Biografický slovník
HILSKÝ Václav 6.9.1909-7.10.2001: Porovnání verzí
(HILSKÝ_Václav_6.9.1909-7.10.2001) |
|||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 6.9.1909 | | datum narození = 6.9.1909 | ||
| − | | místo narození = Valašské Meziříčí | + | | místo narození = Krásno nad Bečvou (Valašské Meziříčí) |
| datum úmrtí = 7.10.2001 | | datum úmrtí = 7.10.2001 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| povolání = 74- Architekt | | povolání = 74- Architekt | ||
| − | |||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 608-609 |
| + | }} | ||
| + | '''HILSKÝ, Václav''', ''* 6. 9. 1909 Krásno nad Bečvou (Valašské Meziříčí), † 7. 10. 2001 Praha, architekt, urbanista, návrhář nábytku'' | ||
| + | |||
| + | Syn soustružníka krásenských skláren. Absolvoval odbornou | ||
| + | školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, na níž | ||
| + | ho ovlivnil především architekt Josef Místecký. V Praze, kde | ||
| + | H. 1929–35 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, | ||
| + | byl žákem Otakara Novotného. H. se hned po studiu osamostatnil. Řadil se ke členům Levé fronty, Svazu socialistických | ||
| + | architektů a Svazu výtvarných umělců Mánes (1948–53). Byl | ||
| + | v redakčních radách periodik ''Stavitel'' (1937–38) a ''Architektura'' (1939–56), kde rovněž publikoval, dále přispíval do časopisů ''Stavba'', ''Tvar'', ''Domov'' ad. 1949 se stal hlavním architektem Stavoprojektu v Praze. 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, 1971 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda a 1981 titul národní umělec. | ||
| + | |||
| + | Náležel k předním architektům mladší generace meziválečné | ||
| + | avantgardy, která tvořila od třicátých let 20. století a po druhé | ||
| + | světové válce se podílela na výstavbě republiky. Levicově orientovaný H. studoval již před druhou světovou válkou spolu | ||
| + | s Rudolfem Jasenským sociální aspekty architektonické tvorby a úspěšně se účastnil především soutěží na sociální byty. | ||
| + | Na začátku kariéry tak s dalšími architekty budoval domy | ||
| + | pro chudé v Praze-Dejvicích a v Brně (1937–39). Patrně jeho | ||
| + | nejznámější prací se stal Kolektivní dům (tzv. Koldům) v Litvínově. Projekt vypracovaný společně s Evženem Linhartem | ||
| + | zvítězil 1946 v soutěži. Idea tohoto domu byla vedena záměrem | ||
| + | včlenit do něj nejen byty, ale také obchody, restauraci, školku | ||
| + | a oddechové prostory. Přestože je považována za myšlenku socialistického kolektivismu, v době socialismu u nás již žádné | ||
| + | stavby obdobného typu nevznikly. Návrh litvínovského domu | ||
| + | získal 1948 na trienále v Miláně stříbrnou medaili. Do komunistického převratu H. vycházel z funkcionalismu, po 1948 se | ||
| + | přiklonil ke koncepci socialistického realismu. V tomto stylu | ||
| + | projektoval či spoluprojektoval obytný blok v Ostravě-Porubě, | ||
| + | řadu činžovních domů na Černokostelecké ulici v Praze, Kulturní dům a divadlo v Příbrami a náměstí v Příbrami-Březových Horách. V šedesátých letech se obrátil k architektonickému internacionalismu a stal se jeho předním reprezentantem. | ||
| + | Vrcholným dílem tohoto zralého období H. tvorby je projekt | ||
| + | celého sídliště Kladno-Sítná, kde pracoval od poloviny šedesátých po polovinu osmdesátých let. Toto umělecky plodné úsilí | ||
| + | vyústilo v řešení památníku na počest zakončení druhé světové | ||
| + | války ve Slivici (Milín, 1967–70). Epilogem H. díla je jeho | ||
| + | nejvýznamnější projekt vůbec, budova Centrotexu na náměstí | ||
| + | Hrdinů v Praze (1970–78), kde podle názoru R. Šváchy dosáhl hranice brutalismu, ve své generaci ojedinělé. Jako urbanista se spolu s Josefem Havlíčkem uplatnil při plánování nové čtvrti v Kladně-Rozdělově (1948). Jejich řešení bylo částečně | ||
| + | realizováno 1953–58. H. a další architekti se rovněž podíleli | ||
| + | na obnově Lidic vyhlazených německými nacisty. | ||
| + | |||
| + | Oženil se s Vlastou Průškovou, roz. Novotnou (1909–1968), | ||
| + | japanoložkou a překladatelkou. Měli spolu syna Martina H. | ||
| + | (* 8. 4. 1943 Praha), anglistu a překladatele, a dceru Kristinu (* 1948). | ||
| + | |||
| + | '''D:''' Rousínov, Sedlmajerův obchodní dům na náměstí (s R. Jasenským), 1939; | ||
| + | Praha 4-Lhotka, Kervitcerova vila čp. 351 v Jílovské ulici (s týmž), 1940 až | ||
| + | 1941; Davle u Prahy, letní dům Na Vinici 12, 1943; Lidice, typový dvojdům, | ||
| + | 1946; Záluží u Mostu, dvojdomky (s R. Jasenským), 1947; trojdomy v Kladně-Rozdělově, 1947–56; obytný blok v Ostravě-Porubě (s J. Pilařem a Z. Stupkou), 1952–1954; Praha, nájemní domy v Baranově a Černokostelecké ulici, | ||
| + | 1954–1955; sídliště v Kladně-Sítné (s O. Jurenkou a J. Náhlíkem), 1965–73; | ||
| + | památník posledních bojů druhé světové války ve Slivici (Milín), 1967–1970; | ||
| + | Praha-Nusle, Náměstí Hrdinů, palác podniku zahraničního obchodu Centrotex (s O. Jurenkou), 1970–1978; Kladno-Kročehlavy, budova krajského | ||
| + | výboru KSČ, 1982–1987; Praha-Smíchov, Babova vila v ulici Pod Palatou, | ||
| + | 1982–90. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' Toman 1, s. 341; R. Podzemný, V. H., in: Architektura ČSR 38, 1979, | ||
| + | s. 250–253; O. Nový, Medailon národního umělce V. H., in: Výtvarná | ||
| + | kultura 5, 1981, č. 5, s. 47–49; V. H. Architektonické dílo, 1981 (katalog | ||
| + | výstavy); R. Švácha, K osmdesátinám národního umělce V. H., in: Architektura ČSR 48, 1989, č. 5, s. 70–71; týž, Funkcionalistická tvorba architekta | ||
| + | V. H., in: Umění 43, 1995, č. 1–2, s. 134–148; Tomeš 1, s. 459; NEČVU 1, | ||
| + | s. 260–261; SČSVU 3, s. 149; Allgemeines Künstler-Lexikon 73, Berlin–Boston 2012, s. 250–251; https://cs.isabart.org (se soupisem díla a literatury, stav | ||
| + | k 15. 9. 2020). | ||
| + | |||
| + | '''Ref:''' [https://biblio.hiu.cas.cz/records/27a73975-8aad-4c59-974e-fdf39296ebb3 Bibliografie dějin Českých zemí] | ||
| + | |||
| + | Pavel Vlček | ||
| + | |||
| − | |||
| − | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:74- Architekt]] | [[Kategorie:74- Architekt]] | ||
[[Kategorie:1909]] | [[Kategorie:1909]] | ||
| − | [[Kategorie: | + | [[Kategorie:Krásno nad Bečvou]] |
[[Kategorie:2001]] | [[Kategorie:2001]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Aktuální verze z 15. 3. 2023, 21:56
| Václav HILSKÝ | |
 | |
| Narození | 6.9.1909 |
|---|---|
| Místo narození | Krásno nad Bečvou (Valašské Meziříčí) |
| Úmrtí | 7.10.2001 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání | 74- Architekt |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 608-609 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=48673 |
HILSKÝ, Václav, * 6. 9. 1909 Krásno nad Bečvou (Valašské Meziříčí), † 7. 10. 2001 Praha, architekt, urbanista, návrhář nábytku
Syn soustružníka krásenských skláren. Absolvoval odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, na níž ho ovlivnil především architekt Josef Místecký. V Praze, kde H. 1929–35 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, byl žákem Otakara Novotného. H. se hned po studiu osamostatnil. Řadil se ke členům Levé fronty, Svazu socialistických architektů a Svazu výtvarných umělců Mánes (1948–53). Byl v redakčních radách periodik Stavitel (1937–38) a Architektura (1939–56), kde rovněž publikoval, dále přispíval do časopisů Stavba, Tvar, Domov ad. 1949 se stal hlavním architektem Stavoprojektu v Praze. 1968 byl jmenován zasloužilým umělcem, 1971 obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda a 1981 titul národní umělec.
Náležel k předním architektům mladší generace meziválečné avantgardy, která tvořila od třicátých let 20. století a po druhé světové válce se podílela na výstavbě republiky. Levicově orientovaný H. studoval již před druhou světovou válkou spolu s Rudolfem Jasenským sociální aspekty architektonické tvorby a úspěšně se účastnil především soutěží na sociální byty. Na začátku kariéry tak s dalšími architekty budoval domy pro chudé v Praze-Dejvicích a v Brně (1937–39). Patrně jeho nejznámější prací se stal Kolektivní dům (tzv. Koldům) v Litvínově. Projekt vypracovaný společně s Evženem Linhartem zvítězil 1946 v soutěži. Idea tohoto domu byla vedena záměrem včlenit do něj nejen byty, ale také obchody, restauraci, školku a oddechové prostory. Přestože je považována za myšlenku socialistického kolektivismu, v době socialismu u nás již žádné stavby obdobného typu nevznikly. Návrh litvínovského domu získal 1948 na trienále v Miláně stříbrnou medaili. Do komunistického převratu H. vycházel z funkcionalismu, po 1948 se přiklonil ke koncepci socialistického realismu. V tomto stylu projektoval či spoluprojektoval obytný blok v Ostravě-Porubě, řadu činžovních domů na Černokostelecké ulici v Praze, Kulturní dům a divadlo v Příbrami a náměstí v Příbrami-Březových Horách. V šedesátých letech se obrátil k architektonickému internacionalismu a stal se jeho předním reprezentantem. Vrcholným dílem tohoto zralého období H. tvorby je projekt celého sídliště Kladno-Sítná, kde pracoval od poloviny šedesátých po polovinu osmdesátých let. Toto umělecky plodné úsilí vyústilo v řešení památníku na počest zakončení druhé světové války ve Slivici (Milín, 1967–70). Epilogem H. díla je jeho nejvýznamnější projekt vůbec, budova Centrotexu na náměstí Hrdinů v Praze (1970–78), kde podle názoru R. Šváchy dosáhl hranice brutalismu, ve své generaci ojedinělé. Jako urbanista se spolu s Josefem Havlíčkem uplatnil při plánování nové čtvrti v Kladně-Rozdělově (1948). Jejich řešení bylo částečně realizováno 1953–58. H. a další architekti se rovněž podíleli na obnově Lidic vyhlazených německými nacisty.
Oženil se s Vlastou Průškovou, roz. Novotnou (1909–1968), japanoložkou a překladatelkou. Měli spolu syna Martina H. (* 8. 4. 1943 Praha), anglistu a překladatele, a dceru Kristinu (* 1948).
D: Rousínov, Sedlmajerův obchodní dům na náměstí (s R. Jasenským), 1939; Praha 4-Lhotka, Kervitcerova vila čp. 351 v Jílovské ulici (s týmž), 1940 až 1941; Davle u Prahy, letní dům Na Vinici 12, 1943; Lidice, typový dvojdům, 1946; Záluží u Mostu, dvojdomky (s R. Jasenským), 1947; trojdomy v Kladně-Rozdělově, 1947–56; obytný blok v Ostravě-Porubě (s J. Pilařem a Z. Stupkou), 1952–1954; Praha, nájemní domy v Baranově a Černokostelecké ulici, 1954–1955; sídliště v Kladně-Sítné (s O. Jurenkou a J. Náhlíkem), 1965–73; památník posledních bojů druhé světové války ve Slivici (Milín), 1967–1970; Praha-Nusle, Náměstí Hrdinů, palác podniku zahraničního obchodu Centrotex (s O. Jurenkou), 1970–1978; Kladno-Kročehlavy, budova krajského výboru KSČ, 1982–1987; Praha-Smíchov, Babova vila v ulici Pod Palatou, 1982–90.
L: Toman 1, s. 341; R. Podzemný, V. H., in: Architektura ČSR 38, 1979, s. 250–253; O. Nový, Medailon národního umělce V. H., in: Výtvarná kultura 5, 1981, č. 5, s. 47–49; V. H. Architektonické dílo, 1981 (katalog výstavy); R. Švácha, K osmdesátinám národního umělce V. H., in: Architektura ČSR 48, 1989, č. 5, s. 70–71; týž, Funkcionalistická tvorba architekta V. H., in: Umění 43, 1995, č. 1–2, s. 134–148; Tomeš 1, s. 459; NEČVU 1, s. 260–261; SČSVU 3, s. 149; Allgemeines Künstler-Lexikon 73, Berlin–Boston 2012, s. 250–251; https://cs.isabart.org (se soupisem díla a literatury, stav k 15. 9. 2020).
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Pavel Vlček
