BROŽ Josef 13.8.1904-12.10.1980

Z Personal
Josef BROŽ
Narození 13.8.1904
Místo narození Krásno nad Bečvou (dnes Valašské Meziříčí)
Úmrtí 12.10.1980
Místo úmrtí Praha
Povolání 76- Malíř, iluminátor, ilustrátor nebo grafik
Citace Biografický slovník českých zemí 7, Praha 2007, s. 207-208

BROŽ, Josef, * 13. 8. 1904 Krásno nad Bečvou (dnes Valašské Meziříčí), † 12. 10. 1980 Praha, malíř

Narodil se v rodině brusiče skla a služebné. V dětství ztratil otce i sourozence, proto ještě během docházky na měšťanskou školu v rodišti musel vykonávat nádenickou práci. Od 1918 navštěvoval Státní odbornou školu pro zpracování dřeva ve Valašském Meziříčí, kde si osvojil dekorativní kresbu. Po absolutoriu (1922) složil 1923 mistrovské truhlářské zkoušky. 1923–25 pracoval zpočátku na intarziích dřevěného nábytku, potom jako umělecký vedoucí dílny na výrobu folklorních figurek a návrhář komerčních plastik z umělého kamene. Mimoto maloval a navrhoval divadelní dekorace. 1925–26 absolvoval vojenskou službu v Opavě, v létě 1926 se v Miloticích nad Bečvou spřátelil s grafikem J. Konůpkem, který poznal jeho nadání, doporučil mu roční kurs umělecké řezby dřevěných hraček u E. Pelanta a 1927 ho přivedl ke studiu na pražské Uměleckoprůmyslové škole v ateliéru A. Hofbauera. V avantgardním Uměleckém studiu V. Gamzy se uplatnil jako scénograf a poznal směry evropské avantgardy, z nichž nejbližší mu byl expresionismus. 1931 namaloval olej Slepec, v němž nesentimentálně zachytil tvrdou sociální realitu. Studijně navštívil 1931 Bulharsko, 1932 Jugoslávii a 1933 Rumunsko, systematicky se zabýval přímořskou krajinou. 1934–35 absolvoval rok čestného studia v pařížském ateliéru AVU u F. Kupky, jenž ho považoval za jednoho ze svých nejlepších žáků. 1935–36 žil a maloval v Bretani. Po návratu se 1937 oženil se spolužačkou, malířkou a grafičkou Hanou Čečilovou (1911–1970). Přátelsky se stýkal s A. Zábranským, A. Strnadelem, K. Šourkem, V. V. Novákem, M. Salcmanem a se slovenskou výtvarnou enklávou v Praze v čele s C. Majerníkem. Od 1938, kdy se stal členem Umělecké besedy, také s V. Rabasem. Prostřednictvím manželky se znal i s katolickými výtvarníky (mj. s B. Reynkem, J. Zrzavým). Podílel se na přípravě výstavy Pražské baroko (1938) a dřevěnou plastikou obeslal Světovou zemědělskou výstavu v New Yorku. Za protektorátu maloval na Českomoravské vysočině, koncem války se ho dotkla poetika Skupiny 42 a malířského civilismu. Jako jediný výtvarník zmapoval 1945–47 severočeské pohraničí. 1946 vstoupil do KSČ a po únoru 1948 se významně podílel na organizaci Svazu československých výtvarných umělců. V 50. letech zidyličtěl jeho malířský výraz, ale nepodlehl socialistickému realismu, čímž se zasloužil o celkovou kultivaci výtvarných poměrů. Stal se zakládajícím členem Skupiny 58. Společensky angažovaná plátna začal malovat 1958–62 jako poradce Armádního uměleckého studia. Přesto pozitivně ovlivňoval armádní výtvarníky, cílevědomě je odpoutával od anachronního popisného vidění (např. V. Šoltu, R. Koláře). V 60. letech dospěl k nezaměnitelné krajinomalbě s mystickými prvky, po smrti ženy pak k abstraktní malbě. Od přelomu 60. a 70. let se aktivně podílel na uplatňování normalizačních tendencí ve Svazu výtvarných umělců. Jeho dílo se rozpadlo do dvou linií: v první se věnoval krajině, zátiší a autoportrétu, ve druhé novoschematickým zakázkám státních organizací, které neblaze poznamenaly závěrečné údobí jeho tvorby. Pohřben byl na Vyšehradě.

Před druhou světovou válkou nalezl B. svůj rukopis v dramatickém pojetí krajiny (zprvu přímořské), živelně nanášené v hustých a vysokých pastách, záměrně je nepropracovával, vyhýbal se detailům. Jistého tragismu dociloval plošnou, spíše tmavou barevností, silnou expresivitou výrazu a nečekaným proteplením jemnou světlou skvrnou (bílou, žlutou, modrou). Neodpoutal se od reálného tvaru, avšak primitivizoval jej, zestručňoval a hledal syntézu přírodního artefaktu s osobním citovým prožitkem. Tento přístup zůstal typický pro jeho krajinářské dílo, ať bez figur, nebo oživené figurálním prvkem. Venkovskou krajinomalbu pěstoval za války, odvozoval ji z rabasovského ruralismu. Poetiky Skupiny 42 využíval v pohledech na město. Osobité hodnoty představovaly vize apokalyptických jezdců a série maleb, v nichž bylo přítomno mystérium zmaru – ty náleží k významným dílům českého protinacistického umění; po válce se netěšily zájmu pro vesměs biblickou tematiku. B. dílo poprvé kulminovalo bezprostředně po válce. V rozsáhlém cyklu obrazů zpodobil vylidněné pohraničí po odsunu a jako první vylíčil tragédie Lidic a Ležáků, čímž jeho prožitek světa nabyl epického výrazu. Pokusil se zpracovat únorové události 1948, poznal však, že výtvarně z nich nedokáže těžit. Útočiště našel v panoramatické krajině, obrazech Řípu, rozvodněné slapské přehrady či polích s havraními hejny. V následujícím cyklu obrazů z květnového povstání se vrátil k tematickému vypravěčství (bez spontánnosti poválečných reportáží), úspěch měl v novátorském využití pouličních nápisů a různých odstínů šedi. Druhý vrchol pro něho znamenalo období 1962–71, kdy se cílevědomě zaměřil na podání krajiny jako prostoru dramatického tvarosloví – typické byly motivy bříz s velkýma, někdy plačícíma očima, mraků jako duchů zemřelých, pahýlů stromů okřídlených růžovými poupaty květů, nikam nevedoucích cest nebo nokturn velkoměst (Praha, Paříž). Znovu se do B. tvorby vrátili apokalyptičtí jezdci a živel moře (Jugoslávie, Itálie). Mysticko-symbolické pojetí krajiny, blízké imaginativnímu malířství, vyústilo do abstraktních kompozic z konce 60. let, jimiž vyjadřoval smutek z odchodu milované bytosti i druhé okupace. Nicméně v osamění se přizpůsobil normalizaci. Na jedné straně vznikl pozoruhodný cyklus optimistických figurálních kompozic z Petřína (oslavil v nich mateřství a lásku), dále zjednodušil krajinomalbu do reálně znakového podání, namaloval několik skvělých obrazů ze Španělska s dominantou přízračných černých skvrn, na druhé straně rozmělnil velký talent v nezdařilých monumentálních plátnech stávek, února 1948, osvobození sovětskou armádou nebo chilské tragédie. Před smrtí se vrátil k svým východiskům v intimním cyklu akrylů U nás doma z Provodína na Českolipsku, kam jezdil na letní pobyty od 1950. Zachycoval v nich okolí i interiér chalupy, kytice v okně nebo na záhoně, les, vlastní podobu s kloboukem apod. Jeho posledním plátnem je autoportrét na zahradě, malovaný s maximální primitivizací naivistického rázu. Svědčí o již nenaplněných dalších vývojových možnostech.

L: Toman 1, s. 103; Toman D, s. 35; J. M. Tomeš, J. B., 1960; týž, J. B. Souborné dílo, 1968; EČVU, s. 73n.; V. Řeřucha – J. Burian, J. B., 1976; L. Ševeček, Národní umělec J. B. Obrazy a kresby, 1978; J. Dolejš, J. B. Obrazy a kresby, 1984.

Martin Kučera