (1971) od R. Těsnohlídka. Z ruštiny přeložil Zamjatinova Vyléčeného mnicha (1934), rozsáhlý Výbor ze statí V. G. Bělinského (1947), druhý a třetí svazek epopeje Alexeje N. Tolstého Petr I. (1950), román Alexandra Fadějeva Poslední u Udege (1950) a pohádky Bohatýři Iriny Karnauchové (1951).
L: R. Havel, Zemřel M. H., in: Česká literatura 20, 1972, s. 80–81; Kudělka– Šimeček, s. 156; LČL 2/1, s. 163–164; SČS 1, s. 247–248; http://www.slovnikceskeliteratury.cz (se soupisem díla a literatury, stav k 2. 4. 2020); http://databaze.obecprekladatelu.cz (se soupisem překladů, stav k 2. 4. 2020).
P: LA PNP, Praha, osobní fond (soupis K. Bílek, 1997).
Martin Kučera
