Biografický slovník
HIPMAN Silvestr 23.7.1893-16.3.1974: Porovnání verzí
(HIPMAN_Silvestr_23.7.1893-16.3.1974) |
|||
| Řádka 3: | Řádka 3: | ||
| obrázek = No male portrait.png | | obrázek = No male portrait.png | ||
| datum narození = 23.7.1893 | | datum narození = 23.7.1893 | ||
| − | | místo narození = | + | | místo narození = Čáslav |
| datum úmrtí = 16.3.1974 | | datum úmrtí = 16.3.1974 | ||
| − | | místo úmrtí = | + | | místo úmrtí = Praha |
| − | | povolání = 44- Právník | + | | povolání = 44- Právník<br />65- Literární historik, kritik nebo teoretik<br />78- Hudební interpret<br />77- Hudební skladatel |
| − | 65- Literární historik, kritik nebo teoretik | + | |
| − | 78- Hudební interpret | + | |
| − | 77- Hudební skladatel | + | |
| − | + | ||
| jiná jména = | | jiná jména = | ||
| − | }} | + | | citace = Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 615-616 |
| + | }} | ||
| + | '''HIPMAN, Silvestr''' ''(pův. jm. Hippmann, do 1951), * 23. 7. 1893 Čáslav, † 16. 3. 1974 Praha, hudební skladatel, organizátor, spisovatel, překladatel'' | ||
| + | |||
| + | Syn pokladníka čáslavského cukrovaru Silvestra Hippmanna | ||
| + | (1848–1917) a Anny, roz. Junkové (1860–1942). V rodišti | ||
| + | se učil hře na housle u kapelníka Otty Ullmanna, na klavír | ||
| + | u jeho manželky Marie Ullmannové. 1904 začal studovat na | ||
| + | gymnáziu. Hudební zájmy rozvíjel jako zpěvák v místním | ||
| + | chrámovém sboru a hráč v amatérském smyčcovém kvartetu. | ||
| + | Další podněty získal od faráře v blízkých Dolních Bučicích, | ||
| + | který mu zprostředkoval hudební literaturu, a od regenschoriho čáslavského kůru Josefa Malého. Z té doby pocházejí | ||
| + | H. první kompoziční pokusy. 1911 se rodina přestěhovala do | ||
| + | Prahy, kde H. maturoval a soukromě se vzdělával ve hře na | ||
| + | klavír u Adolfa Mikeše. 1912 se zapsal na právnickou fakultu | ||
| + | české univerzity v Praze, kterou dokončil až po první světové | ||
| + | válce (JUDr. 1920). V letech 1921–46 pracoval ve Všeobecném penzijním ústavu. | ||
| + | |||
| + | Současně se věnoval organizátorské a umělecké činnosti. Ve | ||
| + | skladbě byl soukromým žákem Otakara Šína a později Jaroslava Řídkého. Působil jako klavírní doprovazeč Emy Destinnové, | ||
| + | Jarmily Vavrdové, Marie Budíkové ad.; kritikami přispíval do | ||
| + | deníků a hudebních periodik doma (''Lidové noviny'', ''Listy Hudební matice'', resp. ''Tempo'') i v zahraničí (''Musica d’oggi'' v Miláně, | ||
| + | ''La Sirène'' v Bruselu). 1925–44 byl jednatelem Umělecké besedy; od 1935 organizoval její pravidelné Besední úterky a inicioval podobné aktivity také mimo Prahu. Zasloužil se o získání | ||
| + | cenných pramenů k životu a dílu čáslavského rodáka Jana Ladislava Dusíka a dal impuls k jejich studiu (Dusíkův ústav, | ||
| + | založen 1940). Řadil se ke spoluzakladatelům Heroldova klubu | ||
| + | a Společnosti Antonína Dvořáka. Jazykově dobře vybaven referoval v domácím tisku o zahraničních festivalech, během nichž | ||
| + | navazoval kontakty a propagoval českou hudbu. Přátelsky se | ||
| + | stýkal s Vítězslavem Novákem, Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Křičkou a řadou zahraničních umělců. Uplatnil se též jako | ||
| + | překladatel, uváděl přednášky v rozhlase a v pražském Divadle | ||
| + | hudby aj. H. vlastní kompoziční dílo je nevelké. K významným | ||
| + | premiérám patřilo 1947 provedení jeho ''Symfonie B dur'', op. 19 | ||
| + | (Rozhlasový orchestr v Brně řídil Břetislav Bakala). Největší | ||
| + | úspěch H. zaznamenal 1957, kdy za ''Rondo pro klavír a orchestr'' | ||
| + | získal druhou cenu v mezinárodní soutěži Francouzského rozhlasu a televize (RTF), v Cannes ji v premiéře v lednu toho | ||
| + | roku provedl Symfonický orchestr pařížského rozhlasu se sólistou André Collardem a dirigentem Pierre Michelem le Conde. | ||
| + | V Čechách ji uvedl 1959 Symfonický orchestr hl. m. Prahy | ||
| + | FOK za řízení Václava Smetáčka a se sólistou Janem Ermlem. | ||
| + | H. byl pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze. | ||
| + | |||
| + | '''D:''' hudební, výběr: Tango ve stylu Ladislava Vycpálka pro klavír, 1927; Blues | ||
| + | ve stylu Josefa Suka pro klavír, 1927; písňový cyklus Francouzské balady, | ||
| + | op. 4, 1934; Meditace a tanec Don Quijote a Dulcinea, op. 6 pro housle a klavír, 1937; Tři písně na Puškina, op. 9, 1938; smuteční pochod Slavín, op. 10 | ||
| + | pro orchestr, 1939 (komponován u příležitosti přenesení ostatků K. H. Máchy do Prahy); Čáslavská suita, op. 11 pro dechový kvintet, 1939; Smyčcový | ||
| + | kvartet č. 1 F dur, op. 15, 1940; Concertino pro dvoje housle a klavír, op. 16, | ||
| + | 1942/43; tři smyčcové kvartety; Pět koncertních polek pro klavír, op. 27, | ||
| + | 1947–1954; čtyři symfonické obrazy Menuety z F. L. Věka, op. 29, 1955; | ||
| + | symfonický obraz Moře a palmy, op. 34, 1957; symfonická báseň Píseň klasů, | ||
| + | op. 42, 1962; Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 45, 1965; Literární: | ||
| + | Týden v Holandsku s českým zpěvem, 1932; Chopin, 1946. | ||
| + | |||
| + | '''L:''' HS 1, s. 434–435 (se soupisem děl a provedení); M. Resl, S. H. Nástin | ||
| + | života a díla, 1973; J. Radilová, Zapomenutý skladatel S. H., 2012 (bakalářská | ||
| + | diplomová práce, PedF ZČU, Plzeň, se soupisem skladeb a hudební přílohou). | ||
| + | |||
| + | '''P:''' Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inv. č. 4, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity, s. 1787; Městské muzeum v Čáslavi (rkp. skladeb | ||
| + | a literárních prací, rkp. autobiografie Moje hudební vzpomínky). | ||
| + | |||
| + | Vlasta Reittererová | ||
| + | |||
| + | |||
[[Kategorie:D]] | [[Kategorie:D]] | ||
[[Kategorie:44- Právník]] | [[Kategorie:44- Právník]] | ||
| Řádka 20: | Řádka 75: | ||
[[Kategorie:1893]] | [[Kategorie:1893]] | ||
| + | [[Kategorie:Čáslav]] | ||
[[Kategorie:1974]] | [[Kategorie:1974]] | ||
| + | [[Kategorie:Praha]] | ||
Aktuální verze z 18. 3. 2023, 12:15
| Silvestr HIPMAN | |
 | |
| Narození | 23.7.1893 |
|---|---|
| Místo narození | Čáslav |
| Úmrtí | 16.3.1974 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
44- Právník 65- Literární historik, kritik nebo teoretik 78- Hudební interpret 77- Hudební skladatel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 24, Praha 2021, s. 615-616 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47391 |
HIPMAN, Silvestr (pův. jm. Hippmann, do 1951), * 23. 7. 1893 Čáslav, † 16. 3. 1974 Praha, hudební skladatel, organizátor, spisovatel, překladatel
Syn pokladníka čáslavského cukrovaru Silvestra Hippmanna (1848–1917) a Anny, roz. Junkové (1860–1942). V rodišti se učil hře na housle u kapelníka Otty Ullmanna, na klavír u jeho manželky Marie Ullmannové. 1904 začal studovat na gymnáziu. Hudební zájmy rozvíjel jako zpěvák v místním chrámovém sboru a hráč v amatérském smyčcovém kvartetu. Další podněty získal od faráře v blízkých Dolních Bučicích, který mu zprostředkoval hudební literaturu, a od regenschoriho čáslavského kůru Josefa Malého. Z té doby pocházejí H. první kompoziční pokusy. 1911 se rodina přestěhovala do Prahy, kde H. maturoval a soukromě se vzdělával ve hře na klavír u Adolfa Mikeše. 1912 se zapsal na právnickou fakultu české univerzity v Praze, kterou dokončil až po první světové válce (JUDr. 1920). V letech 1921–46 pracoval ve Všeobecném penzijním ústavu.
Současně se věnoval organizátorské a umělecké činnosti. Ve skladbě byl soukromým žákem Otakara Šína a později Jaroslava Řídkého. Působil jako klavírní doprovazeč Emy Destinnové, Jarmily Vavrdové, Marie Budíkové ad.; kritikami přispíval do deníků a hudebních periodik doma (Lidové noviny, Listy Hudební matice, resp. Tempo) i v zahraničí (Musica d’oggi v Miláně, La Sirène v Bruselu). 1925–44 byl jednatelem Umělecké besedy; od 1935 organizoval její pravidelné Besední úterky a inicioval podobné aktivity také mimo Prahu. Zasloužil se o získání cenných pramenů k životu a dílu čáslavského rodáka Jana Ladislava Dusíka a dal impuls k jejich studiu (Dusíkův ústav, založen 1940). Řadil se ke spoluzakladatelům Heroldova klubu a Společnosti Antonína Dvořáka. Jazykově dobře vybaven referoval v domácím tisku o zahraničních festivalech, během nichž navazoval kontakty a propagoval českou hudbu. Přátelsky se stýkal s Vítězslavem Novákem, Bohuslavem Martinů, Jaroslavem Křičkou a řadou zahraničních umělců. Uplatnil se též jako překladatel, uváděl přednášky v rozhlase a v pražském Divadle hudby aj. H. vlastní kompoziční dílo je nevelké. K významným premiérám patřilo 1947 provedení jeho Symfonie B dur, op. 19 (Rozhlasový orchestr v Brně řídil Břetislav Bakala). Největší úspěch H. zaznamenal 1957, kdy za Rondo pro klavír a orchestr získal druhou cenu v mezinárodní soutěži Francouzského rozhlasu a televize (RTF), v Cannes ji v premiéře v lednu toho roku provedl Symfonický orchestr pařížského rozhlasu se sólistou André Collardem a dirigentem Pierre Michelem le Conde. V Čechách ji uvedl 1959 Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK za řízení Václava Smetáčka a se sólistou Janem Ermlem. H. byl pohřben na Vinohradském hřbitově v Praze.
D: hudební, výběr: Tango ve stylu Ladislava Vycpálka pro klavír, 1927; Blues ve stylu Josefa Suka pro klavír, 1927; písňový cyklus Francouzské balady, op. 4, 1934; Meditace a tanec Don Quijote a Dulcinea, op. 6 pro housle a klavír, 1937; Tři písně na Puškina, op. 9, 1938; smuteční pochod Slavín, op. 10 pro orchestr, 1939 (komponován u příležitosti přenesení ostatků K. H. Máchy do Prahy); Čáslavská suita, op. 11 pro dechový kvintet, 1939; Smyčcový kvartet č. 1 F dur, op. 15, 1940; Concertino pro dvoje housle a klavír, op. 16, 1942/43; tři smyčcové kvartety; Pět koncertních polek pro klavír, op. 27, 1947–1954; čtyři symfonické obrazy Menuety z F. L. Věka, op. 29, 1955; symfonický obraz Moře a palmy, op. 34, 1957; symfonická báseň Píseň klasů, op. 42, 1962; Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 45, 1965; Literární: Týden v Holandsku s českým zpěvem, 1932; Chopin, 1946.
L: HS 1, s. 434–435 (se soupisem děl a provedení); M. Resl, S. H. Nástin života a díla, 1973; J. Radilová, Zapomenutý skladatel S. H., 2012 (bakalářská diplomová práce, PedF ZČU, Plzeň, se soupisem skladeb a hudební přílohou).
P: Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inv. č. 4, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity, s. 1787; Městské muzeum v Čáslavi (rkp. skladeb a literárních prací, rkp. autobiografie Moje hudební vzpomínky).
Vlasta Reittererová
