Biografický slovník
ČAPEK-CHOD Karel Matěj 21.2.1860-3.11.1927
| Karel Matěj ČAPEK-CHOD | |
 | |
| Narození | 21.2.1860 |
|---|---|
| Místo narození | Domažlice |
| Úmrtí | 3.11.1927 |
| Místo úmrtí | Praha |
| Povolání |
68- Redaktor nebo žurnalista 63- Spisovatel |
| Citace | Biografický slovník českých zemí 10, Praha 2008, s. 536-537 |
| Trvalý odkaz | http://biography.hiu.cas.cz/Personal/index.php?curid=44488 |
ČAPEK-CHOD, Karel Matěj (vl. jm. Čapek, Matěj), * 21. 2. 1860 Domažlice, † 3. 11. 1927 Praha, spisovatel, novinář
Pocházel z rodiny středoškolského profesora, stoupence F. L. Riegra. 1879 maturoval na gymnáziu v rodišti, práva na pražské univerzitě nedokončil a z materiálních důvodů nastoupil 1884 do redakce staročeského deníku Našinec v Olomouci. Od 1888 byl redaktorem pražského Hlasu národa a od 1890 Národní politiky, jejíž žurnalistický styl pozvedl a trvale ovlivnil. K 1. 2. 1901 přijal již jako renomovaný novinář úvazek v Národních listech a vstoupil do mladočeské strany. V novinách prošel postupně několika rubrikami a všude zanechal výraznou literární stopu. Uměl napsat atraktivním způsobem jakýkoliv publicistický žánr, nejvíce se osvědčil od nástupu nového vedení deníku (1910) jako vedoucí rubriky fejetonu a zábavné přílohy, ale také v divadelní a výtvarné kritice i v rozhledech po vědě. Spolupracoval s časopisy Zvon, Světozor a Česká revue, od 1918 Cesta. Do důchodu odešel 1925.
Politická orientace Č. byla nacionální a státoprávní. Ač vedl mnohé vášnivé osobní polemiky s řadou oponentů, vůči Karlu Kramářovi zachoval loajalitu. Překonal i jisté váhání v občanském postoji za války, kdy spolu s přítelkyní Emou Destinnovou sympatizoval s českou aristokracií (Lobkovicové). Náležel k signatářům Manifestu českých spisovatelů v květnu 1917. Po vzniku ČSR zachoval věrnost národně demokratické straně, nikdy však nevystupoval proti politice Hradu. S chotí Boženou, s níž uzavřel sňatek po delší známosti 1894, měl syna Víta Č. (1896–1920). Očekával, že s nadáním k přírodním vědám bude studovat astronomii. Syn se ale brzy oženil, a když zemřel na infekční meningitidu, zanechal dva chlapce, o něž se jejich dědeček Č. staral do své smrti. Hmotný nedostatek nestačily krýt ani čtyři státní ceny z let 1919, 1923, 1926 a 1927, ani členství v České akademii věd a umění (1923). Vyčerpaný spisovatel podlehl infarktu. Pohřben byl na Vinohradském hřbitově.
Na návrh šéfredaktora Josefa Václava Sládka začal Č. 1884 publikovat drobnou prózu v revue Lumír pod jménem K. M. Čapek, k němuž po setkání s bratry Čapky v jedné redakci Národních listů (1917) přidal přídomek Chod. Literární dráhu zahájil jako povídkář, arabeskář a humorista, pokračovatel Jana Nerudy a Jakuba Arbesa, přičemž od počátku jevil výjimečný smysl pro bizarnost lidských figurek, pro kresbu prostředí a reálnou znalost různých profesí a zejména pod vlivem soudobé francouzské a německé prózy pro determinaci osudu individua prostředím, v němž žije a z nějž není schopno se vymanit. Byla mu blízká metoda naturalismu a mnohé z ní přijal, ale už v jeho raném díle bylo patrné, že mu nepostačovala. Překonával ji soucítícím přístupem k člověku a zdůrazněním jeho činné aktivity. Romaneto Nejzápadnější Slovan (1893) bylo Č. nadlouho jediným větším prozaickým pokusem. Ve třech stylově odlišných kapitolách – romantické, realistické a naturalistické – sledoval propad vědomí svého hrdiny na česko-německém pomezí do horečného stavu a jeho zpětnou rekonvalescenci. Jednalo se o koncepčně novátorské dílo, posouvající vývoj českého vypravěčství blíže Evropě. Spisovatel si budoval novinářskou kariéru a novou velkou kompozicí se představil až o patnáct let později. Svým prvním románem Kašpar Lén mstitel (1908) se naráz postavil do čela domácích prozaiků. Zobrazil v něm osamělou mstu pekařského dělníka na násilnickém zaměstnavateli a do temného, sociálně motivovaného kriminálního případu uvedl suchou řeč paragrafů při soudním projednávání vraždy. Oslnil novostí tématu, kompoziční suverenitou, dokumentární přesností pohledu i jazykovým mistrovstvím. To vše zůstalo příznačné i pro Č. následující románové skladby. Za války otiskl román Turbína (1916), v němž v intenci současné světové prózy zachytil rozklad pražské patricijské rodiny, nadčasovými prostředky a s hlubokým ponorem do psychologie tragikomicky traktovaných postav. Vyjádření determinace prostředím a anticipace psychoanalytických prvků učinila ze spisovatele, poučeného o rozvoji věd, umění a filozofie, samorostlého tvůrce nezaměnitelného světa, jejž líčí se skeptickým nadhledem a materialistickým fatalismem. Naturalistická tendence Č. epiky vyvrcholila dvousvazkovým románem Antonín Vondrejc (1917–18), biografií zneuznaného básníka, zmítaného erotickým napětím, který se na šikmé ploše octl nikoli svojí vinou. Jeho tragédie se prosvětlila teprve v očekávání smrti. V závěru poněkud roztříštěného a příliš rozbíhavého vyprávění autor našel v hrdinově mravní katarzi cestu z deziluze průmyslovou civilizací. Ve zdůvodnění mravní odpovědnosti a společensky účinného altruismu vyústily obě poslední výpravné Č. práce. Koncizně budovaný román Jindrové (1921) označil F. X. Šalda za nejzralejší autorovo dílo. Děj Č. umístil do rodiny pražského vědce a psychologicky věrohodně zachytil proces rodinné mravní obrody. Epizodičnost a vykonstruované řešení zato poněkud narušilo dilogii Vilém Rozkoč (1923) a Řešany (1927). V postavě Rozkoče zobrazil mladého sochaře, žijícího před válkou na proletářském Žižkově a konfrontovaného se zkaženým světem bohatých snobů, kterému psychicky podléhá. Ve druhém svazku ukázal Č. válečné drama, Rozkočovo sebeobětovné nasazení na frontě, jeho poválečnou ztracenost i renovaci lidských a občanských sil ve stavbě pomníku padlým pro rodné město.
Rozměrné prozaické kompozice doplňoval Č. črtami, povídkami a novelami. Knižně v tomto žánru debutoval 1892 realistickými Povídkami. Zatímco první soubory byly jednak originálními groteskami (Dar svatého Floriána, 1902), jednak herrmannovsky laděnými obrázky prostředí (V třetím dvoře, 1895), nabýval posléze malý žánr v podání autora stále větší autonomie. Spisovatel jím podnikal sondy do psychiky téměř všech společenských vrstev, zakládal je často na syžetovém nebo jazykovém experimentu, v české literatuře tehdy jedinečném, a ověřoval si motivy i postupy svých románů (In articulo mortis, 1915). Naturalistickou poetiku rozvinul sbírkami Patero novel (1904), Nové patero (1910), Patero třetí (1912) a Osmero novel (1924). Úsilí o moderní sociální prózu dokumentoval ve svazcích Z města i obvodu (1913), Siláci a slaboši (1916) a Ad hoc! (1919). Vrcholu dosáhla autorova novelistika v titulech Větrník (1923), poprvé v české literatuře reflektující proces vzniku literární tvorby a přibližující se tím evropské avantgardě, Humoreska (1924), analyzující střet dvou generací hudebníků: otce a syna, a filozoficky laděná Psychologie bez duše (1928) o rozporu životní materie a soudobé experimentální psychologie. Čtenáře zaujaly erotické Čtyři odvážné povídky (1926). Dramata (s vojenskou tematikou Begův samokres, s kriminální zápletkou Slunovrat, žánrově laděné Výhry a prohry i dobově nadhodnocená tragédie Básníkova nevěsta) nedosahovala úrovně próz a projevil se v nich nedostatek jevištního cítění.
Č. náležel k největším českým prozaikům první poloviny 20. století. Většina jeho děl neztratila živost dodnes a ovlivnila další vývoj české prózy. Podobně jako Janu Nerudovi i jemu novinářský universalismus zaručoval vedle znalosti prostředí neustálý přísun nových podnětů pro fabulaci i pro psychologickou kresbu charakterů. Označení český Balzac vyjadřovalo minimálně tři skutečnosti: jednak dokonalé zažití různorodého životního materiálu, dále vnímání dichotomie mezi syrovou realitou a ideály umění a vědy, konečně programové hledačství východiska z upachtěné, komerční přízemnosti k morálně očistné lidské syntéze. Velmi přínosnou se stala tragikomičnost Č. zorného úhlu, dialektika směšnosti a smutku, jíž předběhl svoje vrstevníky. Jeho prózy byly i jazykově výjimečné. Výrazně využíval hovorové češtiny a vulgarismů, jako první se cíleně zaměřoval na slang a argot, neváhal charakterizovat postavy i dialektismy, profesionální hantýrkou, případně novinářskou manýrou a řečnickou frází. Přes všecku podnětnost své kreativity se nicméně monografičností, kompoziční roztříštěností i slovním dekorativismem zastavil na prahu před vytvořením moderního českého románu zbaveného zátěže minulosti.
D: bibliografie in: M. Ryšánková, K. M. Č.-Ch., 1972.
L: F. X. Šalda, Kritické příspěvky k poznání K. M. Č.-Ch., in: Kritika 2, 1925, s. 41n.; A. Novák, K. M. Č.-Ch., in: Almanach ČAVU 38, 1928, s. 178n.; J. Kvapil, O čem vím, 1932, s. 325n.; F. Kovárna, K. M. Č.-Ch., 1936; Kunc 1, s. 87n.; V. Šach, K. M. Č.-Ch., 1946; K. Sezima, Z mého života 2, 1946, s. 17n.; L. Tůma-Zevloun, Alej vzpomínek, 1958, s. 81n.; O. Štorch-Marien, Sladko je žít, 1966, s. 249n.; E. Konrád, Nač vzpomenu, 1967, s. 107n.; O. Štorch-Marien, Ohňostroj, 1969, s. 262n.; K. Čapek, O umění a kultuře 3, 1986, s. 109n.; LČL 1, s. 387n.; M. Kučera, K. M. Č.- -Ch., in: Názorová reakce představitelů české tvůrčí inteligence na vypuknutí první světové války, diplomová práce FF UK Praha, 1986, s. 322n.
P: LA PNP Praha.
Ref: Bibliografie dějin Českých zemí
Martin Kučera
Karel Matěj Čapek-Chod (stojí vlevo), Adolf Velhratický (stojí vpravo) u Antonína Sovy, 1926
