Stránka
Diskuse
Zobrazit zdroj
Historie

Zobrazení zdroje stránky HEIDLER Alexander 1.12.1916-3.8.1980

{{Infobox - osoba
| jméno = Alexander HEIDLER
| obrázek = Heidler Alexander portret.jpg
| datum narození = 1.12.1916
| místo narození = Praha
| datum úmrtí = 3.8.1980
| místo úmrtí = Mnichov (SRN)
| povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel<br />50- Náboženský publicista

| jiná jména = 
| citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 399-400
}}
'''HEIDLER, Alexander''', ''* 1. 12. 1916 Praha, † 3. 8. 1980 Mnichov (SRN), kněz, teolog, publicista''

Syn národohospodáře, právníka a  publicisty Gustava H. 
(1883–1930) a jeho manželky Karolíny (Karly), roz. Voglové 
(Vogelové). Měl čtyři sestry (Hanu, Alenu, Marii a Ludmilu) 
a  bratra Ivana († 1943 v  nacistickém vězení). Synovec Ferdinanda H. (1881–1928), Jana H. (1883–1923) a advokáta 
JUDr. Artura H. (* 1. 6. 1886 Dolní Chvatliny), strýc lidoveckého politika Cyrila Svobody (* 24. 11. 1956 Praha). K rozhodnutí stát se knězem ho přiměl nekonformní benediktin Karel Method Klement, zakladatel ministrantského skautského spolku Legio angelica, do něhož H. docházel. Po maturitě 
na pražském Akademickém gymnáziu H. 1935–36 studoval 
teologii a filozofii na Lateránské univerzitě v Římě. Na přání 
pražského arcibiskupa kardinála Karla Kašpara se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiu na Teologické fakultě UK (ThDr. 
1947), na níž se spřátelil s prof. Josefem Beranem. Po vysvěcení na kněze (1941) působil jako kaplan na Zbraslavi (Praha) 
a poté jako farář v Čakovicích (Praha). V důsledku uzavření 
českých vysokých škol nacisty a odvlečení pedagogů teologické fakulty (včetně Berana) do koncentračních táborů vyučoval 
teologii na Církevním učilišti v Praze. 1945–46 si rozšiřoval 
vzdělání na univerzitě ve Fribourgu (Švýcarsko), odkud byl 
na Beranův popud povolán jako asistent pastorální teologie 
na znovuotevřenou pražskou teologickou fakultu. Po Beranově jmenování pražským arcibiskupem (1946) se stal jeho 
nástupcem v čele katedry pastorální teologie (obory rétorika, 
homiletika, pastýřská teologie a nauka o svátostech). Podílel se 
na založení a správě pražské akademické farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě pražském, byl činovníkem Ústředí katolického studentstva a vedoucím (duchovním rádcem) spolku katolických vysokoškoláků Česká liga akademická. Po únorovém převratu byl v prosinci 1948 vyšetřován 
StB pro podezření z ilegální činnosti. Kvůli protikomunistickým výrokům při bohoslužbách ministerstvo školství 1949 
zastavilo jeho habilitační řízení a zbavilo jej funkcí na fakultě.

Pod hrozbou opětovného zatčení H. odešel v říjnu 1949 přes 
Šumavu do exilu v SRN. Krátce působil jako kaplan v obci 
Lenggries (u Bad Tölzu /Bavorsko/). Od února 1950 vyvíjel 
pastorační činnost mezi českými a slovenskými exulanty, zvláště studenty a intelektuály v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu (u Stuttgartu). Koncem 1950 se stal ředitelem nově zřízené České duchovní služby v SRN (do 1964) určené exulantům, 
pro niž se snažil získat české kněze. Byl spoluzakladatelem 
exilového nakladatelství Křesťanská akademie (1949 v  Prien 
am Chiemsee), které posléze sídlilo v Římě. Na popud Pavla 
Tigrida pracoval 1951–74 jako redaktor katolických náboženských programů československého vysílání rozhlasové stanice 
Svobodná Evropa v  Mnichově (pořady Panorama, Události 
a názory, Kompas), 1974–80 byl externím spolupracovníkem. 
Používal pseudonym Otec Křišťan. Jeho komentáře k aktuální 
situaci v Československu a ve světě i jím připravené náboženské pořady se vyznačovaly vysokou intelektuální, teologickou 
a jazykovou úrovní. V květnu 1951 H. založil tradici nedělních českých rozhlasových bohoslužeb celebrovaných v mnichovském kostele sv. Štěpána, jehož krajanskou katolickou farnost po mnoho let vedl.

Těžiště H. teologického díla spočívalo v úsilí o integraci filozofie Jana Husa (a také Jana Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova, Tomáše Štítného, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského) do systému katolického bohosloví. Jeho postoje silně 
ovlivnil belgický teolog a husitolog Paul de Vooght a francouzský náboženský myslitel Pierre Teilhard de Chardin. H. se věnoval také politicko-religiózním otázkám. Napsal analytickou 
stať ''Náboženská situace v Československu'' otištěnou ve sborníku 
''Bohemia Sacra''. ''Das Christentum in Böhmen 973–1973'' (1974, 
ed. Ferdinand Seibt). Na stejné téma pravidelně přispíval do 
bulletinů charitativní organizace Kirche in Not (Církev v nouzi). Dlouhodobě spolupracoval s  exilovými periodiky ''Nový život'' a ''Studie'' (obě vycházela v Římě), příležitostně i s dalšími 
(např. ''České slovo''). Jako zpravodaj Svobodné Evropy se účastnil II. vatikánského koncilu, jehož výsledky poté popularizoval. 1965 připravil podklady k projevu „O svobodě svědomí“, 
který kardinál Beran přednesl na posledním zasedání koncilu. 
Pražský arcibiskup v  něm jménem českých katolíků odmítl 
hmotný a duševní nátlak, nutící člověka jednat proti svému 
svědomí, a vyslovil v této souvislosti lítost nad upálením Jana 
Husa a  násilnou pobělohorskou rekatolizací českých zemí. 
Koncem sedmdesátých let H. vydal s Pavlem Pecháčkem ''Rozhovory o evangeliích'' (pod pseudonymy Václav Svoboda a Pavel 
Skála), dvousvazkový výklad biblických textů, který formou 
dialogu mladého laika s knězem objasňuje význam Písma svatého pro osoby hledající cestu k víře. Byl pochován na Lesním 
hřbitově (Waldfriedhof) v Mnichově. 1991 obdržel in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy. 

'''D:''' Osobní a  stavovský ideál. Morálně hodegetická studie, 1947; M. Jan 
Hus a katolická církev XX. století, Řím 1965; Stalinismus v československé církevní politice a situace katolické církve (s A. Kratochvilem), in: Studie 
(Řím), 1965, č. 10, s. 50–65; Útržky myšlenek nad československou tragédií, tamtéž, 1968, č.  16, s.  65–72; Ekumenický pohled na české duchovní dějiny, 
tamtéž, 1972, č. 29, s. 620–626; O smyslu českých dějin, tamtéž, 1977, č. 54, 
s. 525–527. 

'''L:''' ČBS, s. 201; Tomeš 1, s. 437; SČF, s. 166–167; cs.wikipedia.org (stav k 3. 7. 
2019); K. Skalický, Katolická filozofie a  teologie zvláště tomistická v  české 
společnosti XIX. a  XX. století, in: Studie (Řím), 1974, č. 40, s. 258–274; 
Nenávidět blud – milovat bloudící. Rozhovor A. H. s redaktorem RFE Františkem Vohryzkou – „Konopou“, in: Hlas sv. Cyrila a Metoda. Oběžník České 
katolické duchovní služby v Německu, léto 1976; A. Kratochvil, Dr. A. H. 
šedesátiletý, in: České slovo 22, 1976, č. 12, s. 7; K. Fořt, Kdo byl otec Křišťan, 
in: Katolický týdeník 1, 1990, č. 34, s. 8; K. Mácha, K nedožité osmdesátce 
otce H., in: Nový život 47, 1996, č. 12, s. 203; J. Škarvada, Můj přítel Saša H., 
in: Katolický týdeník 7, 1996, č. 48, s. 4; K. Fořt, Život voněl člověčinou, 
2007, s. 185–198; P. Tomek, „Otec Křišťan“ z rádia Svobodná Evropa, in: Paměť a dějiny 8, 2014, č. 1, s. 99–107; Lidové noviny 2. 8. 1990; 30. 11. 1996.

'''P:''' Český rozhlas Plus, pořad Portréty, A. H. – misionář na dohled od domova 
(autoři D. Hertl a P. Tomek), 25. 7. 2013. 

'''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/8d8ac3b2-cb7a-4b12-ac1d-3fe7eb707e31 Bibliografie dějin Českých zemí]

Zdeněk Doskočil



[[Kategorie:C]]
[[Kategorie:49- Náboženský nebo církevní činitel]]
[[Kategorie:50- Náboženský publicista]]

[[Kategorie:1916]]
[[Kategorie:Praha]]
[[Kategorie:1980]]
[[Kategorie:Mnichov]]