StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HERBEN Jan 7.5.1857-24.12.1936

Jan HERBEN
Narození	7.5.1857
Místo narození	Brumovice (u Hustopečí)
Úmrtí	24.12.1936
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s.
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47247

HERBEN, Jan, * 7. 5. 1857 Brumovice (u Hustopečí), † 24. 12. 1936 Praha, spisovatel, publicista, politik

Syn Vavřince H., původně pomocníka na statku, později správce velkostatku a hajného v Čejči, a Alžběty, roz. Slampové, hospodyně na faře v Čejči. S bratrem Václavem byli jediní z pěti sourozenců, kteří se dožili dospělosti. Na Slovanském gymnáziu v Brně maturoval 1878, učili ho folklorista František Bartoš, historik Václav Royt a literární historik Antonín Vašek. Již jako středoškolák se H. účastnil literárního života, 1875 debutoval v rukopisném časopisu Lípa, 1875–76 psal do Besedy Františka Vymazala, 1877 přispěl do almanachu literární skupiny Mladá Morava Zora. Rodiče si přáli, aby studoval bohosloví, bez jejich souhlasu a materiální podpory se rozhodl pro studium historie, zeměpisu a češtiny na filozofické fakultě pražské univerzity. Absolvoval 1883, posléze obhájil disertační práci Morava v letech 1618–1619 a politika Karla staršího z Žerotína (PhDr. 1886). Ovlivnili jej profesoři Václav Vladivoj Tomek, Antonín Gindely, Josef Emler, Martin Hattala, Jan Gebauer a Josef Durdík, na konci studia zastihl i Jaroslava Golla, Antonína Rezka, Jaroslava Vlčka, a zejména T. G. Masaryka, jehož se stal celoživotním stoupencem. Od studentských let byl výrazně společensky činný: člen Klubu historického, literárního odboru Umělecké besedy, spisovatelského spolku Máj, 1882–85 starosta Moravské besedy, člen studentského spolku Radhošť, klubu Slavia, Akademického čtenářského spolku, slovenského Detvanu, Českoslovanské jednoty. 1891 redigoval deník Zemské jubilejní výstavy Praha. 1885–86 byl redaktorem Národních listů, z redakce byl propuštěn pro podporu kampaně proti pravosti Rukopisů královédvorského a zelenohorského. 1886 se skupinou tzv. realistů (Josef Kaizl, T. G. Masaryk, Karel Kramář) založil čtrnáctideník Čas a řídil jeho redakci až do zániku listu. 1889 jej přeměnil na týdeník, 1900 na obdeník a vzápětí na deník, 1894–1906 list vlastnil. 1895 založil Knihovničku Času, 1896 beletristickou přílohu Besedy Času. Patřil k hlavním Masarykovým spolupracovníkům, noviny podřídil jeho programovým zájmům. 1900 se stal zakládajícím členem České strany lidové (realistické). Na vydávání novin mu časem docházely finanční prostředky, na základě účelově vykonstruovaného obvinění ze strany revue Přehled z defraudace sbírky pro sirotky obětí mostecké hornické stávky strana rozhodla, že z Času učiní stranický orgán, jehož šéfredaktorem nakonec H. zůstal. Od 1906 byl členem vedení reorganizované Masarykovy České strany pokrokové. Podporoval Masarykovu součinnost se sociálními demokraty, 1896 spoluzakládal Dělnickou akademii. 1899 vystoupil z římskokatolické církve a konvertoval ke kalvínské reformované církvi.

Od 1897 trávil letní rodinné dovolené v Hostišově na Benešovsku, kam se za ním sjížděla řada kulturních osobností. Již v září 1914 se podílel na prvních přípravných pracích domácí odbojové akce, v jejímž neformálním vedení (zvaném později Česká Maffie) setrval do konce války. Zprvu se snažil ubránit Čas před cenzurou, 26. 8. 1915 byly však noviny zastaveny pro opakované tiskové delikty. Od října 1915 do ledna 1916 vydával náhradní, opatrně rezistentní týdeník Novina, rovněž úředně zastavený. Koordinoval kontakty odbojově orientovaných redaktorů a nakladatelů, od 1917 udržoval pravidelný styk s Jaroslavem Kvapilem a Radou českých spisovatelů. Sympatie se skupinou Františka Síse kolem redakce revue Národ ho vedly koncem léta 1917 ke vstupu do obrozené redakce Národních listů, kde pak působil až do 1925. V letech 1918–20 spoluredigoval satirický časopis Nebojsa. V únoru 1918 se stal zakládajícím členem České státoprávní demokracie, od července do listopadu 1918 byl členem Národního výboru československého, 1918–20 poslancem Revolučního národního shromáždění, 1920–25 senátorem. 1925 z národně demokratické strany vystoupil, zřekl se mandátu a vstoupil do Národní strany práce, 1930 do národně socialistické strany. Od 1927 zasedal v pražském, od 1928 v českém zemském zastupitelstvu. Pohřben byl na Olšanských hřbitovech.

V literatuře se H. uvedl básněmi v duchu národopisné školy svého učitele F. Bartoše (1946 je souborně vydal syn Ivan). Od počátku zaujímal slovakofilské stanovisko, jeho otec pocházel z původně slovenské rodiny (Hrebeň). Jako kritik odmítl Sušilovo spojení národní ideologie s církevní věroukou, postavil se též do opozice proti lumírovcům, naturalismu, symbolismu a dekadenci. Svoji představu realismu v umění pod Masarykovým a Vlčkovým vlivem odvíjel od ruských kritických realistů, zvláště L. N. Tolstého, F. M. Dostojevského a I. S. Turgeněva. Jako novinář a publicista často se subjektivistickým zaujetím vstupoval do nejrůznějších polemik; známá byla jeho kritika tzv. Gollovy historické školy (Masarykova „sekta“ a Gollova „škola“, 1912), záslužně popularizoval buditelskou tradici (J. H. Gallaš, 1885; K. Havlíček, 1921; M. V. Kramerius, osvícenský novinář a buditel, 1926; F. Palacký, 1926). Velmi bojovně vyznívaly jeho kampaně proti klerikalismu (Jan Nepomucký. Spor dějin českých s církví římskou, 1893, rozšířené vydání 1920; Bílá hora, 1920; Legenda svatojanská, 1920). Vyzdvihoval husitství, bratrství, národní obrození, odmítal protireformaci a svatojánský kult. Etický apriorismus a dogmatické trvání na Masarykových filozoficko-historických názorech snižují hodnotu H. historických studií (Nové učení o české šlechtě, 1924; Otázka náboženská v našem probuzení, 1927, ad.). Vynikl jako životopisec T. G. Masaryka (mimo řadu příležitostných brožur Deset let proti proudu, 1898; T. G. Masaryk 1–3, 1926–1927; Chudý chlapec, který se proslavil, 1928; posmrtně vydaná syntéza T. G. Masaryk, 1938). Z Času učinil respektovaný dobový tiskový orgán, jedno z myšlenkově nejzajímavějších českých periodik. Pro beletristickou přílohu Času objevil českožidovského prozaika Vojtěcha Rakouse, básníka Petra Bezruče a vyzdvihl přínos Jana Karafiáta pro literaturu určenou dětem. Jako publicista i beletrista se neodchýlil od svého společensko-politického výchovného programu, v němž vystupoval proti přežitkům archaické minulosti, pověrám, bezzásadovosti buržoazie, za ideál národnostně a sociálně spravedlivé demokracie a uchování etnograficky autentického života na venkově. Slovácké a hanácké lidové typy zachytil v souborech beletristických črt a žánrových záběrů Moravské obrázky (1889, rozšířeno 1925) a Slovácké děti (1890). Kritičtěji pojednal o rodném slováckém kraji a zdůraznil sepětí venkova s přírodou v povídkovém souboru Na dědině (1893). Hluboký ponor do tématu vyvrcholil románovou kronikou Do třetího a čtvrtého pokolení (1889–92), ke které se opakovaně vracel, předělával ji a nikdy nedopsal (definitivní redakce prvních dvou svazků 1919–21). Třetí díl zůstal torzem, publikovaným posmrtně (1937). V románové fresce podal dosud nepřekonaný obraz moravského národního uvědomování v 19. století. Jeho nejpopulárnější knihou zůstalo prozaické poetické pásmo Hostišov 1–2 (1907, 1933), v němž vedle dokumentární složky memoárové povahy vykreslil barvitý obraz přírody na Benešovsku. Význam si uchovaly H. memoáry Kniha vzpomínek (1935), jimž předcházel výběr Lístky z válečného deníku (1933). Dětem určil vyprávění Bratr Jan Paleček (1902).

Z manželství, které H. 1892 uzavřel s Bronislavou, roz. Foustkovou (1861–1942), se narodili synové Prokop (1893–1943), právník působící mj. na konzulátu v Drážďanech a patřící do okruhu tzv. Táflrundy (intelektuálové kolem Karla Steinbacha a Julia Firta), Jiří (1894–1971), úředník Národní banky, a Ivan (1900–1968), novinář. Snachou Jiřího H. byla historička umění Olga Herbenová (1927–1990).

L: OSN 11, s. 144–145; 28, s. 560; OSND 2/2, s. 1089; Tomeš 1, s. 448–449; Kunc 1, s. 221–225; LČL 2/1, s. 146–152; Čeští spisovatelé 19. století, 1971, s. 59–61; Slovník prvního československého odboje, s. 49; E. M. (= Hatlák, Emanuel), Dr. J. H., 1908; K. Moudrý a kol., J. H. na památku, 1937; A. Pražák, J. H., 1937; L. Kunte, Osobnost J. H., 1937; J. Ošmera, J. H., 1937; K. Domorázek-Mráz, O J. H., 1937; V. Cháb, J. H., 1947; Slezské písně v korespondenci 1898–1918, 1967; M. Kučera, H. aféra 1905. K zákulisí reorganizace strany realistů, in: Moderní dějiny 3, 1995, s. 23–53; S. Součková, F. Drtina. Filosof, pedagog a politik v korespondenci a vzpomínkách, 2004, passim; K. Hejná, Dr. J. H. – novinář a politik (1857–1936), 2013 (magisterská diplomová práce, FSV UK, Praha); J. Spálenková, J. H. Novinář, politik a spisovatel (1857–1936), 2016 (magisterská diplomová práce, FF UK, Praha); cs.wikipedia.org (s dílem a další literaturou, stav k 15. 3. 2020).

P: LA PNP, Praha, fond J. H.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martin Kučera