StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HERMANOVÁ Ljuba 23.4.1913-21.5.1996

Ljuba HERMANOVÁ
Narození	23.4.1913
Místo narození	Neratovice
Úmrtí	21.5.1996
Místo úmrtí	Praha
Povolání	83- Divadelní interpret nebo herec 78- Hudební interpret
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 525-526
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48648

HERMANOVÁ, Ljuba (pův. jm. Herrmannová, Luběnka), * 23. 4. 1913 Neratovice, † 21. 5. 1996 Praha, herečka, zpěvačka

Otec Hugo Jan Herrmann, židovského původu, byl úředníkem na železnici, matka Anna absolvovala rodinnou školu a věnovala se ochotnickému divadlu. 1924 se rodina přestěhovala do Prahy, kde H. nejprve navštěvovala klasické gymnázium v Hálkově (dnes Londýnské) ulici a od 1929 dívčí reálné gymnázium Elišky Krásnohorské (Minerva) ve Vojtěšské ulici. Od dětství se zajímala o divadlo a zpěv. 1931 složila zkoušky na Pražskou konzervatoř. Místo studia však přijala angažmá ve smíchovské Aréně, v níž v září 1931 bez odborné průpravy debutovala v operetě E. Ingriše Trampské milování (s prvním šlágrem Temně hučí Niagara a s více než stovkou repríz). Po epizodním působení v Divadle Komiků Ference Futuristy a Járy Kohouta (sídlilo ve Švandově divadle) nastoupila v únoru 1932 do Slovenského národního divadla v Bratislavě, kde do konce 1933 zpívala subretní a mladokomické role v operetním repertoáru. Souběžně vystupovala v jeho pražské poboční scéně – Moderní operetě. 1934 hostovala ve vídeňském divadle Theater an der Wien a účinkovala v Malé operetě v Praze. V sezoně 1934/35 přešla do Osvobozeného divadla, v němž se po boku Jiřího Voskovce a Jana Wericha představila v Katu a bláznovi a silvestrovské revui Vždy s úsměvem. Ačkoliv H. herecký a zpěvní výraz do charakteru této scény příliš nezapadal, tvůrčí a občanský duch souboru ovlivnil její další umělecké a životní směřování. 1935/36 hrála v Novoměstském divadle v sále U Nováků, 1936/37 hostovala ve Velké operetě. 1937–39 byla členkou Nového divadla. Zde se pod vedením Oldřicha Nového seznámila se žánrem hudební komedie, kombinujícím činoherní a hudební složku, a herecky zdokonalila svůj projev. Jako „židovská míšenka“ čelila H. za protektorátu rasové diskriminaci. Na jevišti se objevovala pouze výjimečně (1939–40: Divadlo U Karlova mostu; Tylovo divadlo v Nuslích; Uranie; Moderní divadlo Žižkov) a musela pracovat v dělnických profesích. Po osvobození si změnila jméno na Hermanová a vrátila se nejprve do Nového divadla a 1946 do obnoveného divadla J. Voskovce a J. Wericha (Divadlo V+W), kde setrvala až do jeho zániku v červenci 1948. Vytvořila zde činoherně náročnější postavy (např. G. S. Kaufmann: Přišel k večeři) a zpívala v radikálně počeštěné verzi amerického muzikálu B. Lanea Divotvorný hrnec (1948, interpretace písní Když z chudáka se stane boháč a Nedostatek). Komunistický převrat v únoru 1948 H. nasměroval do karlínského divadla, které se v intencích tehdejší kulturní politiky mělo věnovat lehčím hudebním a hudebně-dramatickým žánrům. Pod režijní taktovkou Jiřího Frejky a O. Nového se zde v první polovině padesátých let uplatnila v hudebních komediích, hrách se zpěvy a později i v klasických operetách domácích i zahraničních autorů. 1955 ze souboru odešla a po boku zpěváka Rudolfa Cortése účinkovala v zájezdových písničkových pořadech. Ve druhé polovině padesátých let se sblížila s okruhem mladých nonkonformních umělců (Jiří Suchý, Ivan Vyskočil, Jaroslav Jakoubek), vystupujících s textappealy v klubu Reduta, a společně s nimi 1958 založila Divadlo Na zábradlí, kde se jako zpěvačka do 1964 podílela na představeních činoherního (Kdyby tisíc klarinetů; Faust, Markéta, služka a já) i pantomimického (Devět klobouků na Prahu) souboru a premiérovala vlastní písňové recitály (M. Macourek – V. Havel: Nejlepší rocky L. H.; J. Dietl: Kdo jste, L. H.). 1964/65 působila v satirickém divadle Večerní Brno (Uhdeho parafráze Havlíčkova Krále Lávry; recitál Ludvíka Kundery Mít zelené tělo). V šedesátých letech ještě hostovala v inscenacích domácích (Divadlo Petra Bezruče v Ostravě, Státní divadlo v Brně; Hudební divadlo v Karlíně a Nuslích) i zahraničních (Renitenztheater Stuttgart, SRN) divadel. Od počátku sedmdesátých let se na divadelních prknech objevovala jen sporadicky (např. recitál Jediná láska paní H. v pražské Viole) a soustředila se na účinkování v estrádách a příležitostných pódiových produkcích.

H. pěvecká kariéra se vyznačovala ojedinělým stylovým vývojem. V meziválečném období se její koloraturní soprán a falsetové využívání hlasu uplatnily v úlohách rozverných dívek z klasických i moderních operet a hudebních komedií. Po přerušení umělecké činnosti vsadila na plný (altový) hlas prsního charakteru s prvky jazzového frázování. Uměleckého vrcholu dosáhla při nástupu tzv. divadel malých forem na přelomu padesátých a šedesátých let, kdy se doménou její tvorby stal šanson. Nakřáplým, lidově znějícím hlasem, schopným plynule přecházet ze zpěvu do parlanda a zpět, citově zhutnělým výrazem, nadhledem a schopností napodobovat rozmanitou hantýrku mu dodala životní přesvědčivost (např. v písních Černá Jessie; Láska to jsou jen písmena; Praha je Praha; Žižkovská/Polír/). V daném žánru byla v českém prostředí průkopnicí, na kterou navázaly Hana Hegerová, Eva Olmerová a Marta Kubišová. K její popularitě přispívaly i četné hudební nahrávky pro rozhlas a Supraphon.

Film nedokázal její talent náležitě využít. Na stříbrném plátně se poprvé představila v Honzlově komedii Peníze nebo život (1932), kde společně s Hanou Vítovou zazpívala Ježkovo blues Život je jen náhoda. Později byla stereotypně obsazována do úloh temperamentních děvčat v nenáročných veselohrách a melodramatech (Jsem děvče s čertem v těle; S vyloučením veřejnosti; U svatého Antoníčka, 1933; Nezlobte dědečka; Pán na roztrhání, 1934; Cácorka; Bezdětná, 1935; Otec Kondelík a ženich Vejvara, 1937). Ve znárodněné kinematografii se objevovala ve vedlejších a epizodních úlohách zpěvaček, tanečnic a dam (Až se vrátíš, 1947; Dobrý voják Švejk, 1956; Morálka paní Dulské, 1958; Vražda ing. Čerta, 1970). Větší příležitost dostala pouze v roli panny Majolenky v hašlerovské revui Zdeňka Podskalského Ta naše písnička česká (1967). Nedostatek filmových příležitostí jí vynahradila televize, kde pravidelně účinkovala v zábavných pořadech (Babiččina krabička; Bejvávalo; Kam dnes večer, milý pane) a ojediněle i v televizních inscenacích (Chléb a písně, 1961; Podezřelé okolnosti, 1977). Veřejně vystupovala až do pozdního věku, kdy udivovala vynikající pohybovou a taneční kondicí. 1966 obdržela titul zasloužilá umělkyně. Byla čtyřikrát vdaná; za Eduarda (Edu) Hrabáka (* 19. 3. 1914 Vídeň, † 22. 9. 1998), boxera a příslušníka československé zahraniční armády, Miroslava Lorence, architekta Jiřího Dvořáčka a zpěváka Karla Šmídka. Všechna bezdětná manželství skončila rozvodem. Pohřbena byla na Vyšehradském hřbitově v Praze.

D: diskografie, LP: Portrét L. H., 1968; L. H., 1977; Večer s L. H., 1983.

L: Tomeš 1, s. 450; HS 1, s. 426; EJ, s. 192–193; FPH 1, s. 149–151; Fikejz 1, s. 382–384; Slovník divadelních umělců 1945–1975, 1, 1979, s. 322; Česká divadelní encyklopedie, in: http://encyklopedie.idu.cz (se soupisem rolí a literaturou, stav k 30. 10. 2020); https://vis.idu.cz/Productions.aspx (se soupisem divadelních rolí, stav k 30. 10. 2020); http://www.csfd.cz (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 10. 2020); http://www.fdb.cz/ (se soupisem filmových rolí, stav k 30. 10. 2020); L. Pacák, Opereta, 1946, s. 133, 255, 260, 270, 273, 275; V. Holzknecht, J. Ježek & Osvobozené divadlo, 1957, s. 216; J. Černý, Zpěváci bez konzervatoře, 1966, s. 46–50; J. Brož – M. Frýda, Historie československého filmu v obrazech 1930–1945, 1966, rejstřík; DČD 4, rejstřík; O. Suchý – O. Dudek, Ljuba jako vystřižená, 1986; J. Pelc, Osvobozené divadlo, 1990; L. H., A co jsem ještě neřekla, O. Suchý (ed.), 1993; Český hraný film II, 1998; III, 2001; IV, 2004; V, 2007, rejstřík; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; M. Šulc, Česká operetní kronika, 2002, s. 244, 290, 293, 336–337, 360, 450; O. Suchý, L. H., 2003; J. Černý, Osudy českého divadla po druhé světové válce. Divadlo a společnost 1945–1955, 2007, rejstřík; M. Uhde, Rozpomínky. Co na sebe vím, 2013, s. 191, 209, 212, 223, 276–279, 363, 604, 623; L. H., televizní dokument z cyklu Genus, 1995 (režie J. Špáta); Jsem vaše Ljuba, televizní dokument, 2008 (režie P. Lokaj); Š. Skaláková, Tváře L. H., rozhlasový dokument, 2016.

P: NA, Praha, fond L. H. (osobní fond); Archiv O. Suchého, část pozůstalosti L. H.; Divadelní ústav, Praha, dokumentace; SOA, Praha, sbírka matrik, řkt. f. ú. Lobkovice (č. o. Neratovice), index narozených 1831–1915, sign. 09, fol. 74; pamětní desky: Neratovice, rodný dům, Nádražní 104/27; společenský dům, náměstí Republiky 400.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil