HILARIUS Litoměřický ?1413-31.12.1468: Porovnání verzí

Verze z 12. 3. 2023, 11:17

HILARIUS Litoměřický
Narození	asi 1413
Místo narození	Litoměřice (či blízké okolí)
Úmrtí	31.12.1468
Místo úmrtí	České Budějovice
Povolání	49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 592-593
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47368

HILARIUS Litoměřický, * asi 1413 Litoměřice (či blízké okolí), † 31. 12. 1468 České Budějovice, teolog, právník, administrátor katolické konzistoře

Pocházel z utrakvistické rodiny. Ve čtyřicátých letech 15. stol. studoval na artistické fakultě pražské univerzity, kde 1447 získal bakalářský titul a 1451 byl promován na mistra. Na fakultě krátce přednášel, 1452 ho hlavní představitel utrakvistické církve Jan Rokycana poslal na studijní cestu do Itálie. H. se na univerzitách v Padově a Bologni věnoval kanonickému právu, v Bologni 1457 získal doktorát. Pobyt v katolické severní Itálii jej zřejmě pohnul k odklonu od utrakvismu ke katolictví. Jeho pobyt na italských univerzitách asi nebyl kontinuální, 1455 působil na pražské artistické fakultě, kde byl jmenován kolektorem. Do Prahy se opět vrátil na sklonku padesátých let, 1461 však musel spolu s ostatními katolíky univerzitu nadobro opustit. H. se rozešel se stranou pod obojí a stal se zastáncem římské církve. 1458 byl dosazen do funkce děkana královské kaple Všech svatých na Pražském hradě a 1460 získal dvojí kanonikát v pražské a vratislavské katedrální kapitule. Souběžně působil jako protonotář královské kanceláře. Vrcholem jeho kariéry se v prosinci 1461 stalo jmenování spoluadministrátorem pražského arcibiskupství (spolu s Janem z Krumlova) a v dubnu 1462, nedlouho po zrušení kompaktát, jmenování jediným administrátorem sede vacante. H. stanul v čele katolické konzistoře jako nejvyšší představitel katolické hierarchie v Čechách.

Jako bývalý utrakvista, znalý teologických rozepří mezi oběma stranami, vedl časté polemiky se zástupci církve pod obojí (Jan Rokycana, Václav Koranda ml. aj.). Nezanedbatelné je též jeho kazatelské působení. Díky svým aktivitám byl H. jmenován papežským komisařem ve věcech víry (s určením pro Čechy). Jeho politické směřování se proměňovalo v závislosti na politice papežské kurie a na otázce kompaktát, která H. vnímal jako dočasné řešení. Jiřího z Poděbrad, jehož za určitých podmínek považoval za muže vhodného pro královský úřad, se zpočátku snažil přimět k bezvýhradné poslušnosti svatopetrskému stolci; po vzniku Jednoty zelenohorské a po prohlášení Jiřího z Poděbrad kacířem se však H. jednoznačně postavil proti králi. V opozici proti Jiřímu se zúčastnil poselstev, mj. k papeži Pavlu II., císaři Fridrichovi III., k uherskému králi Matyáši Korvínovi. Rozhodnost, s jakou se H. pustil do odboje proti králi, ho 1467 donutila opustit Prahu. Útočiště našel v katolické Plzni, odkud vyjížděl na diplomatické cesty. O městě sepsal politicky angažovanou oslavnou řeč (tzv. panegyrik) s prvky kronikářského líčení Hystoria civitatis Plznensis (Historie města Plzně). Dochovalo se několik H. kázání, polemické spisy na obranu katolické víry (se silným akcentem proti přijímání laiků pod obojí způsobou), několik spisů ve formě výzvy (či tzv. naučení) adresovaných králi Jiřímu z Poděbrad a příslušníkům českých panských rodů (Kolovratům, Rožmberkům) a četná korespondence.

V H. pojetí křesťanské společnosti je vše podřízeno jasné a nezrušitelné společenské hierarchii, na jejímž vrcholu stojí papež jakožto nejvyšší pozemská autorita. Tento hierarchický řád nemůže být zpochybněn ani racionálními, ani morálními argumenty. H. zastával jednoznačná papalistická stanoviska a v zájmu zachování církevní (a obecně též společenské) jednoty nepřipouštěl jejich relativizaci.

D: H. L. duplika proti Václavu Korandovi, in: 27. program Státního gymnasia v Přerově, T. Kalina (ed.), 1901, s. 3–21; H. L., Traktát o nejsvětějším přijímání lidu obecného pod jednou způsobou, A. Podlaha (ed.), 1905 (Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis 2); H. L. List králi Jiřímu z Poděbrad, týž (ed.), 1931 (Editiones archivii et bibliothecae s. f. metropolitani capituli Pragensis 23).

L: ADB 12, s. 393–394; T. Kalina, H. L., in: ČČH 5, 1899, č. 5, s. 311–321; J. Volf – K. Krofta, H. z L. traktát Arcus gehennalis, in: ČNM 85, 1911, s. 33–60; F. Šmahel, Humanismus v době poděbradské, 1963, in: Rozpravy ČSAV 73, Řada společenských věd 6, passim; Z. Kalista, Die katholische Reform von H. bis zum Weißen Berg, in: Bohemia Sacra. Das Christentum in Böhmen 973–1973, F. Seibt (ed.), Düsseldorf 1974, s. 110–144; A. Fialová – J. Hejnic, Z korespondence H. L., Jindřicha Egrerze, Bartoloměje z Roudnice a Václava z Rokycan (1466–1470), in: Strahovská knihovna 16–17, 1982, s. 75–99; M. Bělohlávek, Obraz husitství v nejstarších plzeňských kronikách 15. a 16. století, in: Husitský Tábor 9, 1987, s. 191–198; J. Hejnic – M. Polívka, Plzeň v husitské revoluci. H. L. „Historie města Plzně“, její edice a hist. rozbor, 1987; J. Kadlec, H. L. v čele duchovenstva podjednou, in: In memoriam Josefa Macka (1922–1991), M. Polívka – F. Šmahel (eds.), 1996, s. 187–196; J. Boubín, Petr Chelčický a jeho doba, in: Dějiny politického myšlení II/2. Politické myšlení pozdního středověku a reformace, V. Herold – I. Müller – A. Havlíček (eds.), 2011, s. 321–372, zvl. s. 358–363; O. Pavlíček, H. L. († 1468), in: P. Hlaváček et al., Kacířská univerzita. Osobnosti pražské utrakvistické univerzity 1417–1622, 2013, s. 57–61; B. Zilynská, H. L. a Václav Křižanovský versus Jan Rokycana o Hromnicích 1465, in: M. Šandera – Z. Beran et al., Poděbradská éra v zemích České koruny, 2016, s. 98–104; V. Žůrek, Konvertiten raten dem Ketzerkönig. Zwei volkssprachliche Schriften für König Georg von Podiebrad, in: Bohemia 58, 2018, č. 2, s. 246–266.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Vojtěch Večeře