Biografický slovník
HEGENBARTH Josef 15.6.1884-27.7.1962: Porovnání verzí
m (Makariusová přesunul stránku HEGENBARTH Josef 1870 na HEGENBARTH Josef 15.6.1884-27.7.1962 bez založení přesměrování) |
|||
| Řádka 9: | Řádka 9: | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 388-389 | ||
}} | }} | ||
| + | '''HEGENBARTH, Josef''', ''* 15. 6. 1884 Česká Kamenice, † 27. 7. 1962 Drážďany (Německo), malíř, grafik, ilustrátor'' | ||
| − | + | Pocházel z rozvětvené kulturně orientované rodiny. Otec Josef | |
| + | Ignaz H. byl majitelem sklárny a rafinerie skla Hegenbarth | ||
| + | & Söhne, matka Johanna Maria, roz. Palmeová, pocházela | ||
| + | z rodiny výrobce lustrů v Kamenickém Šenově. H. bratrancem | ||
| + | byl malíř Emanuel H. (1868–1923). Výtvarně nadaný H. navštěvoval reálné gymnázium, které však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1905 odešel do Drážďan, kde nejprve tři roky soukromě studoval u svého bratrance, 1908 nastoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru C. Bantzera a O. Zwintschera, od 1915 byl žákem mistrovské třídy G. Kühla. Od školy ho přitahovala grafická tvorba, jejíž stylizace mu nabízela | ||
| + | možnost vyjádřit i abstraktní myšlenky. Od mládí často vystavoval, nejprve v rámci kolektivních výstav sdružení Wiener | ||
| + | Secession, do něhož 1926 H. také vstoupil. 1915–17 pracoval | ||
| + | ve svobodném povolání. Od 1917 žil v Praze, vstoupil na AVU | ||
| + | a stal se žákem A. Brömseho, u něhož se věnoval jak grafickým | ||
| + | technikám, tak kresbě, začala ho zajímat také knižní ilustrace. | ||
| + | V Praze vstoupil do spolku německých výtvarníků Die Pilger. 1918 se H. poprvé představil v Rudolfinu na samostatné | ||
| + | výstavě uspořádané spolkem Kunstverein für Böhmen, tam | ||
| + | poté vystavoval ještě 1923, 1926 a naposledy 1928 (1929–34 | ||
| + | obesílal už jen společné výstavy pořádané Prager Secession). | ||
| + | 1919 se vrátil do Drážďan, i když si ponechal československé občanství. V první polovině dvacátých let často zachycoval život ve městě, a především se věnoval grafickým cyklům (nejčastěji lepty) inspirovaným krásnou literaturou (''Gilgameš, První a druhá kniha Mojžíšova, Vasantasena, Píseň Nibelungů'', | ||
| + | ''Baron Prášil, Faust, Salambo''). Zobrazoval dramatické scény, komorní i mnohafigurové výjevy. Ovlivněn expresionismem, | ||
| + | zachycoval historické náměty často černo-bílou charakteristickou kresbou bez detailů a plnou dramatického napětí. Z této | ||
| + | doby H. horečné pracovní aktivity pocházejí akvarely a sépiové kresby k ''Odysseji'', pohádce ''Aladinova lampa'' či k Schillerově básni ''Píseň zvonu'' anebo cyklus ''Valdštejnští a Švédové před Norimberkem v roce 1632''. | ||
| + | V polovině dvacátých let H. opustil historizující cykly, místo | ||
| + | grafiky začal více malovat a zobrazovat všednodenní scény (''Čistič bot, V tramvaji, V zahradní restauraci, V zoologické zahradě'', | ||
| + | ''Tančící dvojice, Plovárna'' ad.). Jeho ilustrace se často objevovaly | ||
| + | také v časopisech ''Jugend, Neue Linie'' a ''Simplicissimus''. 1920 se | ||
| + | H. stal členem kamenického spolku Thomabund a od 1933 | ||
| + | měl v místním muzeu vlastní expozici. S nastupujícím nacistickým režimem v Německu ve třicátých letech začal mít existenční problémy, protože jeho díla byla označena za dekadentní, 1936 ho postihl zákaz samostatných výstav. Krizi mu pomohla | ||
| + | překonat Johanna, roz. Asterová (1897–1988), s níž se 1936 | ||
| + | oženil a která později pečovala i o H. odkaz. Manželé za druhé | ||
| + | světové války žili 1943–45 v České Kamenici, kde H. zdědil rozsáhlý rodinný majetek; vystavoval v Praze a v Liberci se spolkem | ||
| + | Metznerbund. Po konci války 1945 H. ztratil československé občanství a přesídlil do Drážďan. V Kamenici musel zanechat | ||
| + | řadu svých děl, téměř všechna mu však 1956 Československo | ||
| + | vrátilo. Po válce H. už kontakty s českým prostředím neudržoval. 1947 byl v Drážďanech jmenován profesorem na Vysoké | ||
| + | škole výtvarných umění, v padesátých letech získal státní ocenění, stal se členem korespondentem Umělecké akademie v Berlíně, 1960 členem bavorské Akademie výtvarných umění v Mnichově. V jeho poválečné tvorbě převládla knižní ilustrace, v níž | ||
| + | mohl uplatnit svou bravurní zkratku, vynechat vše nepodstatné | ||
| + | a zachytit pomíjivý okamžik všedního života. Ilustroval více než | ||
| + | sto dvacet knižních titulů, často oceněných jako nejkrásnější | ||
| + | kniha roku (mj. české vydání knihy ''Pentameron, aneb Pohádka pohádek'' od G. Basileho, 1961). Obdivoval svět cirkusu, rád se | ||
| + | věnoval obrázkům zvířat a portrétu. Jeho díla z první poloviny | ||
| + | života uchovává NG v Praze. | ||
| + | '''L:''' NDB 8, s. 226–227; Thieme–Becker 16, s. 244; BL 1, s. 568; Toman 1, | ||
| + | s. 312; J. H. Autobiographische Skizze. Beiträge zur sudetendeutschen Kunstgeschichte 2, 1934; J. H. Illustrationen und Szenen aus dem Leben, Berlin | ||
| + | 1955; L. Brožková, Setkání s J. H., in: Čtvrtletní sborník grafické práce Hollar 29, 1957, s. 67–74; F. Löffler, J. H., Dresden 1980 (se soupisem literatury, s. 337–341); J. H. zum 100. Geburtstag. Staatliche Kunstsammlungen | ||
| + | Dresden, Dresden 1984; DČVU 4/2, s. 135; SČSVU 3, s. 115; H. Rousová, | ||
| + | Mezery v historii 1890–1938. Lücken in der Geschichte 1890–1938. Polemický duch Střední Evropy. Němci, Židé, Češi, 1994, s. 68, 122; J. Orlíková, | ||
| + | J. H. 1884–1962 (katalog), 2003; J. Novotný, Olaf Gulbransson, Walther | ||
| + | Klemm a J. H. v mobiliárním fondu Státního zámku Hrubý Rohozec, | ||
| + | in: Památky Libereckého kraje 4, 2009, s. 119–126; A. Habánová, Metznerbund. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund 1920–1945 / Metznerbund. | ||
| + | Die Geschichte des Kunstvereins Metznerbund 1920–1945, 2016, rejstřík, | ||
| + | a zvl. s. 341 (s další literaturou); de.wikipedia.org (stav k 21. 6. 2019); https://kulturportal-west-ost.eu/biographien/hegenbarth-josef-2 (stav k 21. 6. 2019). | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/85cee4f3-68d0-436d-91ae-a060f5a0d3bb Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Marie Makariusová | ||
| + | |||
| + | |||
| + | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] | [[Kategorie:76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik]] | ||
[[Kategorie:1884]] | [[Kategorie:1884]] | ||
[[Kategorie:Česká Kamenice]] | [[Kategorie:Česká Kamenice]] | ||
| − | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:1962]] |
[[Kategorie:Drážďany]] | [[Kategorie:Drážďany]] | ||
Verze z 5. 3. 2022, 16:00
| Josef HEGENBARTH | |
 | |
| Narození | 15.6.1884 |
|---|---|
| Místo narození | Česká Kamenice |
| Úmrtí | 27.7.1962 |
| Místo úmrtí | Drážďany (Německo) |
| Povolání | 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 388-389 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=76754 |
HEGENBARTH, Josef, * 15. 6. 1884 Česká Kamenice, † 27. 7. 1962 Drážďany (Německo), malíř, grafik, ilustrátor
Pocházel z rozvětvené kulturně orientované rodiny. Otec Josef Ignaz H. byl majitelem sklárny a rafinerie skla Hegenbarth & Söhne, matka Johanna Maria, roz. Palmeová, pocházela z rodiny výrobce lustrů v Kamenickém Šenově. H. bratrancem byl malíř Emanuel H. (1868–1923). Výtvarně nadaný H. navštěvoval reálné gymnázium, které však ze zdravotních důvodů nedokončil. 1905 odešel do Drážďan, kde nejprve tři roky soukromě studoval u svého bratrance, 1908 nastoupil na Akademii výtvarných umění do ateliéru C. Bantzera a O. Zwintschera, od 1915 byl žákem mistrovské třídy G. Kühla. Od školy ho přitahovala grafická tvorba, jejíž stylizace mu nabízela možnost vyjádřit i abstraktní myšlenky. Od mládí často vystavoval, nejprve v rámci kolektivních výstav sdružení Wiener Secession, do něhož 1926 H. také vstoupil. 1915–17 pracoval ve svobodném povolání. Od 1917 žil v Praze, vstoupil na AVU a stal se žákem A. Brömseho, u něhož se věnoval jak grafickým technikám, tak kresbě, začala ho zajímat také knižní ilustrace. V Praze vstoupil do spolku německých výtvarníků Die Pilger. 1918 se H. poprvé představil v Rudolfinu na samostatné výstavě uspořádané spolkem Kunstverein für Böhmen, tam poté vystavoval ještě 1923, 1926 a naposledy 1928 (1929–34 obesílal už jen společné výstavy pořádané Prager Secession). 1919 se vrátil do Drážďan, i když si ponechal československé občanství. V první polovině dvacátých let často zachycoval život ve městě, a především se věnoval grafickým cyklům (nejčastěji lepty) inspirovaným krásnou literaturou (Gilgameš, První a druhá kniha Mojžíšova, Vasantasena, Píseň Nibelungů, Baron Prášil, Faust, Salambo). Zobrazoval dramatické scény, komorní i mnohafigurové výjevy. Ovlivněn expresionismem, zachycoval historické náměty často černo-bílou charakteristickou kresbou bez detailů a plnou dramatického napětí. Z této doby H. horečné pracovní aktivity pocházejí akvarely a sépiové kresby k Odysseji, pohádce Aladinova lampa či k Schillerově básni Píseň zvonu anebo cyklus Valdštejnští a Švédové před Norimberkem v roce 1632.
V polovině dvacátých let H. opustil historizující cykly, místo grafiky začal více malovat a zobrazovat všednodenní scény (Čistič bot, V tramvaji, V zahradní restauraci, V zoologické zahradě, Tančící dvojice, Plovárna ad.). Jeho ilustrace se často objevovaly také v časopisech Jugend, Neue Linie a Simplicissimus. 1920 se H. stal členem kamenického spolku Thomabund a od 1933 měl v místním muzeu vlastní expozici. S nastupujícím nacistickým režimem v Německu ve třicátých letech začal mít existenční problémy, protože jeho díla byla označena za dekadentní, 1936 ho postihl zákaz samostatných výstav. Krizi mu pomohla překonat Johanna, roz. Asterová (1897–1988), s níž se 1936 oženil a která později pečovala i o H. odkaz. Manželé za druhé světové války žili 1943–45 v České Kamenici, kde H. zdědil rozsáhlý rodinný majetek; vystavoval v Praze a v Liberci se spolkem Metznerbund. Po konci války 1945 H. ztratil československé občanství a přesídlil do Drážďan. V Kamenici musel zanechat řadu svých děl, téměř všechna mu však 1956 Československo vrátilo. Po válce H. už kontakty s českým prostředím neudržoval. 1947 byl v Drážďanech jmenován profesorem na Vysoké škole výtvarných umění, v padesátých letech získal státní ocenění, stal se členem korespondentem Umělecké akademie v Berlíně, 1960 členem bavorské Akademie výtvarných umění v Mnichově. V jeho poválečné tvorbě převládla knižní ilustrace, v níž mohl uplatnit svou bravurní zkratku, vynechat vše nepodstatné a zachytit pomíjivý okamžik všedního života. Ilustroval více než sto dvacet knižních titulů, často oceněných jako nejkrásnější kniha roku (mj. české vydání knihy Pentameron, aneb Pohádka pohádek od G. Basileho, 1961). Obdivoval svět cirkusu, rád se věnoval obrázkům zvířat a portrétu. Jeho díla z první poloviny života uchovává NG v Praze.
L: NDB 8, s. 226–227; Thieme–Becker 16, s. 244; BL 1, s. 568; Toman 1, s. 312; J. H. Autobiographische Skizze. Beiträge zur sudetendeutschen Kunstgeschichte 2, 1934; J. H. Illustrationen und Szenen aus dem Leben, Berlin 1955; L. Brožková, Setkání s J. H., in: Čtvrtletní sborník grafické práce Hollar 29, 1957, s. 67–74; F. Löffler, J. H., Dresden 1980 (se soupisem literatury, s. 337–341); J. H. zum 100. Geburtstag. Staatliche Kunstsammlungen Dresden, Dresden 1984; DČVU 4/2, s. 135; SČSVU 3, s. 115; H. Rousová, Mezery v historii 1890–1938. Lücken in der Geschichte 1890–1938. Polemický duch Střední Evropy. Němci, Židé, Češi, 1994, s. 68, 122; J. Orlíková, J. H. 1884–1962 (katalog), 2003; J. Novotný, Olaf Gulbransson, Walther Klemm a J. H. v mobiliárním fondu Státního zámku Hrubý Rohozec, in: Památky Libereckého kraje 4, 2009, s. 119–126; A. Habánová, Metznerbund. Dějiny uměleckého spolku Metznerbund 1920–1945 / Metznerbund. Die Geschichte des Kunstvereins Metznerbund 1920–1945, 2016, rejstřík, a zvl. s. 341 (s další literaturou); de.wikipedia.org (stav k 21. 6. 2019); https://kulturportal-west-ost.eu/biographien/hegenbarth-josef-2 (stav k 21. 6. 2019).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Marie Makariusová
