StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEIDLER Alexander 1.12.1916-3.8.1980

Alexander HEIDLER
Narození	1.12.1916
Místo narození	Praha
Úmrtí	3.8.1980
Místo úmrtí	Mnichov (SRN)
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel 50- Náboženský publicista
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 399-400
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=51899

HEIDLER, Alexander, * 1. 12. 1916 Praha, † 3. 8. 1980 Mnichov (SRN), kněz, teolog, publicista

Syn národohospodáře, právníka a publicisty Gustava H. (1883–1930) a jeho manželky Karolíny (Karly), roz. Voglové (Vogelové). Měl čtyři sestry (Hanu, Alenu, Marii a Ludmilu) a bratra Ivana († 1943 v nacistickém vězení). Synovec Ferdinanda H. (1881–1928), Jana H. (1883–1923) a advokáta JUDr. Artura H. (* 1. 6. 1886 Dolní Chvatliny), strýc lidoveckého politika Cyrila Svobody (* 24. 11. 1956 Praha). K rozhodnutí stát se knězem ho přiměl nekonformní benediktin Karel Method Klement, zakladatel ministrantského skautského spolku Legio angelica, do něhož H. docházel. Po maturitě na pražském Akademickém gymnáziu H. 1935–36 studoval teologii a filozofii na Lateránské univerzitě v Římě. Na přání pražského arcibiskupa kardinála Karla Kašpara se vrátil do Prahy, kde pokračoval ve studiu na Teologické fakultě UK (ThDr. 1947), na níž se spřátelil s prof. Josefem Beranem. Po vysvěcení na kněze (1941) působil jako kaplan na Zbraslavi (Praha) a poté jako farář v Čakovicích (Praha). V důsledku uzavření českých vysokých škol nacisty a odvlečení pedagogů teologické fakulty (včetně Berana) do koncentračních táborů vyučoval teologii na Církevním učilišti v Praze. 1945–46 si rozšiřoval vzdělání na univerzitě ve Fribourgu (Švýcarsko), odkud byl na Beranův popud povolán jako asistent pastorální teologie na znovuotevřenou pražskou teologickou fakultu. Po Beranově jmenování pražským arcibiskupem (1946) se stal jeho nástupcem v čele katedry pastorální teologie (obory rétorika, homiletika, pastýřská teologie a nauka o svátostech). Podílel se na založení a správě pražské akademické farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora na Starém Městě pražském, byl činovníkem Ústředí katolického studentstva a vedoucím (duchovním rádcem) spolku katolických vysokoškoláků Česká liga akademická. Po únorovém převratu byl v prosinci 1948 vyšetřován StB pro podezření z ilegální činnosti. Kvůli protikomunistickým výrokům při bohoslužbách ministerstvo školství 1949 zastavilo jeho habilitační řízení a zbavilo jej funkcí na fakultě.

Pod hrozbou opětovného zatčení H. odešel v říjnu 1949 přes Šumavu do exilu v SRN. Krátce působil jako kaplan v obci Lenggries (u Bad Tölzu /Bavorsko/). Od února 1950 vyvíjel pastorační činnost mezi českými a slovenskými exulanty, zvláště studenty a intelektuály v uprchlickém táboře v Ludwigsburgu (u Stuttgartu). Koncem 1950 se stal ředitelem nově zřízené České duchovní služby v SRN (do 1964) určené exulantům, pro niž se snažil získat české kněze. Byl spoluzakladatelem exilového nakladatelství Křesťanská akademie (1949 v Prien am Chiemsee), které posléze sídlilo v Římě. Na popud Pavla Tigrida pracoval 1951–74 jako redaktor katolických náboženských programů československého vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa v Mnichově (pořady Panorama, Události a názory, Kompas), 1974–80 byl externím spolupracovníkem. Používal pseudonym Otec Křišťan. Jeho komentáře k aktuální situaci v Československu a ve světě i jím připravené náboženské pořady se vyznačovaly vysokou intelektuální, teologickou a jazykovou úrovní. V květnu 1951 H. založil tradici nedělních českých rozhlasových bohoslužeb celebrovaných v mnichovském kostele sv. Štěpána, jehož krajanskou katolickou farnost po mnoho let vedl.

Těžiště H. teologického díla spočívalo v úsilí o integraci filozofie Jana Husa (a také Jana Milíče z Kroměříže, Matěje z Janova, Tomáše Štítného, Petra Chelčického, Jana Amose Komenského) do systému katolického bohosloví. Jeho postoje silně ovlivnil belgický teolog a husitolog Paul de Vooght a francouzský náboženský myslitel Pierre Teilhard de Chardin. H. se věnoval také politicko-religiózním otázkám. Napsal analytickou stať Náboženská situace v Československu otištěnou ve sborníku Bohemia Sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973 (1974, ed. Ferdinand Seibt). Na stejné téma pravidelně přispíval do bulletinů charitativní organizace Kirche in Not (Církev v nouzi). Dlouhodobě spolupracoval s exilovými periodiky Nový život a Studie (obě vycházela v Římě), příležitostně i s dalšími (např. České slovo). Jako zpravodaj Svobodné Evropy se účastnil II. vatikánského koncilu, jehož výsledky poté popularizoval. 1965 připravil podklady k projevu „O svobodě svědomí“, který kardinál Beran přednesl na posledním zasedání koncilu. Pražský arcibiskup v něm jménem českých katolíků odmítl hmotný a duševní nátlak, nutící člověka jednat proti svému svědomí, a vyslovil v této souvislosti lítost nad upálením Jana Husa a násilnou pobělohorskou rekatolizací českých zemí. Koncem sedmdesátých let H. vydal s Pavlem Pecháčkem Rozhovory o evangeliích (pod pseudonymy Václav Svoboda a Pavel Skála), dvousvazkový výklad biblických textů, který formou dialogu mladého laika s knězem objasňuje význam Písma svatého pro osoby hledající cestu k víře. Byl pochován na Lesním hřbitově (Waldfriedhof) v Mnichově. 1991 obdržel in memoriam Řád T. G. Masaryka III. třídy.

D: Osobní a stavovský ideál. Morálně hodegetická studie, 1947; M. Jan Hus a katolická církev XX. století, Řím 1965; Stalinismus v československé církevní politice a situace katolické církve (s A. Kratochvilem), in: Studie (Řím), 1965, č. 10, s. 50–65; Útržky myšlenek nad československou tragédií, tamtéž, 1968, č. 16, s. 65–72; Ekumenický pohled na české duchovní dějiny, tamtéž, 1972, č. 29, s. 620–626; O smyslu českých dějin, tamtéž, 1977, č. 54, s. 525–527.

L: ČBS, s. 201; Tomeš 1, s. 437; SČF, s. 166–167; cs.wikipedia.org (stav k 3. 7. 2019); K. Skalický, Katolická filozofie a teologie zvláště tomistická v české společnosti XIX. a XX. století, in: Studie (Řím), 1974, č. 40, s. 258–274; Nenávidět blud – milovat bloudící. Rozhovor A. H. s redaktorem RFE Františkem Vohryzkou – „Konopou“, in: Hlas sv. Cyrila a Metoda. Oběžník České katolické duchovní služby v Německu, léto 1976; A. Kratochvil, Dr. A. H. šedesátiletý, in: České slovo 22, 1976, č. 12, s. 7; K. Fořt, Kdo byl otec Křišťan, in: Katolický týdeník 1, 1990, č. 34, s. 8; K. Mácha, K nedožité osmdesátce otce H., in: Nový život 47, 1996, č. 12, s. 203; J. Škarvada, Můj přítel Saša H., in: Katolický týdeník 7, 1996, č. 48, s. 4; K. Fořt, Život voněl člověčinou, 2007, s. 185–198; P. Tomek, „Otec Křišťan“ z rádia Svobodná Evropa, in: Paměť a dějiny 8, 2014, č. 1, s. 99–107; Lidové noviny 2. 8. 1990; 30. 11. 1996.

P: Český rozhlas Plus, pořad Portréty, A. H. – misionář na dohled od domova (autoři D. Hertl a P. Tomek), 25. 7. 2013.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil