Verze z 31. 3. 2020, 10:20, kterou vytvořil Makariusová (diskuse | příspěvky) (Makariusová přesunul stránku HÁLA Jan 19.1.1890-17.5.1952 na HÁLA Jan 19.1.1890-17.5.1959 bez založení přesměrování)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

HÁLA Jan 19.1.1890-17.5.1959

Z Personal
Jan HÁLA
Narození 19.1.1890
Místo narození Blatná
Úmrtí 17.5.1959
Místo úmrtí Važec (u Liptovského Mikuláše, Slovensko)
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 21, Praha 2018, s. 113
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=46777

HÁLA, Jan, * 19. 1. 1890 Blatná, †17. 5. 1959 Važec (u Liptovského Mikuláše, Slovensko), malíř, grafik

Narodil se v rodině pekaře. 1905–09 absolvoval gymnázium v Českých Budějovicích. 1909/10 si zapsal historii na Filozofické fakultě UK v  Praze, současně navštěvoval soukromou malířskou školu F. Engelmüllera. 1912–15 pokračoval na AVU u V. Bukovace a M. Pirnera. Za první světové války 1915–18 bojoval na italské frontě, AVU dokončil 1918. Po demobilizaci 1920 se vrátil do rodiště a dva roky se živil ve svobodném povolání. Byl malířem venkova, krajinářem a portrétistou, obdivoval M. Alše a J. Mánesa, neinklinoval k moderně. Zpočátku portrétoval příbuzné a známé a maloval rodný kraj (Blatná; Blatenský zámek v noci; Brána zámeckého parku v Blatné; Steinherrův mlýn, vše 1911; Podskalský rybník v Blatné; Rybář Boček; Starý Ředina; Výlov rybníka, vše 1912; Portrét otce; Zátiší s raky; Zátiší se štikou, vše 1913; Bratr Venda; Portrét matky, obě 1914; Kostel v Blatné; vše 1915; Autoportrét, Hřebec Nonius, obě 1919; Má matka, Orba, obě 1920; Blatenská škola v zimě, Stará Blatná, obě 1921). Ve dvacátých letech sympatizoval s hnutím české sociální malby, 1922 odešel do Mostu, kde v tomto duchu maloval realistické obrazy z hornického prostředí (Důl Julius u Mostu 1–2; Těžba uhlí, V dole, Snídaně v dole, vše 1922).

V létě 1923 navštívil Slovensko, kde mu učarovala podtatranská obec Važec, která ho po zbytek života nejen inspirovala, ale stala se také jeho domovem, vyjma let 1939–40, kdy musel ze Slovenska odejít a vrátil se do Blatné. Ovlivněn českým realistickým etnografismem z přelomu 19. a 20. století H. dokumentoval život a práci lidu ve Važci. 1923–31 vytvořil bez romantického patosu a dekorativnosti sérii černobílých a barevných studií, olejů, kolorovaných perokreseb a litografií lidových typů z Važce, krojů, roubenek, pracovních úkonů, nástrojů a domácích zvířat (Přástky; Starý Cikán; Starý Paloško Čupka; Zuzka Mudroňová, vše 1923; Dojení ovcí; Rina; Tkadlena, vše 1924; Starý Važec v zimě; Vochlování lnu; Voli u vozu, vše 1925; Bača, 1926; Na přástkách, 1928; Česání lnu; Pohřeb ve Važci, vše 1930; Važec po požáru; Važecká mladucha, vše 1931). Po ničivém požáru vsi v létě 1931 začala nová etapa v H. tvorbě: Reminiscence vnesly do jeho obrazů idylu, někdy až sentiment. Zatímco v prvotním období záměrně tlumil zářivou barevnost krojů a interiérů, později jeho barvy zjasněly a ztrácely dramatický kontrast. Od poloviny třicátých let své modely zachycoval častěji v ateliéru, a portréty dětí, mládeže i starců tak byly do jisté míry aranžované. Nadále dokumentoval lidové zvyky a obyčeje (Ukolébavka v poli, 1934; Hrnčíř; Važecká svatba 2, obě 1935; Svážení obilí, 1937; Starý Grulka, 1940; Žně, 1942; Pod Tatrami, 1943; Bělení; Na přástky; Na salaši, vše 1944; Jarní země, 1947; Ze starého Važce, vše 1948; Na pastvě, 1949; Betlém; Děvče s chlebem; Děvče v kroji, vše 1950). Važecké reálie H. využíval také jako pilný knižní ilustrátor, jeden ze zakladatelů moderní slovenské dětské ilustrace. Svými obrázky doprovodil i řadu učebnic. Knihy s H. ilustracemi vycházely až do konce sedmdesátých let. Věnoval se také literární tvorbě. Od 1924 psal pro Lidové noviny, Venkov, Slovenské pohľady, Elán, Vesnu či Živenu ilustrované fejetony, reportáže a národopisné črty o životě Važce, později vydané knižně (Podtatranská dědinaZo života podtatranskej dediny, obě Žilina 1928); publikoval své vzpomínky Vánoce ve Važci (1934), knihu perokreseb Pamiatke starého Važca (1931), knihu litografií Važecké děti (1933), perokresby a kolorované akvarely Pod Tatrami (1944) i dětská leporela. Samostatně vystavoval na řadě míst v Čechách, na Slovensku i v zahraničí. Byl členem Spolku slovenských výtvarných umělců, spoluzakladatelem uměleckého spolku Tatran, členem Umělecké besedy slovenské a  Svazu slovenských výtvarných umělců. Liptovská galerie P. M. Bohúně v Liptovském Mikuláši vybudovala 1977 v domě ve Važci, kde H. žil a tvořil, Galerii Jana Hály; 1981 o něm V. Kubenko natočil dokumentární film. H. byl pohřben v rodišti, odkud pocházela i jeho manželka Marie, roz. Chlupsová (sňatek 1929).

L: výběr: J. Lenko, J. H., Bratislava 1951; Toman 1, s. 287–288; J. Abelovský, J. H., Bratislava 1978; A. Barancová, J. H. (1890–1959), Martin 1982; ČBS, s. 185; ESL 2, s. 216–217; SČSVU 3, s. 42–43; Reprezentačný biografický lexikón Slovenska, Martin 1999, s. 100; Dejiny slovenského výtvarného umenia 20. storočia, Bratislava 2000, rejstřík; Slovník výtvarníkov Liptova, Liptovský Mikuláš 2001, s. 42–44; D. Mikolaj, Majstri štetca, Bratislava 2002, s. 97; J. Abelovský, J. H. 1890–1959, 2006; BLS 3, s. 306–308; Galéria Nedbalka, Bratislava 2012, s. 125; A. Bartková, J. H. v spomienkach 1890–1959, Kežmarok 2015.

P: SOA, Třeboň, Sbírka matrik, řkt. f. ú. Blatná N 1879–1893, snímek 258.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Anna Šourková