HERSCHER rodina: Porovnání verzí

Verze z 22. 3. 2023, 17:21

HERSCHER rodina
Místo úmrtí	Manětín
Povolání	75- Sochař nebo medailér
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 543-544
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48651

HERSCHER (též Herrscher, Heršer, Harscher, Hörscher), rodina sochařů

Tři generace rodiny, která trvale ovlivnila tvář západočeského Manětína. Její zakladatel a nejvýznamnější osobnost manětínského baroka Josef H. (* ? 1688, † 2. 5. 1756 Manětín) nastoupil do služeb rodu Lažanských po sochaři Štěpánu Borovcovi. Ve městě se poprvé objevil v matričních zápisech na počátku dvacátých let 18. století a poté nepřetržitě téměř dalších třicet let v zápisech o křtu svých devíti dětí či jako kmotr nebo svědek. Získal patrně školení v některé dílně F. M. Brokofa a od začátku se projevoval jako zdatný umělec a organizátor. Celý život působil jako sochař a řezbář v panských a městských službách. Do Manětína přišel zřejmě s družinou Filipa Bornschlagela v době, kdy panství náleželo vdově Marii Gabriele Lažanské, roz. Černínové. 1728–34 pracoval především na sochách světců na tzv. Vysoké cestě. Téměř třicet kamenných plastik v nadživotní velikosti na zdobených soklech vytvořil ve spolupráci s manětínskými kameníky, jejichž jména se objevují v soupisech obyvatel i na signaturách soklů, figurovali mezi nimi poddaní a manětínští měšťané. Postupně se zrodila alej světců, která z městečka vedla do osady u hřbitovního kostela sv. Barbory. Podle dochované písemné dokumentace i chronogramů na soklech soch je objednávala nejen hraběnka Marie Gabriela Lažanská, ale také všechny její děti a příbuzní, pozadu nezůstali ani úředníci panství a měšťané. Na koncipování barokních nápisů a chronogramů se podíleli manětínští duchovní, zvláště manětínský děkan a malíř Jan Křtitel František Händl. Často byly objednány dvojice či významově spojené protějšky; svědčí o tom poměrně rychlý postup výzdoby cesty, která se stala barokní galerií pod širým nebem. Archivně jsou všechny plastiky Vysoké cesty doloženy k roku 1744, kdy byly vysvěceny. Účty k dílům se zachovaly zcela výjimečně, a to pouze v případech, kdy se objednavateli stali měšťané, a nikoliv vrchnost, pro niž zřejmě pracoval sochař na základě vztahů, které se neodrážely v účetních knihách. Signatury na plastikách jsou dochovány výjimečně. Hlavní inspirátorka sochařských prací Marie Gabriela Lažanská fundovala také řadu dalších děl označených vlastním černínským nebo lažansko-černínským aliančním erbem a po 1738 znakem okněžněné abatyše – tehdy objednala sochy Immaculaty (Manětín Na Pernicích) a sv. Raymunda a sv. Kryštofa (u Manětína).

Soubor H. zralých děl reprezentují alegorie na náměstí. Vznikaly 1730–40 jako součást urbanistického řešení teras před zámkem. Kompozičním i tvarovým pojetím navázaly na plastiky z Vysoké cesty, proti nimž se vyznačují uvolněnějším sochařským podáním, větší odvážností kompozice rozvinuté do prostoru. Ikonografický celek tvoří alegorie ctností: Víra, Láska, Naděje, Spravedlnost, Moudrost, Mírnost a Síla, doplněné Fortunou. K manětínskému náměstí patří ještě H. sochy Zima a Léto a vysoké kamenné vázy. Technické provedení manětínských soch určoval poměrně atypický arkózovitý a těžko opracovatelný pískovec, pocházející převážně ze dvou místních lomů – z lokality Kamenná Myť (u Libenova) a z lomu Ovčín (nad sv. Barborou). Kamenická práce sahala od zběžného provedení ve velkých plochách až k naturalistickému pojetí detailu draperie, které prozrazuje spíše řezbářský než kamenický přístup k materiálu. Povrch plastik byl upraven nátěrem, což kromě účtů dokládají také zbytky polychromie.

H. patřil také k nadaným řezbářům, svá díla uplatnil v interiérech manětínských a patronátních kostelů v okolí. Pro kostel sv. Barbory vytvořil veškeré sochařské vybavení. Polychromované řezby v nadživotní velikosti představují sv. Lazara a Martu, sv. Jáchyma a Zachariáše, dvojici andělů nesoucích obrazy, z hlavního oltáře pak sv. Kateřinu a Markétu. Jim je blízká bíle štafírovaná socha sv. Alžběty ze hřbitovní kaple sv. Josefa (původně v panském špitále), protějšek k ní tvoří socha sv. Martina se žebrákem. K dalším náleží dřevořezby z výzdoby kostela sv. Petra a Pavla v Křečově (sv. Vít, sv. Václav, andělé a polopostavy bl. Jana Sarkandera a sv. Jana Nepomuckého) nebo z kostela sv. Martina ve Strážišti. V účtech byl H. výslovně jmenován 1736, kdy dodal vázy před kostel sv. Barbory, 1738, tehdy dostal zaplaceno za kazatelnu v Křečově, a 1742 za dlažbu před oltář. H. 1730–35, častěji označovaný jako „manetiner Bildhauer“ (manětínský sochař), předložil účty za práce pro zámek, k nimž patřily velké i malé zrcadlové rámy, model pro kovovou krbovou desku, vyřezávaný lustr do velkého pokoje či drobné práce na sochách; dnes toto vybavení lze těžko identifikovat, protože zámek později prošel mnoha změnami. H. se stal také manětínským konšelem; byl pohřben v kostele sv. Barbory.

V otcově díle jako jediný z jeho devíti dětí pokračoval syn Václav Ondřej H. (* 20. 11. 1729 Manětín, † 30. 8. 1795 Plzeň). Vyučil se u otce a pracoval v jeho dílně; tehdy rodina obývala dům čp. 85/104. Byl činný v Manětíně od konce padesátých do počátku osmdesátých let 18. století. 1763 se oženil s Kateřinou Drtinovou a v následujících letech je v Manětíně doložen zápisy v křestních matrikách jako otec šesti dětí. Podle chronogramů v Manětíně zhotovil sochy sv. Otilie (1760), sv. Františka Xaverského a Antonína Padovského (1762), sv. Vojtěcha (1767), sv. Martina (1769); u nedalekého Hvozdu Archanděla Michaela (1772). Mnohé z nich naznačují příbuznost s dílem Josefa H., a to jak po stránce kompoziční, tak po stránce technické. Účty děkanského kostela uvádějí, že 1775 a 1779 bylo dáno manětínskému sochaři za opravy po dvou zlatých. Tyto drobné práce ukazují, že výzdoba kostelů zřejmě již byla v té době dokončena. Herscherovská rodinná tradice se vyznačovala opakováním kompozičních schémat, podání charakterizovalo – i ve shodě s uměleckým vývojem – zdrobnění, tvarové uvolnění a sklon k dekorativním detailům. V závěru života žil v Plzni, kde se 1783 stal měšťanem; jeho reprezentativní portrét se soškou Pallas Athény se zachoval ve sbírkách Národopisného muzea v Plzni.

Třetí generaci rodu reprezentoval Václav Josef H. (* 20. 9. 1769 Manětín, † 3. 9. 1808 Plzeň), syn Václava Ondřeje a Kateřiny, vnuk Josefův. Jako jediný ze šesti dětí se věnoval rodinnému řemeslu. Kolem 1783 přišel do Plzně, kde byl 1804 uváděn jako majitel domu ve Františkánské ulici čp. 124. V Plzni se na přelomu 18. a 19. století uplatnil jako rokokový dekoratér a byl posledním sochařem z rodiny, která působila v západních Čechách téměř jedno století. Jeho sourozenci usazení v Plzni se věnovali truhlářskému řemeslu.

L: Pražské baroko 1600–1800. Výstava umění v Čechách 17. a 18. století, J. Vydrová – E. Sedláčková (eds.), 1938, s. 100; Toman 1, s. 326; O. J. Blažíček, Sochařství baroku v Čechách, 1958, s. 219–221; týž, Západočeská baroková plastika, Minulostí Plzně a Plzeňska, 1958; Umělecké památky Čech 2, E. Poche a kol. (eds.), 1978, s. 347–350; I. Bukačová, Sochařská rodina H., in: Severní Plzeňsko 3, 1997, s. 15–45; DČVU 2/2, rejstřík; NEČVUD, s. 280 (s další literaturou); J. Kumpera, Osobnosti a západní Čechy 1, 2005, s. 275; I. Bukačová – J. Fák, Paměť krajiny. Soupis drobných památek Manětínsko-nečtinského regionu, 2006; K. Jirmusová, J. H. Tajemství příchodu a působení v Čechách doby barokní, 2008, s. 96; I. Bukačová – R. a D. Hamsíkovy – J. Royt, Poklady kostela sv. Barbory v Manětíně, 2010, s. 32; V. Kovařík – T. Šiková, Řezbářská a sochařská tvorba v západních Čechách, in: Vznešenost & zbožnost. Barokní umění na Plzeňsku a v západních Čechách, 2015, s. 176, 192, 194; M. Vajchr, Poznámka k otázce původu sochaře J. H., in: tamtéž 29, 2019, č. 3, s. 8–9; F. Wonka, Poutník svatojánský, 2017, passim; P. Rožmberský, Umělci v Manětíně podle matrik – sochaři II, III, in: Vlastivědný sborník. Čtvrtletník pro regionální dějiny severního Plzeňska 28, 2018, č. 2, s. 19–24 a č. 3, s. 19 až 21; https://cs.isabart.org/person/53109/artist; cs.wikipedia.org (oba stav k 20. 10. 2020).

P: Václav Ondřej H.: SOA, Plzeň, Sbírka matrik, řkt. f. ú. Manětín 05, N 1723–1751, obr. 34; Václav Josef H.: SOA, Plzeň, Sbírka matrik, řkt. f. ú. Manětín 06, N 1752–1795, fol. 51; totéž, obvod Plzeň I – vnitřní město 038, Z 1806–1831, obr. 34; Národopisné muzeum Plzeňska – Západočeské muzeum v Plzni, archiv F. Wonka, O kamenné kráse Manětína, rkp.; týž, Sláva Vysoké cesty manětínské, rkp.; týž, Manětín pod stříbrnou loukotí Lažanských, rkp.; M. Horyna, Barokní plastika v Manětíně. Ideové, umělecké a urbanistické hodnoty souboru. Umělecko-historická analýza, 1997 (vše nepublikované rkp., Muzeum a galerie severního Plzeňska, Mariánská Týnice).

Irena Bukačová

• 
• Portrét Václava Ondřeje Herschera Národopisné muzeum Plzeň, inv. č. 8028.jpg