HEYROVSKÝ Jaroslav 20.12.1890-27.3.1967: Porovnání verzí

Aktuální verze z 10. 3. 2023, 11:58

Jaroslav HEYROVSKÝ
Narození	20.12.1890
Místo narození	Praha
Úmrtí	27.3.1967
Místo úmrtí	Praha
Povolání	3- Chemik nebo alchymista 2- Fyzik 18- Představitel přírodních věd 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 578-580
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47358

HEYROVSKÝ, Jaroslav, * 20. 12. 1890 Praha, † 27. 3. 1967 Praha, fyzikální chemik

Narodil se jako páté dítě právníka Leopolda H. (1852–1924) a Kláry, roz. Hanlové (1863–1935) von Kirchtreu, v Křižovnické ulici č. 14 na Starém Městě pražském (dům Na Kocandě). Bratr Leopolda H. (1892–1976), právníka a entomologa, a Kláry Heyrovské (1884–1959), malířky, provdané za Arnošta Hofbauera, malíře a svého učitele. Manželem H. sestry Marie (1887–1975) se stal otcův asistent Slovinec Egon Starè. Další sestra Helena (1889–1946), manželka francouzského důstojníka Gastona Bourrianna, zemřela v Alžíru.

H. se od dětství zajímal o přírodní vědy, už jako chlapec sepisoval učebnici přírodopisu, kterou sám ilustroval, a ve škole pomáhal přírodopisci Františku Bayerovi pořádat školní sbírky. Mezi koníčky, které od mládí formovaly jeho osobnost, patřila hudba. Hrál na klavír (vyučovala ho Berta Škroupová, vnučka Františka Škroupa). Aktivně pěstoval sport, a to kopanou, lyžování a turistiku. Středoškolské vzdělání absolvoval 1901–09 na novoměstském Akademickém gymnáziu. Učili ho mj. spisovatel Zikmund Winter, a zejména Jaroslav Jeništa, autor spisů o nových fyzikálních technikách, který v něm vzbudil zájem o fyziku, matematiku a chemii. Jedním z jeho spolužáků byl spisovatel Karel Čapek. Po maturitě se H. zapsal na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity na obory fyzika, chemie a matematika. Tam poznal profesory fyziky Františka Závišku a Bohumila Kučeru a chemika Bohuslava Braunera. Po roce studia H. zjistil, že ve fyzikální chemii, která se stala jeho životním zájmem, nemůže v Praze získat potřebné vzdělání, proto podal přihlášku a složil zkoušky na londýnskou University College, kde 1911 začal studovat u profesora Williama Ramsaye, objevitele vzácných plynů (neon, argon, krypton a xenon) a nositele Nobelovy ceny za chemii. 1913 získal hodnost bakaláře přírodních věd (B.Sc.). Ve vědecké práci pokračoval během postgraduálního studia v elektrochemické laboratoři u prof. Fredericka Georga Donnana, kde se věnoval hliníkovým elektrodám a rovněž kapající amalgámové hliníkové elektrodě, důležité pro objev polarografie.

H. další kariéru přerušilo 1914 vypuknutí první světové války, kdy musel narukovat zpočátku do Tábora, později byl se svým plukem odvelen do Rakouska. V tyrolském Iglsu mohl vedle sepisování rigorózní práce také experimentovat. Zabýval se rozpouštěním kovového hliníku v alkalických hydroxidech a kyselinách. Na sklonku války pobýval nedaleko Vídně, odkud počátkem roku 1918 odjel s těžkým zánětem středního ucha do Prahy, kde se zotavil a další měsíce využil k dokončení disertační práce O elektroafinitě aluminia. Rigorózní zkoušku složil na pražské univerzitě koncem června ještě v uniformě desátníka sanitní služby (PhDr. 26. září 1918). Na škole zůstal jako Braunerův asistent s povinností přednášet anorganickou a analytickou chemii a budovat fyzikální chemii. 1920 byl jmenován docentem fyzikální chemie na nově založené Přírodovědecké fakultě UK. 1921 se habilitoval na londýnské univerzitě (D.Sc.). K jeho hlavním vědeckým zájmům patřilo studium elektrokapilárních křivek rtuti, k nimž ho inspiroval B. Kučera. H. měl za úkol odhalit podstatu anomálií Kučerových měření a fyzikálně-chemicky je objasnit. Měření se rtuťovou kapkovou elektrodou, která prováděl ve fyzikální laboratoři, po letech neúspěchů zmodifikoval měřením proudu, který se generuje v roztoku, čímž se mu podařilo objevit a popsat nový jev. Výsledky publikoval nejprve v Chemických listech a zanedlouho též anglicky v nizozemském časopisu Philosophical Magazine. Elektrolýzu se rtuťovou kapkovou katodou nově pojmenoval polarografie. Objevil, že je-li ve zkoumaném roztoku přítomna látka, která se může na rtuťové kapkové elektrodě redukovat či oxidovat, vznikne na křivce závislosti proudu na vkládaném napětí stupňovité zvýšení proudu, které nazval polarografickou vlnou. Poloha této vlny na ose napětí je charakteristická pro druh látky v roztoku a její výška (proudová hodnota) udává množství, v jakém je látka v roztoku přítomna. Polarografie umožňuje současně kvalitativní i kvantitativní analýzu látek v roztoku. 10. února 1922 tak učinil světový objev. Tehdy se mu ještě nepodařilo vysvětlit Kučerovy anomálie, avšak H. měření nevzdal, po letech se k nim vrátil a s kolegou fyzikem Rudolfem Šimůnkem objasnili podstatu anomálií elektrokapilárních křivek.

H. byl 1922 jmenován mimořádným profesorem a současně vedoucím nově ustanovené katedry fyzikální chemie UK. Shromáždil kolem sebe studenty se zájmem o polarografii. S japonským kolegou Masuzo Shikatou, který 1923 přijel z Berlína do Prahy, začali pracovat na konstrukci přístroje, který by polarografické křivky zaznamenával automaticky v několika minutách, a ušetřil tak práci s manuálním odečtem hodnot. Zrodil se první přístroj nazvaný polarograf, který autoři představili v renomovaném chemickém časopisu Recueil des Travaux Chimiques des Pays-Bas. Zpočátku H. o patentové přihlášce na krytí polarografu neuvažoval, časem ji vypracoval a podal, patentový úřad v Praze ji však odmítl z obavy, že přístroj nebude mít využití a nevzbudí zájem. Vzápětí nato jej na základě výše zmíněné publikace sestrojili a patentovali v USA. První polarograf je tak americkým patentem, který s H. nemá nic společného.

Teprve 1929 zahájila tovární produkci polarografu firma Nejedlý a syn v Praze-Vokovicích. Ve zdokonalené verzi ho vyráběla do 1948, kdy ji převzala Zbrojovka Brno. Polarografy se poté vyráběly v pražském závodě TOS Hostivař. V padesátých letech 20. století se jejich výroby ujal n. p. Laboratorní přístroje v Praze. Polaroskopy, přístroje pracující novou metodou tzv. oscilografické polarografie sestrojené H. a Jindřichem Forejtem 1941–43, při níž se mj. příslušná křivka přímo vykresluje na stínítko obrazovky podobné televizoru, vyráběla firma Křižík. Přenosná polarografická souprava Eko-Tribo z devadesátých let 20. století s počítačem typu Lap-Top umožňující mj. analytická měření znečištění životního prostředí v terénu, byla jedním z posledních polarografů původem z českých zemí (firma Polaro Sensors, s. r. o.). Od třicátých let rostl počet světových výrobců, přístroje různé provenience patřily několik desetiletí k úspěšnému a prosperujícímu komerčnímu oboru. Polarografie se stala uznávanou metodou analytické a fyzikální chemie jak ve vědě, tak v aplikacích. Praktické užití nalezla v hutnictví při určování malých příměsí v různých surovinách a výrobcích. V medicíně umožňovala zachytit změny v krevním séru a celosvětově se užívala v klinické praxi ke sledování průběhu některých onemocnění, zejména rakoviny (objevitel H. žák Rudolf Brdička). Polarograficky se zkoumal výskyt řady jedovatých látek v krvi a obsah hormonů. Ve farmaceutickém průmyslu polarografy kontrolovaly obsah vitamínů, hormonů, alkaloidů a dalších účinných látek v léčivech; v potravinářství zjišťovaly kvalitu vína, umělých tuků ad. S nástupem polaroskopů se metoda rozšířila do oblasti životního prostředí v podobě dlouhodobých analyzátorů.

Brzy po objevu polarografie a konstrukci polarografu se řada vědeckých pracovníků podílela více či méně na výzkumu se rtuťovou kapkovou elektrodou, vznikla tak pražská (či česká) polarografická škola, k níž se hlásili tuzemští i zahraniční studenti a vědci. K nejvýznamnějším H. žákům patřili: Rudolf Brdička, Slovák Dionýz Ilkovič, Polák Wiktor Kemula a Ital Giovanni Semerano. 1950 byl v Praze založen Polarografický ústav jako jedno z prvních akademických pracovišť, H. se stal jeho ředitelem a vedl jej až do 1963. O polarografii H. od třicátých let 20. století přednášel po celém světě. 1933 absolvoval turné po desítce univerzit v USA, 1934 navštívil Sovětský svaz a o metodě referoval na mezinárodním kongresu ke 100. výročí narození D. I. Mendělejeva, 1946 přednášel ve Velké Británii, 1947 ve Švédsku, 1958 v Čínské lidové republice a 1960 a 1961 v Egyptě. Polarografie se konstituovala a rozšířila jako samostatný obor, 1922–59 ve světě vyšlo šedesát tři učebnic a monografií ve čtrnácti jazycích a více než deset tisíc vědeckých prací. H. s chemikem Emilem Votočkem 1929 založili na podporu šíření české vědy časopis Collection of Czechoslovak Chemical Communication. Po druhé světové válce musel čelit nenávistnému nařčení některých univerzitních zaměstnanců, že kolaboroval s Němci, protože přijal nabídku německého antinacisty a kolegy Johanna Böhma (převzal za války vedení ústavu), aby mohl pracovat na univerzitě. Z falešného obvinění se 1947 očistil. H. se stal členem mnoha tuzemských i světových vědeckých a vzdělávacích institucí a organizací, držitelem čestných doktorátů a dalších ocenění. V ČSR byl oceněn Řádem republiky (1955, 1960) a jmenován akademikem ČSAV (1952). Mezi 1934–59 byl H. osmnáctkrát navržen na udělení Nobelovy ceny, kterou za objev a rozpracování polarografické analytické metody nakonec získal 10. prosince 1959. Byl autorem více než sto padesáti studií a knih. Svůj obor propagoval a popularizoval přednáškami, v tisku a ve filmu.

H. se 1926 oženil s Marií, roz. Kořánovou (1903–1983), svou spolupracovnicí a asistentkou. Manželé měli dvě děti: dcera Jitka, provd. Černá (1929–2016), vystudovala biochemii a syn Michael H. (* 29. 5. 1932 Praha, † 12. 4. 2017 Praha), též fyzikální chemik, se věnoval rozvoji polarografie a na ni navazujících elektrochemických metod. H. je pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho odkaz šíří od 1993 také Nadační fond Jaroslava Heyrovského, který každoročně uděluje nadaným středoškolákům Cenu NFJH. Na H. rodném domě v Praze – Starém Městě se nachází pamětní deska, v Praze 8-Kobylisích pak H. pomník v podobě faksimile podpisu.

D: výběr: Elektrolysa se rtuťovou kapkovou kathodou, in: Chemické listy 16, 1922, s. 256–264; Použití polarografické methody v praktické chemii, 1922; Electrolysis with a dropping mercury cathode. I. deposition of alkali and alkaline earth metals, in: Philosophical Magazine 6, sv. 45, 1923, s. 303–315; J. H. – M. Shikata, Researches with the dropping mercury cathode. Part II. The polarograph, in: Recueil des Travaux Chimiques des Pays-Bas 44, 1925, s. 496–498; J. H. – R. Šimůnek, Podstata anomalií na Kučerových křivkách elektrokapilárních, in: Rozpravy Československé akademie věd, II. tř., 36, 1927, č. 47; Electrolysis with a mercury cathode. II. Explanation of the anomalies on the electrocapillary curves, in: Philosophical Magazine 7, 1929, s. 951–970; J. H. – D. Ilkovič, The absolute determination of reduction and depolarization potentials, in: Collection of Czechoslovak Chemical Communication 7, 1935, s. 198–214; Polarographie. Theoretische Grundlagen, praktische Ausführung und Anwendungen der Elektrolyse mit der tropfenden Quecksilberelektrode, Wien 1941; J. H. – J. Forejt, Oszillographische Polarographie, in: Zeitschrift für Physikalische Chemie 77, 1943, č. 193, s. 77–96; Diferenciální methoda polarografická s tryskajícími elektrodami, in: Chemické listy 40, 1946, s. 222; J. H. – P. Zuman, Úvod do praktické polarografie, 1953; J. H. – J. Kůta, Základy polarografie, 1963.

L: K. Hofbauerová-Heyrovská, Mezi vědci a umělci, 1947, passim; L. Heyrovský, J. H. zblízka, in: Vesmír 44, 1965, s. 369; M. Smetana, Jak se dělá věda, 1965, passim; J. Koryta, J. H., 1990, passim; O. Benešová, Nobelova cena – čeští laureáti, 1996; M. Heyrovský, Objev, výzkum a využití polarografie. 50. výročí udělení Nobelovy ceny za chemii J. H., in: Československý časopis pro fyziku 59, 2009, č. 1, s. 35–42; J. Jindra, Dějiny elektrochemie v českých zemích, 2009, passim; týž, Češi a vědecké Nobelovy ceny, in: Akademický Bulletin 2011, č. 7–8, s. 12–16; R. Khel – M. Lešikar – M. Knapová, Osobní knihovna J. H., 2015; E. Bobůrková – E. Hníková – E. Vlčková, Věda nepadá daleko od stromu, 2015; K. Stejskalová, J. H., in: Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích 3, 2017, s. 11–46; cs.wikipedia.org (s fotografií a soupisem literatury, stav k 28. 7. 2020).

P: Archiv AV ČR, Praha, osobní fond (85 kartonů); inventář – Osobní fond J. H., in: Práce z dějin Československé akademie věd, řada B, sv. 4, 1989, L. Nový (ed.); http://www.heyrovsky.cz (putovní výstava Příběh kapky, od 2009).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Květoslava Stejskalová

• 

  Jaroslav Heyrovský v roce 1909

• 

  Jaroslav Heyrovský (vpravo) a Masuzó Shikata

• 

  Jaroslav Heyrovský se synem Michaelem

• 

  Jaroslav Heyrovský přebírá Nobelovu cenu (1959)

• 

  Polarograf Jaroslava Heyrovského