HELFERT Josef Alexander 3.11.1820-16.3.1910: Porovnání verzí

Verze z 20. 3. 2022, 18:17

Josef Alexander HELFERT
Narození	3.11.1820
Místo narození	Praha
Úmrtí	16.3.1910
Místo úmrtí	Vídeň (Rakousko)
Povolání	53- Historik 42- Činitel ústř. státních orgánů a zemských správ 58- Teoretik nebo historik státu a práva
Citace	Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 446-447
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47144

HELFERT, Josef Alexander (též Joseph), * 3. 11. 1820 Praha, † 16. 3. 1910 Vídeň (Rakousko), právník, politik, historik

Syn právníka Josepha H. (1791–1847) a Anny, roz. Schreinerové. H. studoval na novoměstském piaristickém gymnáziu, poté absolvoval filozofii a práva na pražské univerzitě (JUDr. 1842). Praxi zahájil 1843 v Praze jako soukromý suplent při stolici církevního práva, 1844 se stal praktikantem u pražského kriminálního soudu, 1846 působil u dvorské a komorní prokuratury ve Vídni. K akademické dráze se vrátil 1847, nejprve se stal asistentem na Tereziánské akademii ve Vídni a od podzimu 1847 suplujícím profesorem římského a církevního práva na univerzitě v Krakově.

V revolučních letech 1848–49 se aktivně účastnil politického dění. V tachovském okrese, odkud pocházel jeho otec, byl H. zvolen poslancem říšského sněmu. Pro své konzervativní postoje i pro odpor k velkoněmeckým tendencím měl blíže k českým poslancům než jiní němečtí politici, zároveň však byl stoupencem silného centralizovaného státu. Své politické přesvědčení formuloval v publikaci Österreich und die Nationalitäten (Rakousko a národnosti), kterou pojal jako polemiku s Palackého představami o federalizaci Rakouska. Zařadil se mezi poslance tzv. centra poté, co se sblížil s konzervativními aristokraty kolem hraběte Franze Stadiona. Tím se vzdaloval zájmům české národní politiky, reprezentované Františkem Palackým a Františkem Ladislavem Riegrem. Felix Schwarzenberg mu na podzim 1848 nabídl ve své vládě funkci ministra vyučování a kultu. H. ji odmítl, na ministerstvu však přijal místo státního podsekretáře a v této funkci úřad prozatímně vedl až do léta 1849, kdy byl jmenován řádný ministr Lev Thun. Ten H. pověřil vedením náboženské agendy, na jaře 1850 mu však byla odebrána a H. opět řídil školské záležitosti. 1854 byl nobilitován do stavu svobodných pánů. V padesátých letech napsal mj. práce o otázkách obecného školství v Rakousku a o jazykové rovnoprávnosti na školách. Sblížil se s některými českými konzervativními intelektuály vyznávajícími rakouský státní patriotismus, např. s V. V. Tomkem, Josefem Jirečkem nebo Antonínem Gindelym. 1860 bylo ministerstvo kultu a vyučování zrušeno a jeho agenda předána do kompetence nově zřízené komise přímo podřízené státnímu ministrovi a H. byl jmenován do čela této komise. 1863 odešel ze státní správy. 1871 se ucházel o pozici ministra školství ve vládě Karla Hohenwarta. Svou politickou kariéru dovršil 1881, kdy byl jmenován členem panské sněmovny.

H. se rovněž věnoval historii, archivnictví a památkové péči. 1854 založil ve Vídni Ústav pro rakouský dějezpyt; 1859–68 předsedal spolku pro dějiny města Vídně (Alterthumsverein); 1863–1910 Centrální komisi pro ochranu památek ve Vídni, kde připravil návrh zákona o ochraně památek. 1892–1910 byl prvním předsedou vídeňského spolku Leo-Gesellschaft, který na katolických základech podporoval vědecké bádání a publicistiku. 1891 se stal dopisujícím členem České akademie věd a umění. Zanechal rozsáhlé a tematicky rozmanité dějepisné dílo, nebyl však školeným historikem a jeho práce postrádaly dostatečnou erudici. Mimo jiné obhajoval pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 1852 napsal německé pojednání o Husovi a Jeronýmovi, v němž odmítl Palackého výklad husitství. V šedesátých letech 19. století inicioval vydání obšírných rakouských dějin Österreichische Geschichte für das Volk, do nichž sám přispěl sedmnáctým svazkem o období napoleonských válek. Jeho hlavní přínos v dějepisectví spočívá ve spisech o politických dějinách revoluce 1848, jakkoli šlo o H. subjektivní pohled a osobně zaujatá stanoviska. K této době se vrátil také ve svých vzpomínkách rovněž zasvěcených Lvu Thunovi. H. ovládal němčinu i češtinu, pohyboval se a orientoval v obou jazykových prostředích. 1847 se oženil s Vilemínou, roz. Fügnerovou († 1849), sestrou spoluzakladatele Sokola Jindřicha Fügnera. Jejich syn Zdeněk byl již vychováván česky a plně splynul s českou společností.

D: výběr: Oesterreich und die Nationalitäten. Ein offenes Wort an Herrn Franz Palacky, Wien 1850; Über Nationalgeschichte und den gegenwärtigen Stand ihrer Pflege in Österreich, 1853; Die österreichische Volksschule. Geschichte, System, Statistik 1–3, 1857, 1861; Mistr Jan Hus aneb Počátkové církevního rozdvojení v Čechách, 1857; Die sprachliche Gleichberechtigung in der Schule und deren verfassungsmäßige Behandlung, 1861; Geschichte Österreichs vom Ausgange des Wiener Oktoberaufstandes 1848, 1–4, 1869–1886; Graf Leo Thun…, Wien 1892; Denkmalpflege. Öffentliche Obsorge für Gegenstände der Kunst und des Alterthums…, Wien–Leipzig 1897; Die österreichische Revolution im Zusammenhang mit der mitteleuropäischen Bewegung der Jahre 1848 und 1849…, Wien 1898; Erlebnisse und Erinnerungen, in: Die Kultur (Innsbruck) 3–4, 1901–1902, Nr. 1–8 (česky, in: Osvěta 1890–1897); Aufzeichnungen und Erinnerungen aus jungen Jahren, Wien 1904.

L: Wurzbach 8, s. 254–258; RSN 3, s. 714; OSN 11, s. 53; 28, s. 554; OSND 2/2, s. 1069; ÖBL 2, s. 256–257 (s dalším dílem a literaturou); NDB 8, s. 469–467; ÖAW Almanach 60, 1910, s. 387; J. Goll, J. A. sv. p. H., in: ČČH 16, 1910, s. 256–259; F. Halvacek, J. A. H., seine Jugend und seine politische Tätigkeit bis zu seiner Ernennung zum Unterstaatssekretär, 1936 (Diss. Universität Wien); F. Pisecky, J. A. F. v. H. als Politiker und Historiker, 1949 (Diss. Universität Wien); H. Koller, Die Haltung des Freiherrn J. A. von H. zu den Hauptproblemen der Monarchie, 1962 (Diss. Universität Wien); Kutnar, s. 263–264 a rejstřík; ČAVU, s. 507; R. Kučera, Konzervativní poučení z revoluce. Politická kariéra J. A. H., in: Moderní dějiny 14, 2006, s. 309–321; týž, Historik a politika. V. V. Tomek a ministerstvo kultu a vyučování 1848–1863, in: W. W. Tomek, historie a politika, 2006, s. 59–68; Slovník historiků umění, výtvarných kritiků, teoretiků a publicistů v českých zemích…, L. Slavíček a kol. (eds.), 1, 2016, s. 404 (s dalším dílem a literaturou); I. Veselá, J. A. H. (1820–1910). Předchůdce a vzor Vladimíra a Jaroslava Helfertových, in: Musicologica Brunensia 51, 2016, s. 203–218.

P: MZA, Brno, fond rodiny H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Milan Řepa