HEYROVSKÝ Leopold 14.11.1852-17.2.1924: Porovnání verzí

Verze z 10. 3. 2023, 12:12

Leopold HEYROVSKÝ
Narození	14.11.1852
Místo narození	České Budějovice
Úmrtí	17.2.1924
Místo úmrtí	Praha
Povolání	58- Teoretik nebo historik státu a práva 61- Pedagog
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 580-581
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47360

HEYROVSKÝ, Leopold, * 14. 11. 1852 České Budějovice, † 17. 2. 1924 Praha, právník, pedagog

Narodil se v rodině soudního rady Adolfa H. (1811–1883) a Juliany, roz. Wesselé (1819–1879). Dědeček Ferdinand Šimon H. (1769–1839) byl purkmistrem v Rokycanech, strýc Jan H. (1799–1865) byl schwarzenberským lesníkem, geometrem a také švagrem Františka Palackého. H. v Českých Budějovicích absolvoval nižší gymnázium, v Praze pokračoval na vyšším gymnáziu a 1872 zahájil studium na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity (JUDr. 1876). Spolu s Josefem Kaizlem odjel na studijní cestu do Německa, v zimním semestru 1876 navštěvoval v Mnichově přednášky civilisty prof. Paula von Rotha a začal se hlouběji zabývat římským právem. Právní historii se plně věnoval u prof. Karla Georga Brunse v letním semestru 1876/77, který prožil v Berlíně. Zároveň navštěvoval přednášky romanisty Theodora Mommsena. 1878 se H. v Praze habilitoval spisem Über die Forderungsrechte des römischen republikanischen Staats aus Geschäften des Privatverkehrs a byl jmenován soukromým docentem pro obor římské právo.

Po rozdělení pražské Karlo-Ferdinandovy univerzity 1882/83 přešel H. na její českou část jako mimořádný profesor (jmenován 1882); řádným profesorem byl jmenován 1890. Byl tehdy nejmladším členem skupiny Antonína Randy, vůdčí osobnosti v období konstituování české právnické fakulty. H. se na fakultě stal prvním a na dlouhou dobu jediným odborníkem na římské právo. Přes počáteční neshody s Antonínem Randou a Josefem Stupeckým prosadil modernější model výuky; studenti se nejprve seznamovali s tzv. Institucemi (Institutiones seu Elementa), tj. právní příručkou z roku 533, až poté se věnovali Digestům. 1886 H. vydal do češtiny poprvé přeloženou první část Institucí římského práva (s úvodní partií a výkladem obecných nauk), její druhá část vyšla 1888. Posluchači si díky ní osvojili právnickou terminologii v mateřském jazyce, kterou H. v řadě případů vytvořil a rozhojnil, a stal se tak tvůrcem českého moderního právnického pojmosloví. H. třetí vydání Institucí jako učebnice s titulem Dějiny a systém soukromého práva římského (1903) už reflektovalo změněný způsob výuky římského práva po roce 1900. H. přednášel nepřetržitě do 1918, kdy pro nemoc musel výuku na celý semestr přerušit, 1922 odešel do důchodu a jako emeritní pedagog přednášel téměř do smrti.

H. vykonával řadu akademických funkcí. Byl stálým členem historicko-právní a judiciální zkušební komise, dvakrát (1895/96 a 1903/04) zastával úřad děkana fakulty. Působil jako stavební referent v komisi pro výstavbu nové budovy školy. 1908/09, kdy byl rektorem, položil její základní kámen. Stavba však vinou chybějících finančních prostředků nepostupovala příliš rychle. H. měl vřelý vztah ke studentům a usiloval o usnadnění jejich životních podmínek. S Janem Urbanem Jarníkem stál v čele mnoha podpůrných akcí; působil jako kurátor Jonákovy nadace, která poskytovala bezplatné obědy nemajetným studentům, byl členem kuratoria Hlávkových kolejí a dlouholetým předsedou Mensy akademické. Pomáhal i právnickému spolku Všehrd. Studenti mu vyjádřili svou vděčnost nejen volbou za čestného člena Všehrdu, ale i uspořádáním slavnosti k jeho sedmdesátým narozeninám.

Zpočátku H. otiskoval své studie v časopisech Athenaeum, Zeitschrift für das Privat- und Öffentliche Recht der Gegenwart a Kritische Vierteljahrschrift für Gesetzgebung. Od vstupu na českou univerzitu preferoval česká periodika Právník a Sborník věd právních a státních. 1891–1909 autorsky spolupracoval s Ottovým slovníkem naučným. Těžiště jeho vědecké práce spočívalo v právní kazuistice, tedy způsobu užívaném římskými právníky klasické doby, kdy praktické řešení konkrétních sporných případů (kauz) převládalo nad jejich zevšeobecňováním a hledáním obecných právních zásad (regulae). Jako čelný představitel české vědy byl 1903 zvolen řádným členem KČSN, následujícího roku mimořádným a 1907 řádným členem ČAVU, jejíž I. třídě také předsedal. 1904 obdržel za vědecké a pedagogické zásluhy císařský titul dvorního rady. Působil též v kuratoriu Moderní galerie Království českého (shromažďovala moderní české a německé umění). Patřil mezi přátele T. G. Masaryka, za Rakouska-Uherska podporoval samosprávu Čech a později samostatnost Československa.

Oženil se s Klárou (1863–1935), jež byla dcerou Karla Hanla von Kirchtreu, okresního hejtmana v Kadani a Prachaticích, a praneteří biskupa Karla Boromejského Hanla von Kirchtreu. Manželé měli tři dcery a dva syny: Jaroslava (1890–1967), fyzikálního chemika, a Leopolda (1892–1976), právníka a entomologa. Pohřben je na Vyšehradském hřbitově v Praze.

D: Bedřich Karel ze Savigny. Nástin životopisný, in: Právník 15, 1879, s. 130–136, 170–175; Über die rechtliche Grundlage der leges contractus bei Rechtsgeschäften zwischen dem römischen Staat und Privaten, Leipzig 1881; Instituce římského práva, 1886–1888 (2. vyd. 1894; 3.–6., rozšířené vyd. jako Dějiny a systém soukromého práva římského, 1901, 1910, 1921, 1929); Počátky učení boloňského, in: Athenaeum 6, 1888, s. 29–40; Interpolace v Pandektách a v Kodexu, in: tamtéž 9, 1892, s. 6–8; Dějiny římského práva, 1898; Právo římské, in: Vědy právní a státní. Památník na oslavu padesátin panovnického jubilea Františka Josefa I. (1848– 1898), 1898, s. 34–35; Pandekty část zvláštní, 1900; Pandekty I. Nauky všeobecné, 1900; O řeckých a latinských listinách papyrových v Egyptu, in: Sborník věd právních a státních 1, 1901, s. 71–83; Iudex datus civilního procesu římského, in: tamtéž 4, 1903–1904. Pocta dr. A. ryt. Randovi, s. 57–76; Nové praktické texty římské v jazyce latinském, in: tamtéž 7, 1907, s. 286 až 298; O právní platnosti konstitucí císařů římských, in: tamtéž 9, 1909, s. 233–254; Studie k civilnímu procesu římskému. I. Iurisdictio mandata, II. Vyloučení peregrinů z legisakcí, III. Extraordinaria cognitio v Římě za principátu, in: tamtéž 11, 1911, s. 231–253, 355–374; Studie k civilnímu procesu římskému. IV. Denegatio actionis, in: tamtéž 13, 1913, s. 121–140. Studie k civilnímu procesu římskému. V. Procesní zastoupení, in: tamtéž 14, 1914, s. 229–256; Obhajovací prostředky v civilním procesu římském, in: Pocta podaná právnickou fakultou české university dvornímu radovi prof. Dru Emilu Ottovi k sedmdesátým narozeninám, 1915, s. 48–76; Indoevropský zákonník v Malé Asii předhomerské, psaný písmem klínovým, in: Právník 55, 1916, s. 162–164; Studie k civilnímu procesu římskému. VI. Indefensus, in: Sborník věd právních a státních 16, 1916, s. 329 až 358; Studie k civilnímu procesu římskému. VII. Procesná restituce, in: tamtéž 17, 1917, s. 249–273; Prof. Dr. Karel Esmarch, in: Památník Spolku českých právníků Všehrd, 1918, s. 72–74; Studie k civilnímu procesu římskému. VIII. Stipulationes praetoriae, IX. Missiones in possessionem, X. Procesné jistoty, XI. Pojištění proti zneužití procesných prostředků, in: Sborník věd právních a státních 19, 1919, s. 1–34; Římský proces civilní, 1919.

L: OSN 11, s. 268; 28, s. 567; OSND 2/2, s. 1116; AČP, s. 136; Tomeš 1, s. 456; ČAVU, s. 141; Kutnar, rejstřík; Pocta podaná prof. dr. L. H. k sedmdesátým narozeninám dne 14. listopadu 1922. Jeho ctiteli a žaky, in: Sborník věd právních a státních 22, 1922; J. Vážný, K 70. narozeninám prof. Dra. L. H., in: Časopis pro právní a státní vědu 6, 1923, s. 1–3; nekrolog: týž, Za prof. Drem. L. H., in: tamtéž 7, 1924; O. Sommer, L. H., in: Právník 63, 1924, s. 177–183; V. Urfus, Právní romanistika na české univerzitě v Praze před sto lety: k zakladatelskému dílu L. H., in: AUC – Historia Universitatis Carolinae Pragensis 22, 1982, č. 1, s. 113–121; J. Koryta, Jaroslav H., 1990, s. 9–12; M. Štemberková, Děkan a rektor L. H., in: tamtéž 47, 2007, č. 1–2, s. 239–246; M. Skřejpek, L. H., in: P. Skřejpková, Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939, 2009, s. 155–158; cs.wikipedia.org (s fotografií, soupisem díla a literatury, stav k 15. 6. 2020).

P: SOA, Třeboň, sbírka matrik, řkt. f. ú. České Budějovice (sv. Mikuláš), N kniha 22 (1850–54), s. 245.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Petra Skřejpková