HRUBÝ Václav 9.10.1885-15.1.1933: Porovnání verzí

Z Personal
Řádka 3: Řádka 3:
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| obrázek = No male portrait.png
 
| datum narození = 9.10.1885
 
| datum narození = 9.10.1885
| místo narození = hradec Králové
+
| místo narození = Hradec Králové
 
| datum úmrtí = 15.1.1933
 
| datum úmrtí = 15.1.1933
 
| místo úmrtí = Brno
 
| místo úmrtí = Brno

Verze z 6. 4. 2021, 11:20

Václav HRUBÝ
Narození 9.10.1885
Místo narození Hradec Králové
Úmrtí 15.1.1933
Místo úmrtí Brno
Povolání 53- Historik
61- Pedagog
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=47928

HRUBÝ, Václav, * 9. 10. 1885 Hradec Králové, † 15. 1. 1933 Brno, archivář, historik, pedagog

Byl synem strojního inženýra Václava H. a jeho manželky Boženy. Po gymnazijních studiích v Chrudimi a v Praze, kde 1904 maturoval, se zapsal na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity. Poslouchal přednášky Jaroslava Golla v posledních letech jeho učitelské činnosti, navštěvoval výuku starších zástupců gollovské školy Josefa Pekaře, Jaroslava Bidla, Josefa Šusty a Václava Novotného. Nejvýrazněji ho však ovlivnil Gustav Friedrich. Po dvou letech H. přešel do Ústavu pro rakouský dějezpyt na univerzitě ve Vídni, aby pokračoval ve studiu pomocných věd historických (1907–09, zkouška pro archivní, knihovní i muzejní službu 1910). Vyškolil se v ceněného paleografa a diplomatika. Od listopadu 1909 byl zaměstnán v zemských službách jako asistent archivu Musea království Českého (se započtením vědecké praxe od 1. 5. 1908). V červenci 1913 promoval na doktora filozofie na české universitě v Praze (disertace Listina biskupů pražských z let 1258—1343). V lednu 1914 byl jmenován amanuensem (definitiva potvrzena 1. 1. 1915) a v listopadu 1915 adjunktem. Jeho nadřízený, historik Václav Schulz, odešel v prosinci 1915 dobrovolně do výslužby. Díky tomu nebyl H. odveden do rakousko-uherské armády a od ledna 1916 se stal správcem muzejního archivu; funkci vykonával do ledna 1922. V květnu 1919 získal titul zemského archiváře. 1920 se na pražské univerzitě habilitoval z pomocných věd historických (habilitačním spisem byla přepracovaná disertace). K 1. 1. 1921 se stal v pořadí prvním správcem nově zřízeného Československého státního historického ústavu vydavatelského. Souběžně přednášel diplomatiku na univerzitě a od 1919 také na Státní archivní škole. Na jeho podnět vznikl 1923 Časopis archivní školy, který po dva roky spoluredigoval. Navzdory rozmanitým aktivitám bylo H. pražské působení jen provizoriem. V květnu 1925 byl jmenován mimořádným profesorem pomocných věd historických na Masarykově univerzitě v Brně (s platností od 1. 2. 1925; obor suploval už v letním semestru 1924/25). Řádné profesury dosáhl v prosinci 1928. Z brněnského semináře pomocných věd historických vybudoval důležité středisko oboru.

V době úřadování v archivu Národního muzea H. zpracoval a deponoval řadu pramenů, seznámil se s jinými archivními institucemi, zabýval se publikační činností a vědeckými plány (vydávání listin a regest) a dlouhodobými koncepcemi (jednotná archivní úprava a zřízení Národního archivu československého, samostatné organizování rozšířených vydavatelských úkolů včetně zřízení vydavatelského ústavu). K zřízení Národního archivu ale nedošlo a Československý státní historický ústav nemohl veškerou dějezpytnou činnost vydavatelskou obsáhnout. H. se v něm necítil spokojen. Prosazoval vlastní, přehnané pojetí Regest, a tak se ideově rozešel s většinou historiků, mezi nimiž byli i členové Komise Československého státního historického ústavu vydavatelského (původně Komise pro vydávání Regest). Usiloval o vydávání sbírky pramenů nazvané Památky dějin československých (Monumenta Čechoslovakiae historica), již měla zahájit jeho edice Archivu korunního. Návrh byl 1924 zamítnut kvůli obtížnému souladu s velkými staršími edicemi. Bilance H. činnosti v Ústavu proto neodpovídala očekáváním, které do něj byly vkládány. Přesto sám připravil a vydal významnou část Archivu korunního z doby vlády Karla IV.

H. publikoval od 1910 (stati, referáty, zprávy a polemiky otiskoval v Českém časopisu historickém, Časopisu Musea království Českého, Časopisu Matice moravské, Časopisu archivní školy, České vědě, Naší vědě ad.). Ve studiích se zabýval především předhusitskou dobou: inauguračním diplomem Jana Lucemburského, formulářovými sbírkami Tobiáše z Bechyně a Jana IV. z Dražic i vývojem biskupské kanceláře, paleografickým rozborem Rukopisu královédvorského a účastí Václava Hanky na rukopisu, břevnovskými falzy z první poloviny 13. století, vývojem svatojánské legendy, protonotářem Jindřichem z Isernie a jeho sbírkami formulářových a slohových vzorů, kanovníkem Mikulášem Sortesem, sekretářem Karla IV., a Karlovou smlouvou s anglickým králem Eduardem III., vznikem pražského biskupství i jeho hranicemi v 10. a v 11. století, otázkou vzniku pražské obce, novým vydáním Kosmovy kroniky, numismatikou u nás, „počátkem listiny v Čechách a na Moravě“ (rukopis z pozůstalosti vydal pod jiným názvem Jindřich Šebánek) atd. Volil nesnadná témata, rozbíhal se za četnými a obtížnými úkoly, někdy za spornými záležitostmi a kritickými záhadami, o jejichž řešení se předtím pokoušeli jiní badatelé, jejichž mínění zpravidla domýšlel, upravoval a kombinoval. Bedlivě sledoval literaturu oboru, psal recenze, polemiky a obrany proti Václavu Chaloupeckému (1910, 1926–27), Janu Bedřichu Novákovi (1915), Josefu Šustovi (1921), Václavu Vojtíškovi (1922, 1929–33), Rudolfu Kossovi (1925), Františku Robenkovi (1928–29), Bedřichu Mendlovi (1929–30) ad. Věnoval se vysilující kritické práci. Zamýšlená souhrnná díla (úvod do diplomatiky i do paleografie se slovníkem pomocných věd historických, monografie o knížeti Boleslavovi I. ad.) mu nebylo dopřáno dokončit kvůli nepříznivému zdravotnímu stavu a předčasné smrti, a tak nezanechal dílo skutečně úměrné jeho talentu, vytrvalé snaze i dlouhým a obtížným přípravám.

Kombinačně, koncepčně a kriticky bystrý a zároveň pilný analytik H. měl značné sebevědomí. Vlastní obor, pomocné vědy historické, považoval za zvláštní základní historické nauky, samostatné svými otázkami i metodou. Zdůrazňoval význam historicko-právního a diplomatického studia. Samotná diplomatika mu splývala s historií jako takovou. 1913 se oženil s Miladou Zeithamlovou z rodiny lesníka, s níž vychovával dva syny. Zemřel na otravu krve v zemské nemocnici u sv. Anny.

D: výběr: Václav Hanka a jeho Rukopis Královédvorský, 1919; Archivum coronae regni Bohemiae. Tomus II, inde ab a. MCCCXLVI, usque ad a. MCCCLV. Edidit Institutum historicum rei publicae bohemoslovenicae, 1928; Úvod do archivní teorie i prakse, 1930; Tři studie k české diplomatice, J. Šebánek (ed.), 1936; Národní archiv československý v Praze, in: Národ 3, 1919, s. 160–163; Z československého státního historického ústavu vydavatelského, in: Časopis archivní školy 1, 1923, s. 175–179; totéž, in: tamtéž 2, 1924, s. 205–208.

L: K. Stloukal, Za prof. V. H., in: Národní listy 17. 1. 1933, s. 5; [F. Hrubý], V. H., in: ČČH 39, 1933, s. 208–209; R. Urbánek, V. H. (1885–1933), in: Ročenka Masarykovy university v Brně XV. Rok 1933–1934, 1935, s. 55–109 (se soupisem díla); Z. Fiala, K počátkům listin v Čechách, in: Sborník historický 1, 1953, s. 27–45; Kutnar, rejstřík; P. Holát, V. H. (1885–1933), in: Akademický bulletin AV ČR, 2010, č. 2, s. 26; H. Pátková, „Mein Schüler H.“. Drobnost k odborným počátkům pozdějšího brněnského profesora, in: Studia historica Brunensia 60, 2013, s. 335–338; táž, Žák a učitelé: V. H., Gustav Friedrich a Václav Novotný. Přínos korespondence pro poznání situace v české historiografii v první třetině 20. století, in: Sborník archivních prací 63, 2013, s. 421–450; Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 252, 520 (se soupisem literatury); https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1clav_Hrub%C3%BD_(historik) (stav k 6. 2. 2021).

P: Archiv MU, Brno, fond A1 Rektorát II, osobní spis V. H., č. 1417, kart. 68 (jmenování profesorem, platové výměry, osobní výkaz, parte); tamtéž, fond A2 Filosofická fakulta II, osobní spis V. H., č. 4, kart. 6 (osobní výkaz, finanční záležitosti, návrh na jmenování řádným profesorem, kondolence k úmrtí, jednání s vdovou – dar z milosti, řešení bytové situace); Archiv UK, Praha, fond Matriky UK, inv. č. 3, Matrika doktorů české Karlo-Ferdinandovy univerzity III., s. 1299.

GUSTAV NOVOTNÝ