MACEK Josef 8.4.1922-10.12.1991: Porovnání verzí

Z Personal
 
Řádka 1: Řádka 1:
 
{{Infobox - osoba
 
{{Infobox - osoba
 
| jméno = Josef MACEK
 
| jméno = Josef MACEK
| obrázek = No male portrait.png
+
| obrázek = Macek_Josef.jpg
 
| datum narození = 8.4.1922
 
| datum narození = 8.4.1922
 
| místo narození = Řepov (u Mladé Boleslavi)
 
| místo narození = Řepov (u Mladé Boleslavi)
Řádka 31: Řádka 31:
 
Od počátku sedmdesátých let se M. začal soustavně zabývat studiem jagellonského období českých dějin. Při koncipování jednotlivých textů se oprostil od ideologických nánosů a využil metodologické podněty soudobého světového dějepisectví v interdisciplinární perspektivě. Výsledkem mnohaletého úsilí byla rozsáhlá freska ''Jagellonský věk v českých zemích'' (vyšla až posmrtně 1992–1999), pojatá nejen jako plastický obraz společnosti, státu, hospodářství a kultury pozdního středověku, ale i každodennosti, myšlení a cítění tehdejšího člověka. Čtyřsvazkové, tematicky rozčleněné dílo, interpretující úsek českých dějin v evropských souvislostech, doplnila populárně laděná kniha ''Tři ženy krále Vladislava'' (1991) a monografie ''Víra a zbožnost jagellonského věku'' (2001), věnovaná náboženským poměrům sledované doby. Pro poznání strukturace a pojmosloví nobility byla důležitá publikace ''Česká středověká šlechta'' (1997). M. byl dvakrát ženatý a měl jednu dceru. Zemřel náhle na srdeční infarkt.
 
Od počátku sedmdesátých let se M. začal soustavně zabývat studiem jagellonského období českých dějin. Při koncipování jednotlivých textů se oprostil od ideologických nánosů a využil metodologické podněty soudobého světového dějepisectví v interdisciplinární perspektivě. Výsledkem mnohaletého úsilí byla rozsáhlá freska ''Jagellonský věk v českých zemích'' (vyšla až posmrtně 1992–1999), pojatá nejen jako plastický obraz společnosti, státu, hospodářství a kultury pozdního středověku, ale i každodennosti, myšlení a cítění tehdejšího člověka. Čtyřsvazkové, tematicky rozčleněné dílo, interpretující úsek českých dějin v evropských souvislostech, doplnila populárně laděná kniha ''Tři ženy krále Vladislava'' (1991) a monografie ''Víra a zbožnost jagellonského věku'' (2001), věnovaná náboženským poměrům sledované doby. Pro poznání strukturace a pojmosloví nobility byla důležitá publikace ''Česká středověká šlechta'' (1997). M. byl dvakrát ženatý a měl jednu dceru. Zemřel náhle na srdeční infarkt.
  
'''D:''' monografie (výběr): Ktož jsú boží bojovníci, 1951; O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490), in: Sborník archivních prací 2, 1952, s. 45–122; Husitské revoluční hnutí, 1952; Husité na Baltu a ve Velkopolsku, 1952; Tábor v husitském revolučním hnutí I–II, 1952–1955; Prokop Veliký, 1953; Přehled československých dějin I., 1958 (spoluautor, vědecký redaktor); Tyrolská selská válka a Michal Gaismair, 1960; Jan Hus, 1961; Československá vlastivěda II. Dějiny 1, 1963 (spoluautor, vědecký redaktor); Cola di Rienzo, 1965; Italská renesance, 1965; Jiří z Poděbrad, 1967; Herejía o revolución? El movimiento husita, Madrid 1967; Il Rinascimento italiano, Firenze 1972; Jean Hus et les traditions hussites (XVe – XIXe siécles), Paris 1973; La Riforma popolare, Firenze 1973; Ĺ Europa orientale nei secoli XIV e XV, Firenze 1974; La revolución husita. Orígenes, desarollo y consecuencias, Madrid – Buenos Aires – Mexico 1975; Machiavelli e il machiavellismo, Firenze 1980; Histoire de la Bohéme des origines à 1918, Paris 1984; Michael Gaismair. Vergessener Held des Tiroler Bauernkrieges, Wien 1988; Tři ženy krále Vladislava, 1991; Jagellonský věk v českých zemích I–IV, 1992–1999; Česká středověká šlechta, 1997; Víra a zbožnost jagellonského věku, 2001.  
+
'''D:''' monografie (výběr): Ktož jsú boží bojovníci, 1951; O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490), in: Sborník archivních prací 2, 1952, s. 45–122; Husitské revoluční hnutí, 1952; Husité na Baltu a ve Velkopolsku, 1952; Tábor v husitském revolučním hnutí I–II, 1952–1955; Prokop Veliký, 1953; Přehled československých dějin I., 1958 (spoluautor, vědecký redaktor); Tyrolská selská válka a Michal Gaismair, 1960; Jan Hus, 1961; Československá vlastivěda II. Dějiny 1, 1963 (spoluautor, vědecký redaktor); Cola di Rienzo, 1965; Italská renesance, 1965; Jiří z Poděbrad, 1967; Herejía o revolución? El movimiento husita, Madrid 1967; Il Rinascimento italiano, Firenze 1972; Jean Hus et les traditions hussites (XVe – XIXe siécles), Paris 1973; La Riforma popolare, Firenze 1973; L' Europa orientale nei secoli XIV e XV, Firenze 1974; La revolución husita. Orígenes, desarollo y consecuencias, Madrid – Buenos Aires – Mexico 1975; Machiavelli e il machiavellismo, Firenze 1980; Histoire de la Bohéme des origines à 1918, Paris 1984; Michael Gaismair. Vergessener Held des Tiroler Bauernkrieges, Wien 1988; Tři ženy krále Vladislava, 1991; Jagellonský věk v českých zemích I–IV, 1992–1999; Česká středověká šlechta, 1997; Víra a zbožnost jagellonského věku, 2001.  
  
 
'''L:''' Tomeš 2, s. 301–302; F. M. Bartoš, Vzpomínky husitského pracovníka, 1970, s. 115; In memoriam J. M., M. Polívka – F. Šmahel (eds.), 1996 (se soupisem díla); Z. Kalista, Po proudu života II, 1996, rejstřík; J. Hanzal, Cesty české historiografie, 1999, rejstřík; M. Górny, Międzi Marksem a Palackým. Historiografia w komunistycznej Czechoslowacji, Warszawa 2001 (česky Mezi Marxem a Palackým. Historiografie v komunistickém Československu, 2018, passim); J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, rejstřík; F. Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví, 2002, rejstřík; B. Jiroušek, J. M. Mezi historií a politikou, 2004 (se soupisem díla); J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík; P. Čornej, Historici, historiografie a dějepis. Studie, črty, eseje, 2016; Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 156–157, 256, 278–279, 538 (se soupisem literatury). Nekrology: F. Šmahel, J. M., in: ČČH 90, 1992, č. 1, s. 143–146; P. Čornej, Světla a stíny jednoho života, in: DaS 14, 1992, č. 2, s. 42–43; F. Kavka – I. Němec – Z. Smetánka, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Mediaevalia historica Bohemica 2, 1992, s. 257–267; M. Švankmajer, Památce J. M., in: Slovanský přehled 78, 1992, č. 1, s. 111–112; J. Válka, Zemřel J. M. (1922–1991), in: ČMM 111, 1992, č. 1, s. 187–189; J. Pánek, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Zpravodaj Historického klubu 2, 1991, č. 3–4, s. 14; týž, Tři letmá setkání s J. M., in: Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 603–607.
 
'''L:''' Tomeš 2, s. 301–302; F. M. Bartoš, Vzpomínky husitského pracovníka, 1970, s. 115; In memoriam J. M., M. Polívka – F. Šmahel (eds.), 1996 (se soupisem díla); Z. Kalista, Po proudu života II, 1996, rejstřík; J. Hanzal, Cesty české historiografie, 1999, rejstřík; M. Górny, Międzi Marksem a Palackým. Historiografia w komunistycznej Czechoslowacji, Warszawa 2001 (česky Mezi Marxem a Palackým. Historiografie v komunistickém Československu, 2018, passim); J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, rejstřík; F. Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví, 2002, rejstřík; B. Jiroušek, J. M. Mezi historií a politikou, 2004 (se soupisem díla); J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík; P. Čornej, Historici, historiografie a dějepis. Studie, črty, eseje, 2016; Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 156–157, 256, 278–279, 538 (se soupisem literatury). Nekrology: F. Šmahel, J. M., in: ČČH 90, 1992, č. 1, s. 143–146; P. Čornej, Světla a stíny jednoho života, in: DaS 14, 1992, č. 2, s. 42–43; F. Kavka – I. Němec – Z. Smetánka, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Mediaevalia historica Bohemica 2, 1992, s. 257–267; M. Švankmajer, Památce J. M., in: Slovanský přehled 78, 1992, č. 1, s. 111–112; J. Válka, Zemřel J. M. (1922–1991), in: ČMM 111, 1992, č. 1, s. 187–189; J. Pánek, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Zpravodaj Historického klubu 2, 1991, č. 3–4, s. 14; týž, Tři letmá setkání s J. M., in: Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 603–607.

Aktuální verze z 6. 4. 2021, 14:03

Josef MACEK
Narození 8.4.1922
Místo narození Řepov (u Mladé Boleslavi)
Úmrtí 10.12.1991
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik

Macek, Josef, * 8. 4. 1922 Řepov (u Mladé Boleslavi), † 10. 12. 1991 Praha, historik

Narodil se v rodině rolníka Josefa M. a Marie, roz. Černé. Po maturitě na gymnáziu v Mladé Boleslavi (1940) absolvoval roční abiturientský kurz na tamní obchodní akademii. Za protektorátu byl nejprve krátce zaměstnán v hospodářském družstvu v Čejetičkách, poté pracoval jako pomocník na mladoboleslavských jatkách a účetní v zemědělské agentuře pro prodej dobytka. Na konci války se zapojil do protinacistického odboje a podílel se na odzbrojování německých vojenských kolon v okolí Mladé Boleslavi. Bezprostředně po osvobození vstoupil do KSČ a zapsal se ke studiu historie a pomocných věd historických na Filozofické fakultě UK, která zakončil 1948 materiálově cenným pojednáním O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490). Souběžně absolvoval Státní archivní školu v Praze. Po ukončení studií nastoupil do Státního ústavu historického. V poúnorovém období vyučoval na Vysoké škole politických a hospodářských věd, kde byl jmenován docentem a ve školním roce 1951/1952 děkanem fakulty společenských věd. V badatelské práci se přiklonil k ortodoxnímu marxismu a pod vlivem prací Zdeňka Nejedlého se začal zabývat problematikou husitství, které se pokusil vyložit prostřednictvím marxisticky pojaté sociální a třídní analýzy, spojené s kritikou staršího dějepisectví (zvláště Josefa Pekaře). Po antologii Ktož jsú boží bojovníci (1951) připravil syntetickou práci Husitské revoluční hnutí (1952), za niž obdržel státní cenu. Většího ohlasu však dosáhla dvoudílná monografie Tábor v husitském revolučním hnutí (1952, 1955), jež na dlouhá léta předurčila školský výklad starších českých dějin. Navzdory ideologické schematičnosti vycházela z rozsáhlé heuristiky, založené převážně na pramenech hromadné povahy. Představila Tábor jako ústřední hybnou složku revolučního procesu (s pozitivním oceněním chiliasmu radikálních pikartů) a blíže popsala jeho sociální strukturu. Násilnými aktualizacemi se vyznačovala publikace Husité na Baltu a ve Velkopolsku (1952).

Vládnoucímu moci poplatná interpretace husitství otevřela M. cestu ke kariérnímu vzestupu. Na podzim 1952 se stal ředitelem Státního historického ústavu, který se pod jeho vedením do počátku příštího roku přeměnil v Historický ústav nově založené Československé akademie věd. Zároveň byl jmenován členem-korespondentem ČSAV, nejmladším v dějinách této instituce. V ředitelské funkci převzal starší ediční program, těžiště práce ústavu však spatřoval ve výzkumu českých a československých dějin od raného středověku do dvacátého století. Po sovětském vzoru profiloval Historický ústav jako centrální vědecké pracoviště v oboru historických věd, odtržené od vysokých škol. Tento proces doprovázela citelná politizace historických publikací a tvrdé prosazování marxismu-leninismu v roli jediné přípustné ideologie. V souvislosti s liberalizací politických poměrů v šedesátých letech M. vytvářel v ústavu podmínky ke svobodnějšímu vědeckému výzkumu, který přinášel v badání o starších a někdy i novodobých dějinách řadu výsledků trvalé hodnoty.

V padesátých a šedesátých letech M. patřil k hlavním představitelům marxistické historiografie. Získal hodnost akademika a člena presidia ČSAV (1960). Současně vykonával četné stranické a veřejné funkce. 1963 se stal členem Ideologické komise ÚV KSČ. Zároveň pracoval v tzv. barnabitské komisi, která přispěla k politické rehabilitaci slovenských komunistických funkcionářů (Gustáv Husák, Ladislav Novomeský). Na jaře 1964 byl zvolen poslancem Národního shromáždění (volební obvod Brno) a o dva roky později také členem ÚV KSČ. Stál v čele Československého výboru obránců míru.

I přes společenskou angažovanost M. pokračoval ve vědecké práci. Od poloviny padesátých let pozvolna opouštěl dogmatické pojetí marxismu a otevíral se novým podnětům. Reflektoval soudobé směry západoevropské, zejména francouzské historiografie, s jejichž představiteli postupně navázal i osobní kontakty (Robert Mandrou, Jacques Le Goff, Jean Delameau, Bernard Michel). Soustavně se zabýval problematikou husitství. Vedle série analytických studií připravil vypravěčsky poutavé portréty Prokopa Holého (1953), Jana Husa (1961) a Jiřího z Poděbrad (1967). Snaha o postižení pozice husitského hnutí v kontextu evropských reformací ho přivedla ke studiu radikálních proudů tzv. německé selské války. Na publikaci Tyrolská selská válka a Michael Gaismair (1960), která zaujala využitím cenných archiválií z thunovského fondu děčínského archivu, po letech navázala biografie Michael Gaismair. Vergessener Held des Tyroler Bauernkrieges (Wien 1988). Hledání kořenů lidového kacířství nasměrovalo Macka k italským fraticelliům a římskému tribunovi Colovi di Rienzo, jemuž 1965 věnoval životopisný profil. Zájem o rané humanisty brzy vyústil v systematické studium renesanční epochy. Jeho výsledkem byla barvitá syntéza Italská renesance (1965), prezentující renesanci jako svébytný úsek světových dějin a postihující její charakter skrze ekonomické a sociální faktory. Překlad monografie do italštiny se dočkal tří vydání. S výzkumy renesance a humanismu úzce souvisela M. objevná práce o Niccolòvi Machiavellim a machiavellismu, která již v Československu vyjít nesměla (italská verze byla publikována až 1980). M. rostoucí myšlenková otevřenost se v šedesátých letech odrazila také v jeho tolerantnějším přístupu k českým nemarxistickým historikům starší generace (zasloužil se o vydání děl Rudolfa Urbánka a Františka Michálka Bartoše či druhého dílu vzpomínek Josefa Šusty).

V éře československého jara M. podporoval reformní vývoj. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se jako poslanec podílel na formulaci několika prohlášení, v nichž Národní shromáždění odsoudilo okupaci republiky. Při schvalování smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk se 18. října 1968 zdržel hlasování. Jako ředitel Historického ústavu ČSAV zaštítil na podzim 1968 vydání dokumentární publikace Sedm pražských dnů (tzv. Černá kniha), čímž si vysloužil nenávist okupantů a jejich domácích přisluhovačů. Po nástupu normalizace se během podzimu 1969 vzdal všech politických funkcí a o pár měsíců později byl vyloučen z KSČ. V únoru 1970 ho presidium ČSAV odvolalo z čela Historického ústavu, který byl obratem transformován v Ústav československých a světových dějin. Proskribovaný vědec poté nalezl útočiště v Ústavu pro jazyk český (1970–75) a následně v Archeologickém ústavu ČSAV (1975–88), kde setrval až do odchodu do důchodu. Připravovaný slovník staré češtiny mu poskytl materiál k souboru studií z historické sémantiky, kterými výrazně přispěl k postižení každodennosti a mentality české společnosti ve vrcholném a pozdním středověku. Pod cizími jmény je otiskoval v odborných časopisech (Naše řeč, Listy filologické, Slovo a slovesnost) a v kolektivních publikacích, zaštítěných jeho spolupracovníky (Slovo a dějiny, 1980; Dědictví řeči, 1986). Na druhém působišti rychle pronikl i do problematiky hmotné kultury a svými postřehy názorově ovlivnil mladší kolegy. Solidarita mezinárodní vědecké obce umožnila M. publikovat část badatelských výsledků v zahraničí. Ve Francii vyšel souhrn jeho názorů na husitství (Jean Hus et les traditions hussites, Paris 1973) a celkové pojetí českých dějin (Histoire de la Bohéme des origines à 1918, Paris 1984). Italská nakladatelství uveřejnila nástin problematiky radikální reformace (La Riforma popolare, Firenze 1973) či širší pohled na evropské pozdně středověké dějiny (L'Europa orientale nei secoli XIV e XV, Firenze 1974). Četnými zahraničními publikacemi Macek získal mezinárodní uznání a místo v evropské historiografii. V osmdesátých letech působil jako hostující profesor na pařížské Collège de France a univerzitě v rakouském Innsbrucku. 1985 obdržel cenu Francouzské akademie věd a umění. Po listopadu 1989 se ještě nakrátko vrátil do obnoveného Historického ústavu ČSAV.

Od počátku sedmdesátých let se M. začal soustavně zabývat studiem jagellonského období českých dějin. Při koncipování jednotlivých textů se oprostil od ideologických nánosů a využil metodologické podněty soudobého světového dějepisectví v interdisciplinární perspektivě. Výsledkem mnohaletého úsilí byla rozsáhlá freska Jagellonský věk v českých zemích (vyšla až posmrtně 1992–1999), pojatá nejen jako plastický obraz společnosti, státu, hospodářství a kultury pozdního středověku, ale i každodennosti, myšlení a cítění tehdejšího člověka. Čtyřsvazkové, tematicky rozčleněné dílo, interpretující úsek českých dějin v evropských souvislostech, doplnila populárně laděná kniha Tři ženy krále Vladislava (1991) a monografie Víra a zbožnost jagellonského věku (2001), věnovaná náboženským poměrům sledované doby. Pro poznání strukturace a pojmosloví nobility byla důležitá publikace Česká středověká šlechta (1997). M. byl dvakrát ženatý a měl jednu dceru. Zemřel náhle na srdeční infarkt.

D: monografie (výběr): Ktož jsú boží bojovníci, 1951; O listinách, listech a kanceláři Vladislava Jagellonského (1471–1490), in: Sborník archivních prací 2, 1952, s. 45–122; Husitské revoluční hnutí, 1952; Husité na Baltu a ve Velkopolsku, 1952; Tábor v husitském revolučním hnutí I–II, 1952–1955; Prokop Veliký, 1953; Přehled československých dějin I., 1958 (spoluautor, vědecký redaktor); Tyrolská selská válka a Michal Gaismair, 1960; Jan Hus, 1961; Československá vlastivěda II. Dějiny 1, 1963 (spoluautor, vědecký redaktor); Cola di Rienzo, 1965; Italská renesance, 1965; Jiří z Poděbrad, 1967; Herejía o revolución? El movimiento husita, Madrid 1967; Il Rinascimento italiano, Firenze 1972; Jean Hus et les traditions hussites (XVe – XIXe siécles), Paris 1973; La Riforma popolare, Firenze 1973; L' Europa orientale nei secoli XIV e XV, Firenze 1974; La revolución husita. Orígenes, desarollo y consecuencias, Madrid – Buenos Aires – Mexico 1975; Machiavelli e il machiavellismo, Firenze 1980; Histoire de la Bohéme des origines à 1918, Paris 1984; Michael Gaismair. Vergessener Held des Tiroler Bauernkrieges, Wien 1988; Tři ženy krále Vladislava, 1991; Jagellonský věk v českých zemích I–IV, 1992–1999; Česká středověká šlechta, 1997; Víra a zbožnost jagellonského věku, 2001.

L: Tomeš 2, s. 301–302; F. M. Bartoš, Vzpomínky husitského pracovníka, 1970, s. 115; In memoriam J. M., M. Polívka – F. Šmahel (eds.), 1996 (se soupisem díla); Z. Kalista, Po proudu života II, 1996, rejstřík; J. Hanzal, Cesty české historiografie, 1999, rejstřík; M. Górny, Międzi Marksem a Palackým. Historiografia w komunistycznej Czechoslowacji, Warszawa 2001 (česky Mezi Marxem a Palackým. Historiografie v komunistickém Československu, 2018, passim); J. Polišenský, Historik v měnícím se světě, 2001, rejstřík; F. Kavka, Ohlédnutí za padesáti lety ve službě českému dějepisectví, 2002, rejstřík; B. Jiroušek, J. M. Mezi historií a politikou, 2004 (se soupisem díla); J. Petráň, Filozofové dělají revoluci. Filozofická fakulta Univerzity Karlovy během komunistického experimentu (1948–1968–1989), 2015, rejstřík; P. Čornej, Historici, historiografie a dějepis. Studie, črty, eseje, 2016; Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 156–157, 256, 278–279, 538 (se soupisem literatury). Nekrology: F. Šmahel, J. M., in: ČČH 90, 1992, č. 1, s. 143–146; P. Čornej, Světla a stíny jednoho života, in: DaS 14, 1992, č. 2, s. 42–43; F. Kavka – I. Němec – Z. Smetánka, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Mediaevalia historica Bohemica 2, 1992, s. 257–267; M. Švankmajer, Památce J. M., in: Slovanský přehled 78, 1992, č. 1, s. 111–112; J. Válka, Zemřel J. M. (1922–1991), in: ČMM 111, 1992, č. 1, s. 187–189; J. Pánek, J. M. (8. 4. 1922 – 10. 12. 1991), in: Zpravodaj Historického klubu 2, 1991, č. 3–4, s. 14; týž, Tři letmá setkání s J. M., in: Folia Historica Bohemica 15, 1991, s. 603–607.

P: Masarykův ústav – Archiv AV ČR, Praha, fond J. M. (osobní fond).

ZDENĚK DOSKOČIL