Biografický slovník
HENNEVOGELOVÉ rodina
| HENNEVOGELOVÉ rodina mramorářů a štukatérů | |
 | |
| Povolání |
75- Sochař nebo medailér |
|---|---|
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 483-484 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=143577 |
HENNEVOGELOVÉ, rodina mramorářů a štukatérů
Z původně hornofrancké rodiny je jako první připomínán Johann Kaspar H. (* 1674 Wessobrunn /u Ammersee, Německo/, † 1754 Litoměřice), který působil jako štukatér a mramorář v Mnichově, Freienfelsu, Neuzelle, poté v Praze a Litoměřicích. Tam pravděpodobně 1740 vytvořil oltář sv. Barbory v děkanském kostele Všech svatých, za nějž obdržel dvě stě třicet pět zlatých. Z jeho manželství s Annou Marií Theresou se narodili synové Christoph H. (kolem 1722–1765), mramorář, a Johann Wilhelm H. (* 15. 11. 1701 Freienfels /u Bamberku, Německo/, † 15. 1. 1754 Litoměřice), sochař, mramorář a štukatér, který byl 1740 jmenován královským pruským dvorním mramorářem v Berlíně. Asi od 1730 pracoval v Neuzelle v Dolní Lužici na hlavním oltáři a šesti postranních oltářích pro cisterciácký klášter. 1744 se přistěhoval s rodinou do Litoměřic a 1745 zakoupil ve městě od posledního královského rychtáře Františka Ignáce Bienera dům v Mostecké ulici (č. p. 230) a získal měšťanská práva. 1745–46 spolupracoval s otcem na hlavním barokním oltáři kostela Všech svatých, za který obdržel patnáct set zlatých (na díle z umělého mramoru podle návrhu Octavia Broggia se dále podíleli sochař Antonín Eckert, malíř Jan František Müller a pozlacovač Ferdinand Meinert). Johann Wilhelm pro zmíněný kostel vyhotovil též oltář Černé Matky Boží (1746), dva souměrné oltáře sv. Jana a Pavla a Čtrnácti pomocníků (1747) a novou kazatelnu (1752–53), na níž pracoval se sochařem Antonínem Eckertem a malířem a pozlacovačem Františkem Bildingerem. Na vlastní náklady interiér vybavil oltářem Panny Marie Karlovské (1750). V letech 1737–39 pracoval na hlavním a dvou bočních oltářích pro kostel sv. Václava v Lovosicích, za něž obdržel sedmset padesát zlatých. 1748–49 působil se synem Johannem v Postupimi na zámku Sanssouci. V Praze prováděl mramorářské práce v hradčanské Loretě a v malostranském kostele sv. Mikuláše. Uzavřel dva sňatky, jeho první ženou se stala Anna Bernheuerová (* 1706), druhou Anna Marie (1696–1778).
Na rodovou tradici navázali jeho synové. Johann H. (* 1727 Neuzelle /Německo/, † 26. 1. 1790 Smíchov /Praha/) je někdy uváděn jako Johann Wilhelm ml. nebo Johann Ignaz. 1751 se v Roudnici oženil s Franziskou von Strohbachovou. Pro tamní kostel Narození Panny Marie zhotovil 1762–63 oltáře Staroboleslavské Matky Boží a Jana Nepomuckého, umělým mramorem a štuky vyzdobil dva postranní oltáře, 1768 dokončil oltář sv. Josefa. Dodal kazatelny pro kostel sv. Prokopa a Mikuláše v Bohušovicích nad Ohří (1777) a pro kostel sv. Jiljí v Ředhošti (u Budyně nad Ohří). Měl zakázky také pro klášter v Želivě. 1760–90 žil v Praze. Vlastnil usedlost Bertramka, kde zemřel.
Druhý syn Johanna Wilhelma Martin H. (* 3. 2. 1734 Neuzelle /Německo/, † 14. 7. 1803 Litoměřice) s bratrem Johannem spolupracoval na několika bočních oltářích v litoměřickém kostele Všech svatých (oltář Černé Matky Boží nebo sv. Kříže). Z rodinné dílny pochází také hlavní oltář, šest bočních oltářů a kazatelna pro jezuitský kostel Zvěstování Panny Marie. Dílna se pravděpodobně podílela také na oltářích a kazatelnách dle Broggiových návrhů pro další litoměřické kostely. Císař Josef II. 1780 oba bratry povýšil (mj. za zásluhy o výstavbu pevnosti Terezín) do šlechtického stavu s predikátem von Ebenburg.
Martin řídil z pověření litoměřického magistrátu osídlení a první měšťanskou výstavbu v Terezíně a 1783 byl jmenován inspektorem pro vedení úředních záležitostí města. Z jeho manželství s Annou Dorotheou von Ungermannovou se narodilo jedenáct dětí. Syn Johann H. von Ebenburg (1763–1825) absolvoval 1779 litoměřické gymnázium a stal se inženýrem. Dcera Barbara Josefa Ludmilla (1765–1823) se 1784 provdala za stavitele a prvního velitele pevnosti Terezín, polního maršála sv. pána Carla Niclase Johanna Nepomuka von Steinmetz.
L: RSN 3, s. 728; J. Lippert, Geschichte der Stadt Leitmeritz, 1871, s. 565, 596, 637; OSN 11, s. 104; MSN 3, s. 139; H. Ankert, Die Marmoriererfamilie H., in: MVGDB 44, 1905, č. 1, s. 114–123; Toman 1, s. 320–321; J. H., Die Kunstmarmorierer H. aus Wessobrunn in Franken, Niederlausitz, Berlin und Böhmen, in: Der Familienforscher in Bayern, Franken und Schwaben I/7,1951, s. 89–97; W. Brosche et al., Leitmeritz und das Böhmische Mittelgebirge, Fulda 1970, s. 245–247, 502; O. Votoček, Litoměřice – tisíc let výtvarné kultury I, in: Vlastivědný sborník Litoměřicko 16, 1980, s. 58–60, 85–86; M. Horyna – J. Macek – P. Macek – P. Preiss, Oktavián Broggio 1670–1742, 1992, s. 75; O. Kotyza – J. Smetana – J. Tomas a kol., Dějiny města Litoměřic, 1997, s. 227, 230, 399; V. Luksch, Topographie der Historischen und Kunst-Denkmale im politischen Bezirke Leitmeritz 1 – Stadt Leitmeritz / Soupis historických a uměleckých památek v politickém okresu Litoměřice 1 – Město Litoměřice, K. Uhlíková – J. Chadimová – M. Barus (eds.), 2015, s. 254–257, 260–269, 302–303, 332–333, 338–339, 348–349, 434–435.
Nina Milotová
