StránkaDiskuseZobrazit zdrojHistorie HEYTHUM Antonín 23.5.1901-10.1.1954

Antonín HEYTHUM
Narození	23.5.1901
Místo narození	Most
Úmrtí	10.1.1954
Místo úmrtí	Rottach (č. o. Rottach-Egern, Bavorsko, SRN)
Povolání	82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 74- Architekt
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 582-583
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48667

HEYTHUM, Antonín, * 23. 5. 1901 Most, † 10. 1. 1954 Rottach (č. o. Rottach-Egern, Bavorsko, SRN), scénograf, architekt, návrhář nábytku

Vnuk fotografa a etnografa Františka Durase (1852–1931), syn inženýra Antonína H. a jeho manželky Marie. Po maturitě na reálce v Moravské Ostravě (1919) studoval architekturu a pozemní stavitelství na ČVUT v Praze, studia několikrát ze zdravotních důvodů přerušil a zakončil je praktickou zkouškou až 1934. Na počátku dvacátých let se začal věnovat divadelní scénografii. Debutoval v ostravském Národním divadle moravskoslezském (např. Molière: Amfitryon). Patřil do okruhu mladých tvůrců, kteří 1925 založili Osvobozené divadlo. Spolupracoval s režiséry Jiřím Frejkou (Pojištění proti sebevraždě; Když ženy něco slaví; Cirkus Dandin) a Jindřichem Honzlem (Němý kanár). 1927–29 byl šéfem výpravy Českého divadla v Olomouci. Scénograficky přispěl k inscenacím Emila Františka Buriana v Národním divadle Brno (1929), v kabaretu Červené eso (1932) a divadle D 34. Mezi 1924–37 realizoval tři desítky výprav v pražském Národním divadle, kde pracoval především pro Karla Dostala (Příští Mesiáš; Farma pod jilmy; Kupec benátský) a Vojtu Nováka (Tančící safír), příležitostně i pro Karla Hugo Hilara a Jiřího Frejku. V polovině třicátých let se podílel na několika inscenacích Františka Salzera v Městském divadle na Královských Vinohradech. Stal se hlavním představitelem českého jevištního konstruktivismu. Ve scénografiích prosazoval polyfunkční příhradové konstrukce inspirované ruským konstruktivismem, jimiž rozšířil možnosti prostorového využití scény, a tím i hereckého projevu. Strohé konstruktivistické pojetí obohacoval o prvky poetismu, dadaismu a později i surrealismu. Inklinoval k výrazné výtvarné stylizaci, pracoval s pestrou škálou barev, doplňoval konstrukci provokujícími a překvapujícími objekty, nápisy a plakáty, používal stylizované malířské detaily a dekorativní materiály. Sloučením podnětů modernistických směrů postupně dospěl ke stylově méně vyhraněným scénám, jejichž společným rysem zůstala velkorysá výtvarná zkratka. Vlastní scénografické návrhy prezentoval na výstavách doma i v zahraničí, např. na Mezinárodní divadelní výstavě v Muzeu moderního umění (New York 1934) a souborně v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu (1935). Na milánském Triennale 1936 získal v kategorii divadelní výprava zlatou medaili.

H. patřil k univerzálně zaměřeným výtvarníkům spjatým s prostředím umělecké avantgardy. Od 1925 byl členem Devětsilu. Ve dvacátých letech vytvářel obrazové básně, fotomontáže a koláže. Od 1923 se věnoval návrhářství nábytku a interiérů. Zpočátku vycházel ze zjednodušeného kubismu, později v duchu Teigeho ideálu průmyslového umění prosazoval jednoduchý funkcionalistický design určený pro sériovou výrobu. Zabýval se nábytkem z kovových trubek či montovaným nábytkem z překližky. Stopu zanechal také v knižní grafice a architektuře. Společně s Evženem Linhartem navrhl dům v Praze na Babě (1932), samostatně realizoval vilu J. Vavříka ve Vratimově (u Ostravy, 1935). Byl autorem úpravy hrobu básníka Jiřího Wolkra v Prostějově (1925). Ve třicátých letech krátce pracoval v pařížském ateliéru švýcarského architekta Le Corbusiera. Významných úspěchů dosáhl jako projektant výstavních instalací a pavilonů. Připravil např. výtvarnou a architektonickou koncepci Celostátní sklářské výstavy (Praha 1933), československého pavilonu na světové výstavě v Bruselu (1935), salonu skla v československém pavilonu na světové výstavě v Paříži (1937). Vlastní uměleckou tvorbu reflektoval rovněž teoreticky.

1938 H. odcestoval s manželkou do New Yorku, kde navrhl interiér československého pavilonu pro světovou výstavu (architekt stavby Kamil Roškot), který byl otevřen v dubnu 1939, kdy již republika neexistovala. Projekt pro obdobnou výstavu v San Franciscu se již realizovat nepodařilo. Po vypuknutí druhé světové války se H. rozhodl zůstat v USA a nastoupil dráhu vysokoškolského učitele. Nejprve působil na The New School for Social Research v New Yorku, 1941–45 přednášel architekturu a design na Kalifornském technologickém institutu (California Institute of Technology) v Pasadeně (u Los Angeles). Následně působil na Kolumbijské univerzitě v New Yorku, Harvardově univerzitě v Cambridge (u Bostonu, stát Massachusetts) a univerzitě v Syracuse (stát New York), na níž od 1946 (podle jiných údajů od 1949) vedl ateliér průmyslového designu. Vyučoval také ve Švýcarsku. Divadelní scénografii se v zámoří věnoval už jen sporadicky. 1940 se v New Yorku seznámil s německým divadelním režisérem Erwinem Piscatorem, pro nějž navrhl jevištní výpravu k jeho první americké inscenaci Krále Leara (uvedena na divadelní scéně Kolumbijské univerzity Studio Theatre). Poslední H. prací byla scénografie k satirické hře Women (Ženy, 1943) pro Pasadena Playhouse.

S manželkou, grafičkou a teoretičkou užitého umění Charlottou Maleckou (* 6. 1. 1906, † 23. 11. 1997, sňatek před 1934), která se rovněž věnovala přednáškové činnosti, měl syna Jana Antonína (* 1946). Společně napsali teoretické spisy Design for Use (Užitkový design, New York 1944) a Packaging Design Considerations (nepublikováno). Patřili k zakladatelům designu jako vysokoškolského oboru v USA. Udržovali kontakty s předními reprezentanty americké výtvarné scény (manželé Charles a Bernis Ray Eamesovi, Alexander Calder, Man Ray). 1953 H. vážně onemocněl během architektonické exkurze po Evropě, kterou uspořádal pro své americké studenty. Následkům choroby brzy podlehl.

D: Teatralia: O jevištní konstrukci, in: Pásmo 1, 1925, č. 5/6, s. 3; Spolupráce architekta a režiséra v divadle, in: Stavba 4, 1925, č. 5, s. 69–71 (s J. Frejkou); Výstava Triennale, in: tamtéž 13, 1937, s. 173–174; O inscenaci Serafimovičova Železného potoka, in: Volné směry 33, 1937, s. 343; A National Theatre in Action, in: Theatre Arts 24, 1940, s. 136–146 (s Ch. Heythumovou).

L: MSN 3, s. 179; Tomeš 1, s. 456; ND a jeho předchůdci, s. 142–143; Toman 1, s. 330; SČSVU 3, s. 146; Postavy brněnského jeviště 2, E. Dufková – B. Srba (eds.), 1989, s. 529–535; Česká divadelní encyklopedie (se soupisem scénografií), in: http://encyklopedie.idu.cz (stav k 19. 10. 2020); V. Tille, Souborná výstava divadelní práce A. H. (katalog), 1935; M. Wenigová, A. H. Divadelní práce z let 1923–1937, 1971 (diplomová práce, FF UK, Praha); M. Caltová, A. H., in: Prolegomena scénografické encyklopedie 10, 1972, s. 36–46; J. Dvořák, A. H., 1973 (disertační práce, FF UP, Olomouc); V. Ptáčková, Česká scénografie 20. století, 1982, passim; J. Seifert, Všecky krásy světa, 1982, s. 549–554; DČD 4, 1983, rejstřík; J. Pelc, Osvobozené divadlo, 1990; R. Švácha, A. H., in: Architekt 37, 1991, č. 9, s. 2; J. M. Burian, Leading Creators of Twentieth-Century Czech Theatre, London – New York 2013, s. 131–133; V. Koubská, Scenographer A. H. and His Work in the US. The Case of King Lear, in: Theatralia 21, 2018, č. 2, s. 38–63; A. H. – scénograf, architekt, designér (katalog), 2018.

P: Národní muzeum, Praha, divadelní oddělení, výtvarná sbírka, návrhy k 26 inscenacím; Archiv ND, Praha, denní cedule, složka A. H.; Archives of American Art, Washington, D. C., A. H. papers, 1920–1959.

Zdeněk Doskočil