NOVÁK Jan Bedřich 27.11.1872-29.10.1933

Z Personal
Jan Bedřich NOVÁK
Narození 27.11.1872
Místo narození Orlík (okr. Písek)
Úmrtí 29.10.1933
Místo úmrtí Praha
Povolání 53- Historik
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=54684

NOVÁK, Jan Bedřich, * 27. 11. 1872 Orlík, † 29. 10. 1933 Praha, historik, archivář, editor

Syn Jana Bohumila N., vychovatele synů knížete Karla Schwarzenberga, a Klotildy, roz. Kruisové. 1882 se rodina odstěhovala do Prahy, kde N. navštěvoval gymnázium v Žitné ulici. Vyučovali ho Josef Ladislav Píč, Karel Tieftrunk nebo Alois Jirásek, ovšem nejvíc jej ovlivnil učitel češtiny Jan Kaňka, pozdější zemský školní inspektor. Po maturitě 1890 nastoupil N. na Filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity, kde byl žákem Jaroslava Golla, Josefa Kalouska, Antonína Rezka, ale především Josefa Emlera, bývalého spolužáka svého otce.

Zkušenosti s archivním výzkumem získával N. díky Emlerovi, který ho zaměstnal jako pomocnou vědeckou sílu pro přípravu edic. První zahraniční cesta ho zavedla do archivu ve Vratislavi. Po návratu nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu, po jejímž skončení směřoval na radu svých učitelů do Vídně. Studoval v Ústavu pro rakouský dějezpyt, kde na něj měl největší vliv Oswald Redlich. Jako člen Ústavu byl 1895 a 1896 vyslán do archivů v Mnichově a v severní Itálii, aby prováděl výzkum po edici Regesta Habsburgica. Zároveň studoval na vídeňské univerzitě, kde v semináři Alfonse Hubera sepsal disertaci Über die angebliche Identität des königlichen Protonotars Heinricus Italicus mit Heinricus de Isernia (Dr. 1897). Jeho klausurní práce předložená na Ústavu (Beiträge zur Kritik der böhmischen Formelbücher des XIII. Jhs.) tuto disertaci rozšiřovala.

Po studijní cestě do Oxfordu nesehnal přes svou vysokou kvalifikaci v Praze místo archiváře, proto se stal praktikantem Univerzitní knihovny a zároveň vyučoval na několika středních školách. V lednu 1900 bylo vytvořeno místo čtvrtého adjunkta zemského archivu, na které N. nastoupil, a s tímto archivem zůstal spjat do konce života. Hlavním důvodem jeho přijetí byla potřeba kvalifikovaného pracovníka pro výzkum ve vatikánských a italských archivech, do nichž se N. vydal poprvé 1901 a znovu 1903–04. Zkoumal především registra papeže Inocence VI. pro edici Monumenta Vaticana res gestas bohemicas illustrantia (vydána jako Acta Innocentii VI., 1907). Později mu byl přidělen úkol v přípravě edice Sněmy české, kde měl zpracovat léta 1611–20, tedy období od vpádu Pasovských po bitvu na Bílé hoře. Po absolvování dalších cest do Itálie (1907), při nichž zkoumal hlavně zprávy papežských nunciů, vydal devítisetstránkový první svazek Sněmů českých k roku 1611 – Sjezd stavů českých na hradě Pražském a revoluční sněm na radnici staroměstské (1917), v němž věnoval zvláštní pozornost pasovskému vpádu. Druhý, podobně rozsáhlý svazek vyšel teprve 1929 jako Generální sněm na hradě Pražském. Z přípravy Sněmů českých ho načas odvedlo jiné odborné téma – dějiny schwarzenberského rodu, pro něž čerpal údaje mj. z archivu v rodném Orlíku. U příležitosti stého výročí bitvy u Lipska vydal 1913 korespondenci tamního vítěze Karla Schwarzenberga s manželkou. Současně uveřejnil popis orlického zámeckého archivu a také archivu hrabat Kinských v Chlumci nad Cidlinou.

1916 byl jmenován ředitelem Zemského archivu království českého. Následujícího roku sepsal článek Další úkoly zemského archivu království Českého, v němž stanovil program pro jeho další činnost. Funkci archivu rozdělil na informační, sběratelskou a publikační, z nichž posledně jmenovanou považoval za zásadní. V článku také zmínil potřebu zřízení archivní školy, která se měla kromě středověku zabývat i raně novověkou paleografií a diplomatikou. Když byla 1919 založena Státní archivní škola, právě tyto předměty na ní vyučoval.

Po vzniku ČSR se funkce archivu proměnila, s čímž souvisely i nové úkoly – organizace archivnictví v novém státě a restituce archiválií z Vídně. Novák podporoval myšlenku zřízení Národního archivu, který by sdružoval archiv zemský, místodržitelský a navrácené vídeňské fondy (k realizaci plánu ale nedošlo). Jeho zásluhou byl jako nové oddělení zemského archivu zřízen Archiv národního osvobození, který uchovával památky na odboj z první světové války (1930 se stal součástí Památníku osvobození). N. se rovněž zasadil o vystavění moderní archivní budovy, která byla realizována 1931–33 na Hradčanech. Bezprostředně po jejím slavnostním otevření (17. května 1933) odešel k 1. červenci na odpočinek.

N. se stal členem řady státních poradních sborů, komisí a také učených společností a odborných spolků. Byl mimořádným členem KSČN (1907), dopisujícím (1904), mimořádným (1916) a řádným (1919) členem ČAVU. Roku 1926 získal funkci tajemníka její první třídy a o tři roky později se stal generálním tajemníkem ČAVU. Zastával rovněž úřad místopředsedy a později předsedy České společnosti archivní. Domácí historickou vědu reprezentoval na řadě zahraničních kongresů. 1927 se podílel na založení Federace historických společností východní Evropy a stal se jejím prvním předsedou.

17. srpna 1925 byl N. pověřen řízením Státního historického ústavu vydavatelského. Následujícího roku publikoval článek O programu Státního historického ústavu vydavatelského v Praze, ve kterém vytyčil hlavní úkoly instituce. Za zásadní považoval vědeckou ediční práci, jejíž program ústav v následujících letech rozšířil. Jako ředitel ústavu byl N. jednatelem komise Československého historického ústavu v Římě, na jehož zřízení se dříve podílel, dále komise pro vydávání Regest, komise historického ústavu vydavatelského a od 1927 nově zřízené komise pro vydávání Desk zemských. Za N. působení se ústav rozrostl po personální stránce a přesunul se ze suterénu Národního muzea, kde jeho kanceláře sousedily s druhým Novákovým působištěm – zemským archivem, do větších prostorů v budově Klementina.

N. redigoval několik ročníků Zpráv zemského archivu, Věstníku ČAVU, Časopisu archivní školy, Rivista italiana di Praga. Založil ediční řady Český zemský archiv a Knihovnu Sněmů českých. Vedle soustavného zájmu o formuláře druhé poloviny 13. století, rudolfinskou dobu a napoleonské války se odborně zabýval i dalšími tématy, jimž věnoval vícero dílčích studií. Jednalo se např. o česko-italské vztahy, v nichž se zaměřoval především na problematiku středověkých diktamin. Zkoumal je pro italské prostředí od doby římské až po 14. století a připravoval se na výzkum vývoje této literatury v Čechách, který stihl podniknout pouze částečně. Studium středověké mentality se pro něj stalo prostředkem k analýze vývoje českého nacionalismu. Zabýval se jím v rámci různých historických období. Vedle zkoumání vlivu válek proti Napoleonovi na české obrozenecké národní myšlení se soustředil na dobu Karla IV., které věnoval např. studii o panovníkově patriotismu. Monografické zpracování svých odborných témat odkládal na závěrečnou fázi života. Téměř dokončit však stihl pouze knihu Rudolf II. a jeho pád, jež byla vydána posmrtně (1935) bez dvou plánovaných závěrečných kapitol. S tématem se N. blízce seznámil při práci na Sněmech českých a jeho monografie byla prvním svazkem související ediční řady.

1899 se oženil s Augustou, roz. Štulcovou (1874–1928), s níž měl syna prof. Mirko Nováka (1901–1980), filozofa a estetika. Pozdější manželství s Augustinou sestrou zůstalo bezdětné. Ačkoliv se již léta potýkal se srdeční chorobou, zemřel nečekaně pouhých několik měsíců po odchodu na odpočinek. Pohřben byl v otcově rodišti na samotě Žďánek (poblíž Malechovic, č. o. Libošovice /u Sobotky/).

D: soupis: B. Jenšovský, Soupis prací ředitele Dr. J. B. N., in: K dějinám československým v období humanismu. Sborník prací věnovaných J. B. N. k šedesátým narozeninám 1872–1932, B. Jenšovský – B. Mendl (eds.), 1932, s. 506–512; výběr, edice: Formulář biskupa Tobiáše z Bechyně 1276–1296, 1903; Acta Innocentii VI. 1352–1362, 1907; Briefe des Feldmarschalls Fürsten Schwarzenberg an Seine Frau 1799–1816, Wien 1913; Sněmy české od léta 1526 až po naši dobu. XV., Sněmy roku 1611, 1, Sjezd stavů českých na hradě Pražském a revoluční sněm na radnici staroměstské, 1917; 2, Generální sněm na hradě Pražském, 1929; monografie: Rudolf II. a jeho pád, 1935; články: O programu státního historického ústavu vydavatelského v Praze, in: Časopis Archivní školy 3, 1926, s. 120–135; O regestech, in: tamtéž 7, 1930, s. 77–93.

L: OSN 28, s. 1002; OSND 4/1, s. 620; MSN, s. 224; BL 3, s. 68; ÖBL 7, s. 163; ČBS, s. 495; Tomeš 2, s. 462; ČAVU, s. 293; V. Vojtíšek, J. B. N., 1934; B. Jenšovský, Dr. J. B. N., historik, archivář, editor, 1939; týž, Za J. B. N., in: ČČH 39, 1933, s. 581–588; J. Kollmann, Archivář, J. B. N. (k 100. výročí jeho narození), in: Archivní časopis 22, 1972, s. 196–210; Kutnar, rejstřík; Akademická encyklopedie českých dějin, sv. V (H/1), J. Pánek (vědecký redaktor), 2019, s. 243, 466 (se soupisem literatury); cs.wikipedia.org (stav k 6. 2. 2021).

P: AHMP, Soupis pražského obyvatelstva 1830–1910 (1920), kart. 205, č. 28; Masarykův ústav – Archiv AV ČR, Praha, fond J. B. N (osobní fond); NA, Praha, f. J. B. N. (osobní fond).

KLÁRA ANDRESOVÁ SKOUPÁ