HEJZLAR Zdenek 18.7.1921-6.8.1993: Porovnání verzí

Verze z 13. 3. 2022, 18:29

Zdenek HEJZLAR
Narození	18.7.1921
Místo narození	Dobřany (u Nového Města nad Metují)
Úmrtí	6.8.1993
Místo úmrtí	Järfälla (u Stockholmu, Švédsko)
Povolání	61- Pedagog 63- Spisovatel 48- Politický publicista
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 438-439
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=61340

HEJZLAR, Zdenek (též Zdeněk), * 18. 7. 1921 Dobřany (u Nového Města nad Metují), † 6. 8. 1993 Järfälla (u Stockholmu, Švédsko), politik, publicista, pedagog, účastník 2. odboje

Narodil se v rodině domáckého tkalce a rolníka Jana H. a Marie, roz. Čtvrtečkové. Po absolutoriu jednoročního učebního kurzu v Novém Hrádku (u Nového Města nad Metují) vystudoval 1936–40 učitelský ústav v Hradci Králové. Za protektorátu pracoval nejprve v otcově tkalcovské dílně, 1941–42 jako výpomocný učitel v rodišti, 1942–43 byl totálně nasazen ve Dvoře Králové, v Duisburgu a Düsseldorfu (Německo). Již za studií inklinoval k radikální levici, 1939 vstoupil do ilegální KSČ a podílel se na odbojové činnosti. V červnu 1943 byl zatčen gestapem a poté krátce vězněn v Hradci Králové a v terezínské Malé pevnosti, odkud byl deportován do koncentračního tábora Buchenwald, kde byl zařazen do pracovního komanda a dožil se konce války.

V osvobozené republice byl jmenován předsedou MNV v Dobřanech a začal se angažovat v hnutí mládeže, o jehož ovládnutí usilovali komunisté. 1945 krátce působil jako tajemník krajského výboru prokomunistického Svazu české mládeže (SČM) v Hradci Králové, odkud přešel do funkce ústředního organizačního referenta SČM v Praze. 1946–49 byl předsedou ÚV SČM. Po nuceném sjednocení mládežnických organizací se 1949 stal předsedou ÚV Československého svazu mládeže (ČSM) a místopředsedou Světové federace demokratické mládeže. Jako vedoucí činitel svazácké organizace prosazoval v době stalinismu politické záměry KSČ a výrazně se podílel na ideologické indoktrinaci mladé generace idejemi marxismu-leninismu. Během únorového převratu byl delegován do předsednictva Ústředního akčního výboru Národní fronty. Ve volbách v květnu 1948 získal mandát poslance Národního shromáždění za volební kraj Hradec Králové, posléze se stal členem jeho předsednictva. Na IX. sjezdu KSČ 1949 ho zvolili do ústředního výboru strany. Od ledna do května 1949 byl členem sekretariátu ÚV KSČ, od května 1949 do září 1951 členem organizačního sekretariátu ÚV KSČ. Na jaře 1952 H. funkcionářská kariéra náhle skončila. Po zatčení Rudolfa Slánského byl obviněn ze „spolupráce s příslušníky protistátního spikleneckého centra“ (Marie Švermová, Bedřich Geminder) a podroben kritice za to, že ČSM profiloval jako nadstranickou a nepolitickou organizaci, neuplatňoval v ní dostatečně sovětské zkušenosti, podlehl teorii o specifické cestě k socialismu a propagoval titoistické a trockistické koncepce. Stranické vedení H. v létě 1952 zbavilo všech funkcí (řízení ČSM převzal již v dubnu 1952 Ladislav Lis) a vyloučilo jej z KSČ. Ponechalo ho však na svobodě.

Od 1952 H. pracoval jako frézař v Letňanech (Praha), 1953–54 vykonával vojenskou službu v Pomocných technických praporech, k nimž byl zařazen jako havíř v Karviné. 1955–56 působil jako horník-brigádník v Ostravě, 1956–58 byl valcířem ve Vítkovických železárnách. 1958 se směl vrátit k pedagogické profesi. Od 1959 byl zástupcem ředitele, 1965–68 ředitelem základní devítileté školy při Pedagogické fakultě v Ostravě. 1959–65 dálkově vystudoval dějepis a češtinu na Pedagogické fakultě UP v Olomouci (PhDr. 1990). 1965–68 byl členem krajské komise pro regionální dějiny, ústřední komise pro dějiny mládeže, lektorem a tajemníkem sekce historie Socialistické akademie v Ostravě. V době pražského jara se H. vrátil do veřejného života a důrazně se vyslovoval ve prospěch reformního vývoje. Po zrušení cenzury publikoval v tisku a řečnil na veřejných mítincích. Usnesením ÚV KSČ z května 1968 byl občansky i stranicky rehabilitován. V červenci 1968 ho Národní shromáždění zvolilo za poslance nově ustavené ČNR. Současně byl vládou jmenován ústředním ředitelem Československého rozhlasu. V této funkci se po vpádu vojsk pěti zemí Varšavské smlouvy v srpnu 1968 postavil na stranu legálních orgánů a organizoval protiokupační rozhlasové vysílání (tzv. štafeta). Zároveň se podílel na přípravě mimořádného sjezdu KSČ v Praze-Vysočanech, který ho zvolil členem předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. Pro své postoje se stal zcela nepřijatelným pro sovětské představitele. Po podpisu moskevského protokolu, který mj. anuloval vysočanský sjezd, nebyl kooptován do dosavadního ÚV KSČ a v září 1968 musel odejít z vedení rozhlasu. S dalšími proreformními intelektuály, kteří se stali tečem sovětské kritiky (Jiří Pelikán, Jiří Hanzelka), byl přesunut do diplomatických služeb. Stal se tiskovým a kulturním atašé na československém velvyslanectví ve Vídni. Po zvolení Gustáva Husáka prvním tajemníkem ÚV KSČ byl v září 1969 odvolán. Poté co se odmítl vrátit do vlasti, byl normalizátory označen za příslušníka tzv. druhého centra ve straně, v říjnu 1969 znovu vyloučen z KSČ a o měsíc později zbaven poslaneckého mandátu v ČNR. 1970 byl v nepřítomnosti odsouzen na tři roky za nedovolené opuštění republiky.

H. s manželkou Slávkou, roz. Vylegalovou (* 1921), a dcerou Janou (* 1951) emigroval do Švédska. Ve Stockholmu nastoupil do Ústavu pro mezinárodní politiku (Utrikespolitiska institute), v němž působil až do svého penzionování 1987. Naučil se švédsky a věnoval se politologické práci. Stal se poradcem švédského premiéra Olofa Palmeho a spolupracoval se sociálnědemokratickými politiky v celé Skandinávii, u nichž (a také u Socialistické internacionály) získával podporu pro československý exil.

Publikoval monografii Reformkommunismus. Zur Geschichte der Kommunistischen Partei der Tschechoslowakei (1976), věnovanou příčinám, průběhu a důsledkům pokusu o reformu socialismu v Československu, která vyšla zkráceně ve švédském a norském vydání a později také česky pod názvem Praha ve stínu Stalina a Brežněva (1991). Po odchodu do emigrace se H. zapojil do aktivit československé socialistické opozice. Pravidelně uveřejňoval příspěvky k domácí a zahraniční situaci v časopise Listy, vydávaném v Římě Jiřím Pelikánem, pro který od 1976 rovněž připravoval rubriku „O čem Rudé právo nepíše“. Výběr zásadních článků a statí vydal koncem osmdesátých let knižně. Členem redakční rady časopisu zůstal i po přenesení jeho vydávání do Prahy. Po listopadu 1989 poskytoval články a rozhovory tuzemskému tisku, natrvalo se však již domů nevrátil.

D: Vychovat celou mladou generaci v uvědomělé budovatele socialismu, 1950; Pod vedením KSČ do nových úkolů v boji za socialismus a mír, 1951; Czechoslovakia 1968–1969. Chronology, Bibliography, Annotation (s V. V. Kusinem), New York 1975; Länder i fickformat. 103, Sovjetunionen, Stockholm 1981; Socialistiska Internationalen – kvarleva eller kraftsamling?, tamtéž 1983; Perestrojkan, tamtéž 1987; Pražské jaro a jeho odkaz. Výběr statí a komentářů z let 1970–1987, Köln 1988.

L: ČBS, s. 203; Tomeš 1, s. 442–443; Slezsko 3, s. 50–51; Knapík, s. 97–98; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 248; J. Dienstbier – K. Lánský – V. Šilhán – B. Šimon, Srpen 1968, 1990, passim; Generace 45, J. Hořec – M. Sígl (eds.), 1997, passim; K. Jiřík – A. Knop – R. Prokop, Rok 1968 a počátky normalizace v Ostravě, 1997; K. Jiřík, Svědectví o roce 1968 v Ostravě. Studie, vzpomínky, dokumenty, 1998; D. Havlíček, Jaro na krku. Zážitky ze zákulisí sekretariátu ÚV KSČ od června do prosince 1968, 1998, rejstřík; E. Ješutová – J. Nováková, Normalizace v Československém rozhlase, 1998, rejstřík; M. Churaň, Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století 2/1, 1998, s. 208–209; Pražské jaro v mediích. Výběr z dobové publicistiky, J. Hoppe (ed.), 2004, rejstřík; D. Havlíček, Listy v exilu, 2008, rejstřík; N. Pavelčíková, Ohlas pokusu o obnovu občanské společnosti na příkladu ostravského regionu, in: Pražské jaro – pokus o obnovu občanské společnosti, P. Krákora (ed.), 2008, s. 24; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 375; J. Pelikán – D. Havlíček, Psáno z Říma, psáno ze Ženevy – korespondence 1969–1989, 2013, rejstřík; Biografický slovník funkcionářů KSČ (1921–1989), sv. 1, M. Bílý – P. Anev (eds.), 2018, s. 415–418; nekrology: Lidové noviny 17. 8. 1993; Z. Mlynář, Zemřel Z. H., in: Rudé právo 9. 9. 1993; J. Pelikán, Jeden z nás (K úmrtí Z. H.), in: Listy 23, 1993, č. 5, s. 29–32.

P: Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, osobní spis; Archiv města Ostravy, fond Z. H. (osobní fond); Archiv UP, Olomouc, dokumentace z let 1959–65; NA, Praha, f. Československý svaz mládeže – ústřední výbor.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil