StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEINRICH Arnošt 26.12.1880-3.5.1933

Arnošt HEINRICH
Narození	26.12.1880
Místo narození	Praha
Úmrtí	3.5.1933
Místo úmrtí	Brno
Povolání	68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 411-413
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47103

HEINRICH, Arnošt, * 26. 12. 1880 Praha, † 3. 5. 1933 Brno, novinář, politik, účastník 1. odboje

Syn Marie Laudové a typografa Aloise H., který se přihlásil k otcovství až 1884. Po maturitě na reálném gymnáziu v Křemencově ulici zahájil studium práv na české Karlo-Ferdinandově univerzitě. Po smrti otce si vydělával kondicemi i písařskou prací pro magistrát. Už v prvním ročníku byl zvolen předsedou Akademického spolku Slavia, avšak po dvou letech studia zanechal. V době hilsneriády se postavil na stranu T. G. Masaryka, často pak navštěvoval i jeho rodinu. 1899 převzal na rok a půl časopis Studentské směry, větší novinářské zkušenosti získal v regionálním listu v Kolíně, než se stal v říjnu 1902 redaktorem realistického Času. S poměry v pražských intelektuálních kruzích a v Času nebyl spokojen, v listopadu 1904 nastoupil místo redaktora brněnských Lidových novin. Záhy se uplatnil v české společnosti a získal si důvěru majitele listu a vůdce Lidové strany na Moravě Adolfa Stránského. Kladl důraz na původní zpravodajství, procestoval Moravu a 1906 prosadil vznik ranního vydání. Z Lidových novin hodlal vytvořit moderní deník s důrazem na kulturu. Ideovým vzorem mu byl Karel Havlíček Borovský, z profesního hlediska pak francouzský i anglický tisk a vídeňská Neue Freie Presse. Ranní vydání se stalo od 1. ledna 1909 hlavním vydáním listu, který měl od 1907 vlastního zpravodaje ve Vídni.

Po konfliktu se Stránským H. odešel do Prahy, kde od prosince 1909 do července 1910 pracoval pro Lidové noviny jako dopisovatel. Do jejich brněnské redakce se vrátil v září 1910 jako vedoucí redaktor. Určoval další směřování listu, usiloval o překonání provinčnosti a nestranickou a antiklerikální orientaci. Vynikal organizačními schopnostmi a odhadem osob, získával schopné novináře a spolupracovníky (mj. Rudolf Těsnohlídek, Stanislav Kostka Neumann, František Gellner), zařazoval speciální čísla, jež měla komerční úspěch. Od února 1911 vycházely Večery, pravidelná nedělní ilustrovaná příloha novin, obsahující monotematická čísla, věnovaná např. Boženě Němcové, Jaroslavu Vrchlickému, Mikuláši Alšovi, Hanuši Schweigrovi ad. Pod H. dohledem se zásluhou Jiřího Mahena zvýšila úroveň publikovaných fejetonů, nový sociální rozměr dostaly Těsnohlídkovy soudničky. Byly pravidelně otiskovány autentické zprávy Viktora Dyka z Prahy, přispívali rovněž Antonín Sova či Jaromír John.

Po zahájení první světové války list nuceně omezil rozsah (byly zastaveny Večery), od poloviny října 1914 vycházel téměř anonymně, aby autoři článků byli uchráněni perzekuce, a válečné úvodníky dodávalo brněnské policejní ředitelství, protože H. jejich psaní odmítl. Na rozdíl od jiných, aktivistických listů se Lidové noviny k rakousko-uherskému válečnému snažení postavily pasivně. Na počátku prosince 1914 se H. účastnil brněnské schůzky T. G. Masaryka s představiteli moravského pokrokového bloku. Sám chtěl původně Masaryka následovat za hranice, ale nakonec v Brně na Stránského přání zůstal a stal se nejvýraznějším představitelem protirakouských struktur. Vytyčil taktiku pasivní rezistence (mlčet a co nejméně si zadat s rakouským státem), udržoval kontakty s důvěrníky Maffie, nejprve s Cyrilem Duškem, poté s Janem Hajšmanem. Za své statečné postoje byl v červnu 1916 státním žalobcem obviněn z neloajality Lidových novin ke státu. Vyvázl sice bez trestu, avšak v květnu 1917 musel narukovat do Salcburku. Odtud v srpnu a v září zasílal do Lidových novin cyklus Státoprávních úvah, v němž požadoval vznik samostatného českého státu. Po intervenci přátel u zemského místodržitele se koncem 1917 vrátil do Brna. V průběhu následujícího roku napsal na čtyřicet odvážných článků k politické situaci, které tlumočily názory protirakouského hnutí na Moravě.

H. se 1918–20 politicky angažoval, stal se členem zemského vedení České státoprávní demokracie a krátce před převratem členem Národního výboru, byl zvolen poslancem Revolučního národního shromáždění v Praze. V době převratu pracoval ve vedení brněnského Národního výboru, v němž byl členem vojenského odboru a účastnil se jednání s místodržitelstvím i radnicí o předání moci Čechům. Stal se členem správní komise, která pod předsednictvím vládního komisaře Petra Kerndlmayera von Ehrenfeld převzala vedení města. Po převratu podal v prosinci 1918 bezvýsledné trestní oznámení na moravského místodržitele Karla Heinolda za to, že dopustil spálení politického archivu jím vedeného úřadu.

Vrchol H. žurnalistické činnosti byl spojen s dvacátými lety, kdy z Lidových novin vytvořil nejambicióznější český deník s prvotřídním zpravodajstvím a vysokou kulturní a intelektuální úrovní článků. S podporou Jaroslava Stránského, spolumajitele listu, vybudoval novou organizační strukturu novin zacílených na celé území Československé republiky. Páteří byla brněnská redakce, avšak stále větší význam nabývala i filiální redakce v Praze otevřená 1920, vznikly bratislavská a ostravská redakce i menší filiálky v dalších městech a síť domácích dopisovatelů, přibyli stálí zahraniční zpravodajové mj. v Paříži, Londýně, Berlíně (Egon Erwin Kisch), Římě a New Yorku. H. usiloval o silné intelektuální zázemí novin, v pražské redakci vedené Karlem Zdeňkem Klímou se tak postupně objevili Eduard Bass, bratři Karel a Josef Čapkové, Jindřich Vodák, Otokar Fischer, Ferdinand Peroutka a Karel Poláček. Mezi spolupracovníky a redaktory se rovněž zařadili např. Arne Novák, František Trávníček, Gracian Černušák, Karel Schulz, Čestmír Jeřábek, Hugo Vavrečka, Bedřich Golombek a Edvard Valenta. H. určoval hlavní koncepční rysy a trval na jejich naplňování, v opačném případě spolupráci ukončil (K. Poláček, J. Mahen, částečně A. Novák). Na grafickou podobu novin dohlížel výtvarník Eduard Milén, prostor dostala také grafická tvorba Hugo Boettingera, F. Gellnera, J. Čapka, Adolfa Hoffmeistera a Ondřeje Sekory. H. do listu pravidelně zařazoval specifické literární útvary, které pak napodobovaly ostatní noviny u nás (kurzivový sloupek na první straně, entrefilet, týdenní rozhlásky, originální povídky, romány a básně, obrázky humoristické a z cest, reportážní útvar zv. baja, dětské přílohy), staral se o kulturní rubriku, v níž usiloval o větší uplatnění novinářské kritiky, brzdil kriminální zpravodajství do věcné roviny. Lidové noviny se dopracovaly k pevnému uspořádání obsahu, které usnadňovalo orientaci čtenářů a umožňovalo výhodnější časové rozložení tisku. Pokus vydávat v Brně od října 1924 vedle seriózního listu komerčně zaměřený Kurýr neuspěl mj. proto, že H. vyškolení redaktoři psát bulvárním způsobem nedokázali.

Jako publicista se H. řadil k levicovým liberálům, a proto již 1920 kritizoval politiku rudozelené koalice a odmítl zákon na ochranu republiky. V polovině dvacátých let podpořil vznik Národní strany práce, neschvaloval však částečné propojení jejího sekretariátu s Lidovými novinami, čímž se dostal do konfliktu s Jaroslavem Stránským, který začal zasahovat do hospodaření listu a personálního složení redakce. Proto ji H. v lednu 1927 opustil. V Praze měl na Masarykovo přání redigovat Národní listy, což ztroskotalo na odporu uvnitř národnědemokratické strany. Počátkem 1928 se stal vedoucím redaktorem listu Tribuna, jež vycházela do ledna 1929. V září 1929 se vrátil do čela redakce Lidových novin. Nadále přispíval nápady, ale už neměl dostatek energie na jejich prosazení.

H. se angažoval rovněž v sokolském hnutí. 1910–12 pracoval jako místopředseda Družstva pro postavení Národního divadla v Brně. Po převratu se ujal úkolu nově uspořádat divadelní scénu s cílem získat větší prostor pro česká divadelní představení a 1920 přivedl divadelního ředitele Václava Štěcha. Divadelní rubrika Lidových novin byla ve své době hodnocena jako jedna z nejlepších.

H. se 1922 oženil se Zdeňkou, roz. Sedláčkovou, jejich manželství bylo 1927 rozvedeno. Z jejich svazku vzešla dcera Eva, provdaná později za brněnského herce Karla Hospodského (1900–1966). Závěr H. života komplikovaly zdravotní potíže, problémy s alkoholem, chorobná podezíravost.

D: Bibliografie časopiseckých a novinových článků, úvah a vzpomínek, in: B. Mašková, A. H. Jeho šéfredaktorství v Lidových novinách, 1958, s. 370–384.

L: MSN 3, s. 119; ČBS, s. 201; Kolář Elity, s. 83; Tomeš 1, s. 438; nekrology, in: Lidové noviny 3. 5. 1933; Naše revoluce 9, 1933, s. 230–232 (vzpomínka J. Hajšmana); J. Hajšman, Česká mafie, 1932, passim; týž, Mafie v rozmachu, 1933, passim; J. Budínský, Morava za války, 1936, passim; B. Golombek, Dnes a zítra, 1944, passim; J. Pernes, Svět Lidových novin, 1893–1993, 1993, passim; týž, Stoletá kapitola z dějin české žurnalistiky, kultury a politiky, 1993, passim; J. Kubíček, Večery. Beletristická příloha Lidových novin, 2005, passim; Lidové noviny A. H. a dnešek, Z. Chmel – J. Pavelka (eds.), 2006, passim; J. Kubíček, České noviny pro literaturu na Moravě. Neděle 1903–1906, Večery 1911–1914, 2011, passim.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Pavel Cibulka