Biografický slovník
HELLER Jan 22.4.1925-15.1.2008: Porovnání verzí
(HELLER_Jan_22.4.1925-15.1.2008) |
|||
| Řádka 5: | Řádka 5: | ||
| místo narození = Plzeň | | místo narození = Plzeň | ||
| datum úmrtí = 15.1.2008 | | datum úmrtí = 15.1.2008 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| − | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel | + | | povolání = 49- Náboženský nebo církevní činitel<br />56- Filozof |
| − | 56- Filozof | + | |
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 454-455 |
| + | }} | ||
| + | '''HELLER, Jan''', ''* 22. 4. 1925 Plzeň, † 15. 1. 2008 Praha, teolog, biblista, religionista, evangelický kazatel, pedagog'' | ||
| + | |||
| + | Pocházel z učitelské rodiny. Během studia na gymnáziu ho | ||
| + | zaujalo křesťanství a Bible. Před koncem druhé světové války | ||
| + | se stal prozatímním diakonem (laickým kazatelem) Českobratrské církve evangelické. Po znovuotevření vysokých škol absolvoval v Praze Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu (od 1950 Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, dnes | ||
| + | Evangelická teologická fakulta UK), 1947/48 studoval v Basileji. 1948–50 působil jako evangelický kazatel v Hořovicích, | ||
| + | kde poznal budoucí manželku Danuši, roz. Vondruškovou, | ||
| + | s níž vychoval dva syny. Obhájil disertační práci ''Mesiášská'' | ||
| + | ''tradice efraimská'' (ThDr. 1951) a nastoupil na fakultu jako | ||
| + | lektor biblických jazyků a asistent katedry Starého zákona. | ||
| + | Prostřednictvím Otto Munelese, jenž v padesátých letech vedl | ||
| + | knihovnu Židovského muzea v Praze, se seznámil s rabínskými | ||
| + | a mystickými tradicemi židovství. Kvůli různicím na fakultě | ||
| + | a domácím politickým poměrům se pro obor Starého zákona habilitoval až 1966. V letech 1966–68 přednášel v Berlíně, | ||
| + | nejprve na Humboldtově univerzitě (NDR), poté na západoberlínské Kirchliche Hochschule. Po návratu do Prahy se habilitoval také z religionistiky, kterou vyučoval do 1977, kdy převzal vedení katedry Starého zákona. V osmdesátých letech kolem sebe shromáždil skupinu studentů přírodních věd, s nimiž se pokoušel o dialog vědy a víry, později působil v ekologické sekci Křesťanské akademie. Po 1989 vedl práci rehabilitační komise Evangelické teologické fakulty reflektující křivdy předchozího režimu. 1990 stál v čele odborné komise, která | ||
| + | pomáhala transformovat někdejší Ústav vědeckého ateismu | ||
| + | ČSAV v Ústav religionistiky při Masarykově univerzitě v Brně. | ||
| + | 1993 se stal prvním šéfredaktorem jeho nového časopisu ''Religio''. 1992 odešel do částečné penze, dále však vedl na Evangelické teologické fakultě výběrové kurzy ze Starého zákona a religionistiky. 2002–04 vyučoval Starý zákon na Katolické | ||
| + | teologické fakultě UK. Důsledkem H. existenciálního pojetí | ||
| + | víry byl jeho trvalý zájem o Martina Bubera, ale také o východoasijská karmická náboženství, což se v devadesátých letech | ||
| + | projevilo v opakovaně vypisované četbě Tao te-ťing a Bubera. H. byl členem starozákonní i novozákonní překladatelské | ||
| + | komise Českého ekumenického překladu Bible a iniciátorem | ||
| + | mezináboženského a mezioborového dialogu. K jeho žákům | ||
| + | patří starozákoníci Martin Prudký a Jiří Beneš. | ||
| + | |||
| + | V přístupu ke Starému zákonu vycházel z historické kritiky | ||
| + | Bible, jak se v 19. století pěstovala v Německu, Švýcarsku a ve | ||
| + | Skandinávii, ale také z kritiky tohoto přístupu, jak ji v českém | ||
| + | prostředí vyslovil Slavomil C. Daněk. V biblistice aplikoval | ||
| + | lingvistický obrat, tedy přesun zájmu od popisovaných událostí k pragmatice jejich recepce, k dynamickému procesu stále se aktualizující tradice. Ve svých pracích o biblických jménech ukázal, že významy a konotace jmen jednotlivých hrdinů | ||
| + | jsou ve Starém zákoně součástí zamýšlené strategie vypravěče. | ||
| + | V otázce vzájemného vztahu Starého a Nového zákona vyzdvihl paradoxní motiv sklánějícího se a trpícího Boha, který nachází plné vyjádření v Ježíši Kristu. | ||
| + | |||
| + | V oblasti religionistiky se soustředil na široce pojaté dobové | ||
| + | pozadí Starého zákona. Vycházel z hypotézy filozofa Karla | ||
| + | Jasperse o axiální epoše a etickém zlomu v 7. a 6. stol. př. Kr., | ||
| + | díky čemuž mají náboženství vzniklá v té době mnoho shodných rysů. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' výběr: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotamie a Kenaanu, | ||
| + | 1978; Autorita a výklad Písma (s P. Filipi), in: Křesťanská revue 46, 1979, | ||
| + | s. 158–160; Der Traditionsprozess in der Auffassung der Prager Alttestamentler, in: Vetus Testamentum 32, 1982, s. 219–224; Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (s O. Klímou a E. Merhautovou), | ||
| + | 1982; Zákon a proroci (s M. Mrázkem), 1984; Nástin religionistiky (s týmž), | ||
| + | 1988; Bůh sestupující. Pokus o christologii Starého zákona, 1994; Tři svědkové: Mojžíš–Izajáš–žalmista, 1995; Výkladový slovník biblických jmen, 2003; | ||
| + | Podvečerní děkování. Vzpomínky, texty a rozhovory, 2005 (s autorem komentovanou bibliografií k roku 2005); Hlubinné vrty. Rozbory biblických statí | ||
| + | a pojmů, 2008. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' SČF, s. 168–169; Tomeš 1, s. 444; P. Pokorný, Profesor J. H. sedmdesátiletý, in: Religio 3, 1995, s. 89–97; Landgabe. Festschrift für J. H. zum | ||
| + | 70. Geburtstag, M. Prudký (ed.), 1995; týž, J. H. k 80. narozeninám, in: Podvečerní děkování, 2005, s. 257–268; nekrology: D. Antalík, Zemřel profesor | ||
| + | J. H., in: Lidé města. Urban People 10, 2008, č. 1, s. 148–151; P. Sláma, | ||
| + | Za J. H., in: Listy filologické 131, 2008, č. 3–4, s. 508–512; cs.wikipedia.org | ||
| + | (stav k 5. 9. 2019). | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/83c30034-9853-4159-95c3-02e87bf538dc Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Petr Sláma | ||
| + | |||
| − | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
| Řádka 21: | Řádka 76: | ||
[[Kategorie:Plzeň]] | [[Kategorie:Plzeň]] | ||
[[Kategorie:2008]] | [[Kategorie:2008]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Verze z 22. 3. 2022, 16:08
| Jan HELLER | |
 | |
| Narození | 22.4.1925 |
|---|---|
| Místo narození | Plzeň |
| Úmrtí | 15.1.2008 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
49- Náboženský nebo církevní činitel 56- Filozof |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 454-455 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=82134 |
HELLER, Jan, * 22. 4. 1925 Plzeň, † 15. 1. 2008 Praha, teolog, biblista, religionista, evangelický kazatel, pedagog
Pocházel z učitelské rodiny. Během studia na gymnáziu ho zaujalo křesťanství a Bible. Před koncem druhé světové války se stal prozatímním diakonem (laickým kazatelem) Českobratrské církve evangelické. Po znovuotevření vysokých škol absolvoval v Praze Husovu evangelickou bohosloveckou fakultu (od 1950 Komenského evangelická bohoslovecká fakulta, dnes Evangelická teologická fakulta UK), 1947/48 studoval v Basileji. 1948–50 působil jako evangelický kazatel v Hořovicích, kde poznal budoucí manželku Danuši, roz. Vondruškovou, s níž vychoval dva syny. Obhájil disertační práci Mesiášská tradice efraimská (ThDr. 1951) a nastoupil na fakultu jako lektor biblických jazyků a asistent katedry Starého zákona. Prostřednictvím Otto Munelese, jenž v padesátých letech vedl knihovnu Židovského muzea v Praze, se seznámil s rabínskými a mystickými tradicemi židovství. Kvůli různicím na fakultě a domácím politickým poměrům se pro obor Starého zákona habilitoval až 1966. V letech 1966–68 přednášel v Berlíně, nejprve na Humboldtově univerzitě (NDR), poté na západoberlínské Kirchliche Hochschule. Po návratu do Prahy se habilitoval také z religionistiky, kterou vyučoval do 1977, kdy převzal vedení katedry Starého zákona. V osmdesátých letech kolem sebe shromáždil skupinu studentů přírodních věd, s nimiž se pokoušel o dialog vědy a víry, později působil v ekologické sekci Křesťanské akademie. Po 1989 vedl práci rehabilitační komise Evangelické teologické fakulty reflektující křivdy předchozího režimu. 1990 stál v čele odborné komise, která pomáhala transformovat někdejší Ústav vědeckého ateismu ČSAV v Ústav religionistiky při Masarykově univerzitě v Brně. 1993 se stal prvním šéfredaktorem jeho nového časopisu Religio. 1992 odešel do částečné penze, dále však vedl na Evangelické teologické fakultě výběrové kurzy ze Starého zákona a religionistiky. 2002–04 vyučoval Starý zákon na Katolické teologické fakultě UK. Důsledkem H. existenciálního pojetí víry byl jeho trvalý zájem o Martina Bubera, ale také o východoasijská karmická náboženství, což se v devadesátých letech projevilo v opakovaně vypisované četbě Tao te-ťing a Bubera. H. byl členem starozákonní i novozákonní překladatelské komise Českého ekumenického překladu Bible a iniciátorem mezináboženského a mezioborového dialogu. K jeho žákům patří starozákoníci Martin Prudký a Jiří Beneš.
V přístupu ke Starému zákonu vycházel z historické kritiky Bible, jak se v 19. století pěstovala v Německu, Švýcarsku a ve Skandinávii, ale také z kritiky tohoto přístupu, jak ji v českém prostředí vyslovil Slavomil C. Daněk. V biblistice aplikoval lingvistický obrat, tedy přesun zájmu od popisovaných událostí k pragmatice jejich recepce, k dynamickému procesu stále se aktualizující tradice. Ve svých pracích o biblických jménech ukázal, že významy a konotace jmen jednotlivých hrdinů jsou ve Starém zákoně součástí zamýšlené strategie vypravěče. V otázce vzájemného vztahu Starého a Nového zákona vyzdvihl paradoxní motiv sklánějícího se a trpícího Boha, který nachází plné vyjádření v Ježíši Kristu.
V oblasti religionistiky se soustředil na široce pojaté dobové pozadí Starého zákona. Vycházel z hypotézy filozofa Karla Jasperse o axiální epoše a etickém zlomu v 7. a 6. stol. př. Kr., díky čemuž mají náboženství vzniklá v té době mnoho shodných rysů.
D: výběr: Náboženské systémy starého Egypta, Mezopotamie a Kenaanu, 1978; Autorita a výklad Písma (s P. Filipi), in: Křesťanská revue 46, 1979, s. 158–160; Der Traditionsprozess in der Auffassung der Prager Alttestamentler, in: Vetus Testamentum 32, 1982, s. 219–224; Prameny života. Obraz člověka a světa ve starých kulturách (s O. Klímou a E. Merhautovou), 1982; Zákon a proroci (s M. Mrázkem), 1984; Nástin religionistiky (s týmž), 1988; Bůh sestupující. Pokus o christologii Starého zákona, 1994; Tři svědkové: Mojžíš–Izajáš–žalmista, 1995; Výkladový slovník biblických jmen, 2003; Podvečerní děkování. Vzpomínky, texty a rozhovory, 2005 (s autorem komentovanou bibliografií k roku 2005); Hlubinné vrty. Rozbory biblických statí a pojmů, 2008.
L: SČF, s. 168–169; Tomeš 1, s. 444; P. Pokorný, Profesor J. H. sedmdesátiletý, in: Religio 3, 1995, s. 89–97; Landgabe. Festschrift für J. H. zum 70. Geburtstag, M. Prudký (ed.), 1995; týž, J. H. k 80. narozeninám, in: Podvečerní děkování, 2005, s. 257–268; nekrology: D. Antalík, Zemřel profesor J. H., in: Lidé města. Urban People 10, 2008, č. 1, s. 148–151; P. Sláma, Za J. H., in: Listy filologické 131, 2008, č. 3–4, s. 508–512; cs.wikipedia.org (stav k 5. 9. 2019).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Petr Sláma
