Biografický slovník
HELLER Otto 3.9.1896-17.2.1970: Porovnání verzí
(HELLER_Ota_(Otto)_3.9.1896-17.2.1970) |
|||
| (Nejsou zobrazeny 2 mezilehlé verze od stejného uživatele.) | |||
| Řádka 1: | Řádka 1: | ||
{{Infobox - osoba | {{Infobox - osoba | ||
| − | | jméno = | + | | jméno = Otto HELLER |
| − | | obrázek = | + | | obrázek = Heller Otto portret.jpg |
| datum narození = 3.9.1896 | | datum narození = 3.9.1896 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Praha |
| datum úmrtí = 17.2.1970 | | datum úmrtí = 17.2.1970 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Londýn (Velká Británie) |
| povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel | | povolání = 85- Filmař nebo filmový podnikatel | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 458-459 |
| + | }} | ||
| + | '''HELLER, Otto''', ''* 3. 9. 1896 Praha, † 17. 2. 1970 Londýn (Velká Británie), kameraman'' | ||
| + | |||
| + | Narodil se v židovské rodině krejčího Leopolda H. (1864 až | ||
| + | 1943)a Reginy, roz. Reitlerové (* 1866). Měl sestru Martu | ||
| + | (* 1890) a bratra Karla (* 1893). Po dokončení měšťanky | ||
| + | nastoupil do učení v obchodě s textilem, brzy ho ale zlákal | ||
| + | film. Pracoval jako uvaděč v pražském kině Lido-Bio a poté | ||
| + | jako promítač v Lucerně. Na praxi ve fotozávodě se seznámil | ||
| + | s fotografickou technikou. Za první světové války byl krátce | ||
| + | promítačem polního biografu na italské frontě, odkud ho převeleli do vojenských filmových laboratoří ve Vídni. K filmové | ||
| + | kameře se poprvé dostal jako asistent vojenského reportéra při | ||
| + | pohřbu císaře Františka Josefa I. Po vzniku ČSR nastoupil jako | ||
| + | kameraman do pražského Pragafilmu, kde se v prosinci 1918 | ||
| + | samostatně uvedl reportáží o příjezdu prezidenta Masaryka | ||
| + | do vlasti. Záhy se Svatoplukem Innemannem natočil hrané | ||
| + | snímky ''Československý Ježíšek'' (1918) a ''Aloisův los'' (1919). | ||
| + | V Excelsiorfilmu se seznámil s filmovým režisérem a hercem | ||
| + | Karlem Lamačem, s nímž začal úzce spolupracovat. Společně s herečkou Anny Ondrákovou vytvořili „silnou trojku“ | ||
| + | českého filmu, která se prosadila i v zahraničí. S Lamačem | ||
| + | a dalšími tvůrci natáčel od konce dvacátých let v Německu, ve Francii a v Rakousku. V domácí produkci patřil ve | ||
| + | dvacátých a třicátých letech k nejvíce zaměstnávaným kameramanům. Realizoval téměř sedmdesát němých, více než | ||
| + | čtyřicet zvukových celovečerních filmů a sérii dokumentárních a kulturních snímků. S Lamačem natočil mj. společenské melodrama ''Bílý ráj'' (1924), komedie ''Chyťte ho!'' (1924) a ''Dobrý voják Švejk'' (1926), sérii komedií s Vlastou Burianem (''C. a k. polní maršálek'', 1930; ''On a jeho sestra''; | ||
| + | ''To neznáte Hadimršku'', 1931; ''Funebrák''; ''Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa,'' 1932; ''Nezlobte dědečka'', 1934; ''Ducháček to zařídí'', | ||
| + | 1938). Pracoval také s režiséry Janem Stanislavem Kolárem | ||
| + | (''Příchozí z temnot'', 1921; ''Svatý Václav'', 1929), Karlem Antonem (''Tu ten kámen'', 1923), Gustavem Machatým (''Kreutzerova sonáta'', 1926), Hugo Haasem (''Bílá nemoc; Děvčata, nedejte se!'', 1937), Vladislavem Vančurou (''Před maturitou'', 1932), | ||
| + | Václavem Binovcem (''Jízdní hlídka'', 1936), Otakarem Vávrou | ||
| + | (''Filosofská historie'', 1937), a především s Martinem Fričem | ||
| + | ''(Páter Vojtěch'', 1928; ''Anton Špelec, ostrostřelec'', 1932; ''Hej rup!'', | ||
| + | 1934; ''Ulička v ráji'', 1936; ''Svět patří nám'', 1937; ''Krok do tmy'', 1938). Zaujal zejména interiérovou fotografií s dokonale zasvětlenou scénou a uhlazenými portrétními záběry. Společně s Jaroslavem Blažkem a Karlem Deglem patřil k zakladatelům české kameramanské školy. K vývoji českého filmu | ||
| + | přispěl nejen vlastní tvůrčí prací, ale i výchovou kameramanů | ||
| + | mladší generace (Václav Vích, Jan Stallich). Byl autorem řady | ||
| + | technických zdokonalení filmových kamer. V šesti hraných | ||
| + | snímcích se objevil v epizodních rolích. V krátkometrážním | ||
| + | dokumentu ''Továrna na iluze'' (1937) byl zachycen při natáčení ''Bílé nemoci''. | ||
| + | |||
| + | Pro svůj židovský původ byl ohrožen nacismem, po mnichovské dohodě emigroval nejprve do Nizozemska (1938–39) | ||
| + | a poté do Francie (1939–40), kde nasnímal několik celovečerních snímků s různými režiséry (např. sociální drama ''L’enfer des anges'' /Peklo andělů/). Po pádu Francie uprchl do Velké | ||
| + | Británie, v níž se natrvalo usadil a pracoval až do smrti (více | ||
| + | než sedmdesát snímků). 1945 obdržel britské občanství. I zde | ||
| + | spolupracoval s Karlem Lamačem (''They Met in the Dark'' /Setkání ve tmě/, 1943), dále s režiséry Charlesem Crichtonem | ||
| + | (''The Divided Heart'', 1954), Haroldem Frenchem (''Mr. Emmanuel'', 1945; ''The Man Who Watched Trains Go By'', 1952). | ||
| + | S Albertem Cavalcantim natočil 1947 noirové krimidrama | ||
| + | ''They Made Me a Fugitive'' (Kvůli nim jsem uprchl), s Thoroldem Dickinsonem 1948 horror ''The Queen of Spades''. K H. nejvýznamnějším kameramanským počinům patřily širokoúhlý barevný film Laurence Oliviera ''Richard III.'' (1955) a černá | ||
| + | kriminální komedie Alexandra Mackendricka ''The Ladykillers'' | ||
| + | (Pět lupičů a stará dáma, 1955). V šedesátých letech H. přispěl | ||
| + | k úspěchu dramatu ''The Life for Ruth'' (Život pro Ruth, 1962). | ||
| + | Za snímek ''The Ipcress File'' obdržel cenu BAFTA za nejlepší | ||
| + | kameru v kategorii barevného filmu. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' OSND 2/2, s. 1073; MČE, s. 748; ČBS, s. 204; Tomeš 1, s. 444; BJB, | ||
| + | s. 80; FP, s. 134–138 (s filmografií do 1963 a výběrovou bibliografií); | ||
| + | SČSVU 3, s. 127; www.csfd.cz (s filmografií, stav ke 12. 7. 2019); www.fdb.cz | ||
| + | (s filmografií, stav ke 12. 7. 2019); Český hraný film I, 1995; II, 1998, rejstřík; | ||
| + | J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, | ||
| + | 1959, rejstřík; tíž, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, | ||
| + | rejstřík; L. Bartošek, Muži za kamerou, 1984, s. 9–11; týž, Náš film. Kapitoly | ||
| + | z dějin (1896–1945), 1985, rejstřík; O. Vávra, Podivný život režiséra, 1997, | ||
| + | rejstřík; M. Fiala, Martin Frič. Muž, který rozdával smích, 2008, rejstřík; | ||
| + | K. Boušová, Než film promluvil. Němý film 1896–1930, 2012; Úsměvy | ||
| + | O. H., televizní pořad, Česká televize 2003. | ||
| + | |||
| + | '''P:''' NA, Praha, matrika nar. židovské náboženské obce Praha, 1896 (chlapci), | ||
| + | inv. č. 2551, fol. 88, č. řádku 123; AHMP, Archivní katalog, soupis pražského | ||
| + | obyvatelstva (1830–1920), poř. č. 168, kart. 88, obr. 28588, rodina Leopolda | ||
| + | H; www.holocaust.cz (stav k 11. 3. 2020). | ||
| + | |||
| + | Zdeněk Doskočil | ||
| + | |||
| + | |||
[[Kategorie:C]] | [[Kategorie:C]] | ||
[[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]] | [[Kategorie:85- Filmař nebo filmový podnikatel]] | ||
[[Kategorie:1896]] | [[Kategorie:1896]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
[[Kategorie:1970]] | [[Kategorie:1970]] | ||
| + | [[Kategorie:Londýn]] | ||
Aktuální verze z 9. 8. 2022, 13:16
| Otto HELLER | |
 | |
| Narození | 3.9.1896 |
|---|---|
| Místo narození | Praha |
| Úmrtí | 17.2.1970 |
| Místo úmrtí | Londýn (Velká Británie) |
| Povolání | 85- Filmař nebo filmový podnikatel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 23, Praha 2020, s. 458-459 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47205 |
HELLER, Otto, * 3. 9. 1896 Praha, † 17. 2. 1970 Londýn (Velká Británie), kameraman
Narodil se v židovské rodině krejčího Leopolda H. (1864 až 1943)a Reginy, roz. Reitlerové (* 1866). Měl sestru Martu (* 1890) a bratra Karla (* 1893). Po dokončení měšťanky nastoupil do učení v obchodě s textilem, brzy ho ale zlákal film. Pracoval jako uvaděč v pražském kině Lido-Bio a poté jako promítač v Lucerně. Na praxi ve fotozávodě se seznámil s fotografickou technikou. Za první světové války byl krátce promítačem polního biografu na italské frontě, odkud ho převeleli do vojenských filmových laboratoří ve Vídni. K filmové kameře se poprvé dostal jako asistent vojenského reportéra při pohřbu císaře Františka Josefa I. Po vzniku ČSR nastoupil jako kameraman do pražského Pragafilmu, kde se v prosinci 1918 samostatně uvedl reportáží o příjezdu prezidenta Masaryka do vlasti. Záhy se Svatoplukem Innemannem natočil hrané snímky Československý Ježíšek (1918) a Aloisův los (1919). V Excelsiorfilmu se seznámil s filmovým režisérem a hercem Karlem Lamačem, s nímž začal úzce spolupracovat. Společně s herečkou Anny Ondrákovou vytvořili „silnou trojku“ českého filmu, která se prosadila i v zahraničí. S Lamačem a dalšími tvůrci natáčel od konce dvacátých let v Německu, ve Francii a v Rakousku. V domácí produkci patřil ve dvacátých a třicátých letech k nejvíce zaměstnávaným kameramanům. Realizoval téměř sedmdesát němých, více než čtyřicet zvukových celovečerních filmů a sérii dokumentárních a kulturních snímků. S Lamačem natočil mj. společenské melodrama Bílý ráj (1924), komedie Chyťte ho! (1924) a Dobrý voják Švejk (1926), sérii komedií s Vlastou Burianem (C. a k. polní maršálek, 1930; On a jeho sestra; To neznáte Hadimršku, 1931; Funebrák; Lelíček ve službách Sherlocka Holmesa, 1932; Nezlobte dědečka, 1934; Ducháček to zařídí, 1938). Pracoval také s režiséry Janem Stanislavem Kolárem (Příchozí z temnot, 1921; Svatý Václav, 1929), Karlem Antonem (Tu ten kámen, 1923), Gustavem Machatým (Kreutzerova sonáta, 1926), Hugo Haasem (Bílá nemoc; Děvčata, nedejte se!, 1937), Vladislavem Vančurou (Před maturitou, 1932), Václavem Binovcem (Jízdní hlídka, 1936), Otakarem Vávrou (Filosofská historie, 1937), a především s Martinem Fričem (Páter Vojtěch, 1928; Anton Špelec, ostrostřelec, 1932; Hej rup!, 1934; Ulička v ráji, 1936; Svět patří nám, 1937; Krok do tmy, 1938). Zaujal zejména interiérovou fotografií s dokonale zasvětlenou scénou a uhlazenými portrétními záběry. Společně s Jaroslavem Blažkem a Karlem Deglem patřil k zakladatelům české kameramanské školy. K vývoji českého filmu přispěl nejen vlastní tvůrčí prací, ale i výchovou kameramanů mladší generace (Václav Vích, Jan Stallich). Byl autorem řady technických zdokonalení filmových kamer. V šesti hraných snímcích se objevil v epizodních rolích. V krátkometrážním dokumentu Továrna na iluze (1937) byl zachycen při natáčení Bílé nemoci.
Pro svůj židovský původ byl ohrožen nacismem, po mnichovské dohodě emigroval nejprve do Nizozemska (1938–39) a poté do Francie (1939–40), kde nasnímal několik celovečerních snímků s různými režiséry (např. sociální drama L’enfer des anges /Peklo andělů/). Po pádu Francie uprchl do Velké Británie, v níž se natrvalo usadil a pracoval až do smrti (více než sedmdesát snímků). 1945 obdržel britské občanství. I zde spolupracoval s Karlem Lamačem (They Met in the Dark /Setkání ve tmě/, 1943), dále s režiséry Charlesem Crichtonem (The Divided Heart, 1954), Haroldem Frenchem (Mr. Emmanuel, 1945; The Man Who Watched Trains Go By, 1952). S Albertem Cavalcantim natočil 1947 noirové krimidrama They Made Me a Fugitive (Kvůli nim jsem uprchl), s Thoroldem Dickinsonem 1948 horror The Queen of Spades. K H. nejvýznamnějším kameramanským počinům patřily širokoúhlý barevný film Laurence Oliviera Richard III. (1955) a černá kriminální komedie Alexandra Mackendricka The Ladykillers (Pět lupičů a stará dáma, 1955). V šedesátých letech H. přispěl k úspěchu dramatu The Life for Ruth (Život pro Ruth, 1962). Za snímek The Ipcress File obdržel cenu BAFTA za nejlepší kameru v kategorii barevného filmu.
L: OSND 2/2, s. 1073; MČE, s. 748; ČBS, s. 204; Tomeš 1, s. 444; BJB, s. 80; FP, s. 134–138 (s filmografií do 1963 a výběrovou bibliografií); SČSVU 3, s. 127; www.csfd.cz (s filmografií, stav ke 12. 7. 2019); www.fdb.cz (s filmografií, stav ke 12. 7. 2019); Český hraný film I, 1995; II, 1998, rejstřík; J. Brož – M. Frída, Historie československého filmu v obrazech 1898–1930, 1959, rejstřík; tíž, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, rejstřík; L. Bartošek, Muži za kamerou, 1984, s. 9–11; týž, Náš film. Kapitoly z dějin (1896–1945), 1985, rejstřík; O. Vávra, Podivný život režiséra, 1997, rejstřík; M. Fiala, Martin Frič. Muž, který rozdával smích, 2008, rejstřík; K. Boušová, Než film promluvil. Němý film 1896–1930, 2012; Úsměvy O. H., televizní pořad, Česká televize 2003.
P: NA, Praha, matrika nar. židovské náboženské obce Praha, 1896 (chlapci), inv. č. 2551, fol. 88, č. řádku 123; AHMP, Archivní katalog, soupis pražského obyvatelstva (1830–1920), poř. č. 168, kart. 88, obr. 28588, rodina Leopolda H; www.holocaust.cz (stav k 11. 3. 2020).
Zdeněk Doskočil
