Biografický slovník
HEVEROCH Antonín 29.1.1869-2.3.1927: Porovnání verzí
(HEVEROCH_Antonín_29.1.1869-2.3.1927) |
|||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 29.1.1869 | | datum narození = 29.1.1869 | ||
| − | | místo narození = Minice | + | | místo narození = Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou) |
| datum úmrtí = 2.3.1927 | | datum úmrtí = 2.3.1927 | ||
| místo úmrtí = Praha | | místo úmrtí = Praha | ||
| − | | povolání = 15- Lékaři | + | | povolání = 15- Lékaři<br />45- Voják nebo partyzán<br />61- Pedagog |
| − | 45- Voják nebo partyzán | + | |
| − | 61- Pedagog | + | |
| − | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 572 |
| + | }} | ||
| + | '''HEVEROCH, Antonín''', ''* 29. 1. 1869 Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou), † 2. 3. 1927 Praha, lékař psychiatr a neurolog, pedagog, účastník 1. odboje'' | ||
| + | |||
| + | Narodil se v rodině kantora a ředitele kůru '''Františka H.''' | ||
| + | (* 3. 7. 1843 Nové Ouholice /u Kralup nad Vltavou/, | ||
| + | † 24. 12. 1923 Kralupy nad Vltavou) a Magdalény, roz. Štěpničkové. Maturoval na gymnáziu ve Slaném, poté se zapsal na | ||
| + | právnickou fakultu, z níž 1889 přestoupil na lékařskou fakultu české univerzity (MUDr. 1894). Po promoci působil jako | ||
| + | externista v různých nemocničních odděleních, 1896 asistent | ||
| + | české psychiatrické kliniky, 1897 sekundář Zemského ústavu | ||
| + | pro choromyslné v Praze. 1899 se habilitoval z psychiatrie | ||
| + | a neurologie, 1905 na poliklinice zřídil a vedl ambulanci pro | ||
| + | nervové choroby. 1906 získal titul mimořádného profesora, | ||
| + | 1909 byl jmenován skutečným mimořádným profesorem. | ||
| + | 1907–10 byl prezidentem Lékařské komory v Čechách. Za | ||
| + | první světové války se účastnil domácí rezistence; 1914–17 | ||
| + | pracoval jako přednosta psychiatrického oddělení posádkové | ||
| + | nemocnice v Praze, kde ukrýval perzekvované osoby, 1917 byl | ||
| + | odhalen a poslán na haličskou frontu. Od 1919 až do smrti řídil Zemský ústav pro choromyslné v Praze II (ulice Ke | ||
| + | Karlovu). 1921 jmenován řádným profesorem. Jeho oddělení v ústavu se 1924 přeměnilo na 2. psychiatrickou kliniku | ||
| + | ad personam (zanikla s H. smrtí). Provozoval též soukromou | ||
| + | praxi, založil a vedl útulek pro epileptiky Valentinum v Praze-Libni. | ||
| + | |||
| + | H. se řadí k vůdčím osobnostem české teoretické i klinické | ||
| + | psychiatrie. Založil vlastní vědeckou školu; své pojetí psychických nemocí vyložil ve svém stěžejním spise ''Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře'' (1904). Věnoval se | ||
| + | především tzv. malé psychiatrii (neurózy, deprese) a patopsychologii (poruchy jáství, bludy, halucinace, obsese). Intenzivně | ||
| + | se též zabýval neurologií (stěžejní práce o afázii; nedokončená | ||
| + | vysokoškolská učebnice ''Neurologie''), dětskou psychiatrií, forenzní psychiatrií a ošetřovatelskou praxí. Kladl důraz na širší | ||
| + | biologické a filozofické souvislosti psychiatrie a psychologie, | ||
| + | nekriticky odmítal psychoanalýzu. Zabýval se také onemocněním a příčinou smrti Bedřicha Smetany. Vedle své klinické, | ||
| + | pedagogické a vědecké činnosti se věnoval i lékařské osvětě | ||
| + | a publikoval řadu popularizačních spisků (''O podivínech a lidech nápadných'', 1901). Stal se členem českých i zahraničních | ||
| + | odborných společností, 1919 spoluzakladatelem Purkyňovy | ||
| + | společnosti pro studium duše a nervstva; byl též místopředsedou Společnosti Národního divadla. H. manželství s Kamilou, | ||
| + | roz. Cirklovou, zůstalo bezdětné. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově, autorem sochy na jeho hrobě je Jaroslav Horejc. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' výběr: O psychologii davu, 1897; O poruchách jáství, 1910; O chorobách | ||
| + | nervových z války, 1917; O chorobě Mistra Bedřicha Smetany, 1924. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' AČA 26, 1915, s. 47–150; OSN 28, s. 566; OSND 2/2, s. 1112; HS 1, | ||
| + | s. 431; ÖBL 2, s. 309; ČAVU, s. 100–101; BSPLF 1, s. 219–220; Slovník | ||
| + | prvního československé odboje 1914–18, 1993, s. 50; ČAVU, s. 139; Tomeš 1, s. 454–455; ČLČ 66, 1927, s. 449–477 (s bibliografií); 76, 1937, | ||
| + | s. 289–291; 86, 1947, s. 287; 108, 1969, s. 571–574; 110, 1971, s. 402; | ||
| + | 116, 1977, s. 278–280; 156, 2017, s. 96–98; Praktický lékař 7, 1927, s. 253 | ||
| + | až 258 (s bibliografií); Československá psychiatrie 55, 1959, s. 183–189; 65, | ||
| + | 1969, s. 115–118; 68, 1972, s. 55–60; Česká a slovenská psychiatrie 93, 1997, | ||
| + | s. 175; 96, 2000, s. 45–46; AM Review, 2016, č. 8, s. 45; V. Vondráček, | ||
| + | Lékař dále vzpomíná, 1977, s. 132–161; E. Vencovský, Sto let české psychiatrické kliniky v Praze 1886–1986, 1987, s. 92–96; L. Hlaváčková, Počátky | ||
| + | neurologie na pražských lékařských fakultách a založení neurologických klinik, | ||
| + | in: AUC–Historia Universitatis Carolinae Pragensis 59, 2019, č. 2, s. 11–42; | ||
| + | cs.wikipedia.org (stav k 4. 9. 2020). | ||
| + | |||
| + | '''P:''' Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 1, Matrika doktorů | ||
| + | české Karlo-Ferdinandovy univerzity I., s. 327. | ||
| + | |||
| + | Petr Svobodný | ||
| + | |||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:B]] | [[Kategorie:B]] | ||
[[Kategorie:15- Lékaři]] | [[Kategorie:15- Lékaři]] | ||
Aktuální verze z 9. 3. 2023, 20:25
| Antonín HEVEROCH | |
 | |
| Narození | 29.1.1869 |
|---|---|
| Místo narození | Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou) |
| Úmrtí | 2.3.1927 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
15- Lékaři 45- Voják nebo partyzán 61- Pedagog |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 572 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47348 |
HEVEROCH, Antonín, * 29. 1. 1869 Minice (č. o. Kralupy nad Vltavou), † 2. 3. 1927 Praha, lékař psychiatr a neurolog, pedagog, účastník 1. odboje
Narodil se v rodině kantora a ředitele kůru Františka H. (* 3. 7. 1843 Nové Ouholice /u Kralup nad Vltavou/, † 24. 12. 1923 Kralupy nad Vltavou) a Magdalény, roz. Štěpničkové. Maturoval na gymnáziu ve Slaném, poté se zapsal na právnickou fakultu, z níž 1889 přestoupil na lékařskou fakultu české univerzity (MUDr. 1894). Po promoci působil jako externista v různých nemocničních odděleních, 1896 asistent české psychiatrické kliniky, 1897 sekundář Zemského ústavu pro choromyslné v Praze. 1899 se habilitoval z psychiatrie a neurologie, 1905 na poliklinice zřídil a vedl ambulanci pro nervové choroby. 1906 získal titul mimořádného profesora, 1909 byl jmenován skutečným mimořádným profesorem. 1907–10 byl prezidentem Lékařské komory v Čechách. Za první světové války se účastnil domácí rezistence; 1914–17 pracoval jako přednosta psychiatrického oddělení posádkové nemocnice v Praze, kde ukrýval perzekvované osoby, 1917 byl odhalen a poslán na haličskou frontu. Od 1919 až do smrti řídil Zemský ústav pro choromyslné v Praze II (ulice Ke Karlovu). 1921 jmenován řádným profesorem. Jeho oddělení v ústavu se 1924 přeměnilo na 2. psychiatrickou kliniku ad personam (zanikla s H. smrtí). Provozoval též soukromou praxi, založil a vedl útulek pro epileptiky Valentinum v Praze-Libni.
H. se řadí k vůdčím osobnostem české teoretické i klinické psychiatrie. Založil vlastní vědeckou školu; své pojetí psychických nemocí vyložil ve svém stěžejním spise Diagnostika chorob duševních pro mediky a praktické lékaře (1904). Věnoval se především tzv. malé psychiatrii (neurózy, deprese) a patopsychologii (poruchy jáství, bludy, halucinace, obsese). Intenzivně se též zabýval neurologií (stěžejní práce o afázii; nedokončená vysokoškolská učebnice Neurologie), dětskou psychiatrií, forenzní psychiatrií a ošetřovatelskou praxí. Kladl důraz na širší biologické a filozofické souvislosti psychiatrie a psychologie, nekriticky odmítal psychoanalýzu. Zabýval se také onemocněním a příčinou smrti Bedřicha Smetany. Vedle své klinické, pedagogické a vědecké činnosti se věnoval i lékařské osvětě a publikoval řadu popularizačních spisků (O podivínech a lidech nápadných, 1901). Stal se členem českých i zahraničních odborných společností, 1919 spoluzakladatelem Purkyňovy společnosti pro studium duše a nervstva; byl též místopředsedou Společnosti Národního divadla. H. manželství s Kamilou, roz. Cirklovou, zůstalo bezdětné. Byl pohřben na Vinohradském hřbitově, autorem sochy na jeho hrobě je Jaroslav Horejc.
D: výběr: O psychologii davu, 1897; O poruchách jáství, 1910; O chorobách nervových z války, 1917; O chorobě Mistra Bedřicha Smetany, 1924.
L: AČA 26, 1915, s. 47–150; OSN 28, s. 566; OSND 2/2, s. 1112; HS 1, s. 431; ÖBL 2, s. 309; ČAVU, s. 100–101; BSPLF 1, s. 219–220; Slovník prvního československé odboje 1914–18, 1993, s. 50; ČAVU, s. 139; Tomeš 1, s. 454–455; ČLČ 66, 1927, s. 449–477 (s bibliografií); 76, 1937, s. 289–291; 86, 1947, s. 287; 108, 1969, s. 571–574; 110, 1971, s. 402; 116, 1977, s. 278–280; 156, 2017, s. 96–98; Praktický lékař 7, 1927, s. 253 až 258 (s bibliografií); Československá psychiatrie 55, 1959, s. 183–189; 65, 1969, s. 115–118; 68, 1972, s. 55–60; Česká a slovenská psychiatrie 93, 1997, s. 175; 96, 2000, s. 45–46; AM Review, 2016, č. 8, s. 45; V. Vondráček, Lékař dále vzpomíná, 1977, s. 132–161; E. Vencovský, Sto let české psychiatrické kliniky v Praze 1886–1986, 1987, s. 92–96; L. Hlaváčková, Počátky neurologie na pražských lékařských fakultách a založení neurologických klinik, in: AUC–Historia Universitatis Carolinae Pragensis 59, 2019, č. 2, s. 11–42; cs.wikipedia.org (stav k 4. 9. 2020).
P: Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inventární číslo 1, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity I., s. 327.
Petr Svobodný
