Verze z 15. 10. 2019, 09:20, kterou vytvořil Holoubková (diskuse | příspěvky)

(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

ĆĚSLA Jan 16.12.1840-11.10.1915

Z Personal
Jan ĆĚSLA
Narození 16.12.1840
Místo narození Nowe Boranecy/Neubornitz u Budyšína (Německo)
Úmrtí 11.10.1915
Místo úmrtí Neveklov u Benešova
Povolání 63- Spisovatel
64- Překladatel
15- Lékaři
Citace Biografický slovník českých zemí 11, Praha 2009, s. 72-73
Trvalý odkaz http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=45087

ĆĚSLA, Jan (též TSCHESLA, vl. jm. Handrik), * 16. 12. 1840 Nowe Boranecy/Neubornitz u Budyšína (Německo), † 11. 10. 1915 Neveklov u Benešova, lékař, básník, překladatel

Syn chalupníka M. Handrika, řečeného Ćěsla. Rodina přesídlila 1850 do Budyšína, kde Ć. 1855–56 navštěvoval katolický učitelský seminář. 1856 byl poslán do Prahy jako chovanec Lužického semináře. 1856–63 vystudoval německé malostranské gymnázium a ve studentském spolku Serbowka přispíval k česko-lužickosrbské vzájemnosti. Již tehdy byl publikačně aktivní (mj. Lumír) a pokoušel se o překlady, např. Babičky B. Němcové (1861–62, rukopis dnes nezvěstný) a Klicperova Rohovína Čtverrohého (1862). Tento text byl díky J. A. Smolerovi proveden spolkem Budyska Bjesada 2. 10. 1862 v budyšínském hostinci Zur goldenen Krone jako první lužickosrbské divadelní představení vůbec. Překládal i z děl dalších autorů, mj. J. K. Tyla, G. Pflegera-Moravského, F. Pravdy. Pod pseudonymem Borančanski uveřejňoval 1862–71 v Łužičanu také lyrické verše, inspirované mj. H. Heinem a V. Hálkem, a pokoušel se i o epickou poezii (Zabity, Rowaŕ). Vrcholným dílem pak byla rozsáhlá lyrickoepická báseň Kral Přibysław (1868) o dávných bojích s Franky za lužickou samostatnost.

Ačkoli byl původně určen pro kněžství, vystudoval v Praze medicínu (MUDr. 1870). Po krátké praxi v nemocnici se stal obvodním lékařem v Neveklově (1870), kde se 1871 oženil. Jako literát se poté odmlčel, i když s lužickosrbským kulturním světem udržoval spojení (posílal Dopisy z Prahi, od 1873 byl členem Maćicy Serbskeje) a Ć. překlady, zejména Rohovín, byly dále v Lužici uváděny. Když 1889 požádal o rakouské státní občanství, vyšlo najevo, že od studií užívá nesprávné příjmení; při občanské přísaze mu byla zapsána obě (Handrik-Ć.), dále však vystupoval pouze jako Handrik. V Neveklově působil až do své smrti a byl tam i pohřben; 1910 mu město udělilo čestné občanství.

D: původní: Kral Přibysław, lyrisko-episka baseń w třoch dźělach, Budyšin 1868; J. Páta (ed.), Serbska čitanka, 1920, s. 7, 68n., 107n., 139n.; M. Krječmar (ed.), J. Ć., Basniske dźěło, Budyšin 1959; K. Lorenc (ed.), J. Ć., Serbska poezija 3, Budyšin 1975; překlady: W. K. Klicpera, Rohowin Štyrirohač, in: Časopis Maćicy Serbskeje 1862; F. Pravda, Nawoženja ze štyrjomi stami, Budyšin 1864; V. Zmeškal (ed.), W. K. Klicpera, Rohowin Štyrirohač, Budyšin 1937; B. Němcová, Wowka (rukopis, ztracen); J. K. Tyl, Praska knježna a wjesny towarš abo Paličowa dźowka (rukopis); G. Pfleger Moravský, Wona mje lubuje (rukopis).

L: OSN 6, s. 661n.; KSN 3, 59n.; A. Černý, Stawizny basnistwa łužiskich Serbow, Budyšin 1910, s. 58n.; týž, Lužice a Lužičtí Srbové, b. d. [1912], s. 134, 149; J. Páta (ed.), Serbska čitanka, 1920, s. 407; týž, Úvod do studia lužickosrbského písemnictví, 1925, rejstřík; týž, Lužické stati, 1937, s. 108, 160n., 167n., 231; týž, Lužice, 1946, s. 42, 159n., 232, 254; R. Jenč, Stawizny serbskeho pismowstwa 1–2, Budyšin 1954–60, rejstřík; A. Frinta, Lužičtí Srbové a jejich písemnictví, 1955, s. 73, 81; M. Krječmar (ed.), J. Ć., Basniske dźěło, Budyšin 1959, s. 6; J. Młynk, 100 lět serbskeho dźiwadła, 1862–1962, Budyšin 1962, passim; Z. Boháč, Die Matrikel der Zöglinge des „Wendischen Seminars“ in Prag 1728–1922, in: Lětopis Instituta za serbski ludospyt, rjad B, 13/2, 1966, s. 193; J. Petr, Přinošk k žiwjenju a skutkowanju J. Handrika-Ćěsle w Čěskej, in: Lětopis Instituta za serbski ludospyt, rjad A 16/1, 1969, s. 46n.; NBS, s. 577n.; Z. Boháč, České země a Lužice, Tišnov – Budyšin 1993, s. 198n.; J. Młynk – D. Scholze, Stawizny serbskeho dźiwadła 1862–2002, Budyšin 2003, s. 19n., 27, 405n.

Pavel Čech