HILAR Karel Hugo 5.11.1885-6.3.1935: Porovnání verzí

Verze z 12. 3. 2023, 11:07

Karel Hugo HILAR
Narození	5.11.1885
Místo narození	Sudoměřice u Bechyně
Úmrtí	6.3.1935
Místo úmrtí	Praha
Povolání	63- Spisovatel 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf 68- Redaktor nebo žurnalista
Citace	Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 591-592
Trvalý odkaz	http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47367

HILAR, Karel Hugo (vl. jm. Bakule, Karel), * 5. 11. 1885 Sudoměřice u Bechyně, † 6. 3. 1935 Praha, divadelní režisér a kritik, spisovatel, dramatik

Otec František Bakule (1861–1941) byl spisovatel a hudebník, matka Marie, roz. Vitoušková, byla spřízněna s rodinou kapelníků a skladatelů Komzáků. Rodiče se 1887 přestěhovali do Bechyně a o dva roky později do Prahy, kde otec pracoval jako úředník Zemské banky. Po maturitě na gymnáziu v Žitné ulici 1904 (jeho spolužákem byl divadelní režisér a dramatik Jan Strejček-Bor) a ročním studiu práv 1911 H. absolvoval filozofii a klasickou filologii na české Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze (PhDr. na základě disertace O filosofii egotismu). Téhož roku si úředně změnil jméno na Karel Hugo H., které předtím užíval jako pseudonym. Během gymnazijních a univerzitních studií se uvedl poetickými, prozaickými a dramatickými pokusy (básnické sbírky Komediantské motivy a Písně mládí, romány Rozváté sny a Její bůh, próza Zákony, divadelní hra Princ Helion a jednoaktovky Konec a Z našich sfér), ovlivněnými symbolismem, francouzskou dekadencí i estetikou autorů sdružených kolem časopisu Moderní revue (František Xaver Šalda, Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic). Většího významu dosáhla jeho činnost redakční a překladatelská. 1902 založil časopis Moderní život a o rok později knižnici Moderní bibliotéka (redigoval ji do 1913), jejímž prostřednictvím zpřístupňoval díla reprezentantů západoevropské (Charles Baudelaire, Alfred Jarry, Oscar Wilde aj.) i české (František Gellner, Jiří Mahen, Fráňa Šrámek aj.) moderní literatury. Od 1902 reflektoval divadelní dění prostřednictvím kritik, úvah a esejí v časopisech Moderní život, Český svět, Divadlo, Světozor aj.

Divadelní dráhu zahájil na podzim 1910 jako lektor a tajemník Městského divadla Královských Vinohrad (Praha). Režisérsky debutoval 1911 nastudováním veselohry Hermanna Bahra Pavouk. Narážel na nepochopení konzervativního ředitele Václava Štecha, preferujícího nenáročný komediální a operetní repertoár. Po nástupu nového vedení divadla, nakloněného umělecky závažnějšímu programu, byl H. 1913 jmenován dramaturgem a 1914 šéfem činohry. Za první světové války a krátce po ní orientoval dramaturgii na jevištně náročné a myšlenkově závažné hry, některé uváděl v české premiéře (např. Strindbergův Tanec smrti). V režijní práci se přiklonil k novému divadelnímu stylu – symbolistickému expresionismu, který se vyznačoval dynamickou zkratkovitostí, emocionalitou, výtvarnou plasticitou a nepsychologickým herectvím. Zúročil přitom podněty z německého divadla (režie Maxe Reinhardta a Leopolda Jessnera) i z pražských pohostinských režií Františka Zavřela, českého průkopníka expresionismu na německých scénách. Prosazoval komplexní pojetí inscenační tvorby, definované sjednocujícím režijním názorem. Herecký soubor podrobil pevnému vedení a kladl důraz na kolektivní souhru. Opíral se o herce výrazných gest a dynamického projevu (Václav Vydra, Bohuš Zakopal, Eduard Kohout, Bedřich Karen, Roman Tuma aj.). Spolupracoval se scénografy moderního výtvarného názoru (Alexandr Vladimír Hrska, Vlastislav Hofman), kteří jeviště zbavovali statické dekorativní popisnosti a přeměňovali ho v součinitele dramatického výrazu. H. se vymezoval vůči náladovým, harmonizujícím a symbolisticky stylizovaným režiím Jaroslava Kvapila a jeho ideově patetické a fyzicky exaltované divadlo se na sklonku války a v popřevratových letech stalo podobenstvím dějinných revolučních procesů a sociálních konfliktů (Z. Krasiński: Nebožská komedie, 1918; Ch. van Lerberghe: Pan; A. Dvořák: Husité, 1919; É. Verhaeren: Svítání, 1920). H. přeměnil vinohradskou scénu v centrum moderní divadelní tvorby, úspěšně konkurující činohře Národního divadla. Jeho umělecké záměry spojené s expanzí činohry však ve dvousouborovém divadle vyvolaly vlnu nesouhlasu, která v září 1919 vyvrcholila stávkou zpěvohry. Ve sporu o charakter divadla se na H. stranu postavily významné kulturní osobnosti (A. Jirásek, E. Vojan, O. Fischer, J. Vodák) i správní výbor divadelního družstva. Po odchodu operního souboru se tak vinohradské divadlo stalo první výhradně činoherní stálou českou scénou.

V říjnu 1920 uveřejnil Dramatický svaz memorandum požadující, aby se H. ujal řízení činohry Národního divadla, která se po odchodu J. Kvapila 1918 ocitla v umělecké krizi. H. nastoupil do funkce 1. ledna 1921 a setrval v ní až do smrti. Od začátku měl k dispozici také druhou scénu Národního divadla, Stavovské divadlo, které čeští herci zabrali 16. listopadu 1920 německému souboru. Jeho stylové představy a metody tvůrčí práce však narazily na odpor většiny herců kvapilovské éry, neochotných se v zájmu inscenačního celku podvolit autoritě režiséra, ansámblové souhře i expresionistické stylizaci (k výjimkám patřily např. M. Hübnerová, E. Vrchlická, J. Kronbauerová). Se souborem se H. střetal i v obecnějších otázkách pojetí tvorby Národního divadla a chápání jeho tradice. Přetrvávající opozici čelil angažováním bývalých spolupracovníků z vinohradského divadla (herci B. Karen, V. Vydra, Z. Baldová, R. Tuma, J. Vojta, scénograf V. Hofman), dále soubor rozšířil o kabaretního komika S. Rašilova, později o O. Scheinpflugovou a H. Haase. Navzdory sporům tvořily H. inscenace pilíř činohry na první pražské scéně. V první polovině dvacátých let pokračoval v expresionistickém programu. Od společenských konfliktů s davovými scénami (W. Shakespeare: Coriolan, 1921; S. Lom: Převrat, 1922; J. Slowacki: Balladyna, 1923) se postupně obracel k individuu, soustředil se na vnitřní svět výjimečných osobností, zmítaných vášněmi, sexuálními pudy a chorobnými psychickými stavy (Euripides: Medeia, 1921; Ch. Marlowe: Edvard II.; A. Strindberg: Královna Kristýna, 1922; Z. Fibich – J. Vrchlický: Námluvy Pelopovy, 1923). Největších úspěchů dosáhl tanečně stylizovanou inscenací Molièrova Zdravého nemocného (1921) a komedií bratří Čapků Ze života hmyzu (1922), jíž dominovala groteskní karikatura v pojetí hmyzích postav. Dynamický pohyb a důraz na postižení emocionálních stavů charakterizovaly nastudování Shakespearovy tragédie Romeo a Julie (1924). Po více než roční přestávce, zapříčiněné vážnou nemocí, se H. odklonil od expresionistické poetiky a zahájil tzv. civilistickou etapu své tvorby, reagující na stabilizaci společenských poměrů a chápající divadlo jako školu občanské kázně v duchu demokratických ideálů. Zřetelnému důrazu na člověka a jeho privátní osud odpovídalo prohloubené zniternění postav, rehabilitující postupy psychologického herectví. Expresivitu nahradil jemněji diferencovaný a střídmější projev, uplatňovaný v současných dramatech (R. Rolland: Hra o lásce a smrti, 1925; J. Romains: Diktátor, 1927; E. O’Neill: Podivná mezihra; J. Hilbert: Pěst, 1930) i v klasických tragédiích. Vrcholu H. dosáhl v inscenaci Shakespearova Hamleta (1926, v hlavní roli E. Kohout), jehož interpretoval jako traumatizovaného jedince otřeseného krutými událostmi a existenciální nejistotou. Současně se H. potýkal s nepochopením levicové divadelní avantgardy, která jeho civilistické směřování považovala za „zmaloměšťáčtění divadla“. V první polovině třicátých let H. dospěl k syntéze dosavadních modernistických výbojů a přiklonil se ke klasicky vyvážené tvorbě. Sérii monumentálních tragédií (F. Bruckner: Alžběta Anglická, 1931; Sofokles: Král Oidipus, 1932; E. O’Neill: Smutek sluší Elektře, 1934), která kombinovala individuální příběhy s obrazem sociálních dějů, doplňoval komediální repertoár (J. Giraudoux: Nový Amfitryon, 1931; J. K. Tyl: Fidlovačka, 1932; W. Shakespeare: Sen noci svatojánské; N. V. Gogol: Ženitba, 1933). Jako šéf činohry se H. postaral o modernizaci zařízení obou scén Národního divadla a zasazoval se o jeho postátnění (1930). Angažoval dramaturga Františka Götze (1923) a režiséra Karla Dostala (1922). Od poloviny dvacátých let otevíral dveře tvůrcům z okruhu avantgardy (scénografové A. Heythum a F. Zelenka, režiséři V. Šulc, V. Gamza a J. Frejka, herci J. Horáková, S. Neumann, L. Boháč, J. Šejbalová, J. Štěpničková, L. Pešek, J. Průcha, Z. Štěpánek, F. Smolík, J. Pivec aj.). Stati o divadle, jednotlivých hrách, stylových a inscenačních problémech či postavení režiséra shrnul v souborech Divadelní promenády (1915), Odložené masky, Boje proti včerejšku (obojí 1925) a Pražská dramaturgie (1930). S E. F. Burianem, J. Frejkou a J. Honzlem patřil k průkopníkům moderního českého režisérského divadla.

1914 se oženil s herečkou Zdenkou Baldovou, roz. Balašovou (1885–1958), manželství zůstalo bezdětné. Zemřel po záchvatu mozkové mrtvice, který ho zastihl v Jílovišti (u Prahy).

D: Viktor Dyk. Esej o jeho ironii, 1910; O divadle, E. Šormová (ed.), 2002.

L: OSN 28, s. 82; OSND 2/2, s. 1119; MSN 3, s. 184; Tomeš 1, s. 457; ND a jeho předchůdci, s. 143–145; LČL 2/1, s. 173–176 (se soupisem díla a literatury do 1986); http://archiv.narodni-divadlo.cz/ (se soupisem režií v ND, stav k 24. 3. 2021); V. Štěch, Vinohradský případ, 1922; M. Rutte, Tvář pod maskou, 1926; J. Maria, H., 1935; B. Slavík, K. H. H. literát, 1936; K. H. H. Čtvrtstoletí české činohry, sborník, 1936; B. Slavík, K. H. H. intimní, 1938; M. Rutte, Mohyly s vavřínem, 1939, s. 243–258; V. Vydra, Prosím o slovo, 1940; S. Lom, Svět na divadle a kolem něho, 1942; A. Pražák, K. H. H., básník jeviště a slova, 1945; J. Frejka, Železná doba divadla, 1945, s. 9–46; Hilarovská vigilie. Sborník vzpomínek a rozjímání k 60. výročí narozenin Dr. K. H. H., 1946; F. Tetauer, Sedmero zástav, 1947; V. Hofman, 30 let výtvarnické práce na českých jevištích, 1951; V. Müller, Padesát let Městských divadel pražských 1907–1957, 1958; Z. Štěpánek, Herec, 1961; K. H. H. Význam inscenační tvorby K. H. H. pro moderní české divadlo, 1968; E. Kohout, Divadlo aneb Snář, 1975, rejstřík; L. Pešek, Tvář bez masky, 1977, rejstřík; DČD 3–4, 1977, 1983, rejstřík; F. Černý, Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, 1978; A. Závodský, H. filozofie režie, in: SPFFBU, řada literárněvědná 27–28, 1978–1979, č. D25–26, s. 37–61; K. Wnukowa, K. H. H. – reformator teatru czeskiego, in: Dramat i teatr narodów slowiańskich v XX. wieku, Wroclaw 1979, s. 167–174; L. Boháč, Tisíc a jeden život, 1981; J. Kopecký (H. Konečná) et al., Čtení o Národním divadle, 1983, s. 163–182; F. Černý, Hraje František Smolík, 1983; J. Pivec, Thespidova kára J. Pivce, 1985, rejstřík; L. Klosová, Život za divadlo (Marie Hübnerová), 1987; K 100. výročí narození K. H. H., in: AUC – Philosophica et Historica 4, Theatralia 7, sborník, 1988; J. Černý, Jiřina Štěpničková, 1999; F. Černý, Kapitoly z dějin českého divadla, 2000; J. M. Burian, Leading Creators of Twentieth-Century Czech Theatre, New York – London 2002, s. 1–19; Z. Silová – R. Hrdinová – A. Kožíková – V. Mohylová, Divadlo na Vinohradech 1907–2007, 2007; J. Žák a kol., Divadlo na Vinohradech 1907–2007, Vinohradský příběh, 2007; Pražský divadelní almanach. 230 let Stavovského divadla, J. Ludvová (ed.), 2013, rejstřík, zvl. s. 135–139; K. H. H. – D. Špinar, Za krásu, M. Ljubková (ed.), divadelní program, 2019; K. H. H., televizní dokument z cyklu Česká divadelní režie, režie A. Sobotka, Česká televize 2003; J. Soprová, Diktátor nebo umělec?, rozhlasový pořad z cyklu Příběhy slavných, Český rozhlas 2018.

P: LA PNP, Praha, osobní fond K. H. H.; Archiv ND, Praha, osobní složka; Divadelní ústav, Praha, dokumentace; hrob: Vinohradský hřbitov, Praha, urnová alej (PA S, 30); pamětní deska: Sudoměřice u Bechyně, č. p. 62 (rodný dům); busta: Divadlo na Vinohradech, Praha, náměstí Míru 1450/7, 1. patro, chodba (autor B. Benda).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Zdeněk Doskočil