DOBŠ Václav 8.2.1846-27.2.1902

Z Personal
Václav DOBŠ
Narození 8.2.1846
Místo narození Praha
Úmrtí 27.2.1902
Místo úmrtí Praha
Povolání 78- Hudební interpret
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 269-270

DOBŠ, Václav (též DOBEŠ, DOBSCH, Wenzel), * 8. 2. 1846 Praha, † 27. 2. 1902 Praha, zpěvák

Byl původně určen pro dráhu duchovního. Vystudoval gymnázium, pěvecky ho osm měsíců školil F. Pivoda. Začínal 1866 ve sboru Prozatímního divadla v Praze, 1868–70 byl sólistou operního souboru založeného Pavlem Švandou ze Semčic v Plzni. 1870 debutoval rolí Kecala ve Smetanově Prodané nevěstě v Prozatímním divadle v Praze, kam byl pak v dubnu angažován jako sólista basového oboru náhradou za J. Palečka, který odešel do angažmá do Petrohradu. Palečkovu osobnost D. nahradil hlasově, údajně však ne herecky. Byl typem vhodným pro vážné, důstojné role (Lorenco v české premiéře Gounodovy opery Romeo a Julie), nikoli pro komický obor. V rolích jako Kecal mu podle dobových hodnocení bránila jakási nesmělost se v těchto rolích plně projevit, což však mohlo souviset s tehdejším pojetím postavy, chápané v charakteru drastické komiky. Od počátku kariéry byl ceněn D. sonorní, hluboký bas příjemné barvy, jevištní zjev a muzikálnost. B. Smetana pro něj zamýšlel roli Lutobora při kompozici Libuše. Během tří sezon v Prozatímním divadle zpíval ve dvaceti titulech, mj. Gavestona v Bílé paní A. Boieldieua, Kašpara ve Weberově Čarostřelci, Marcella v Meyerbeerových Hugenotech, Sarastra v Mozartově Kouzelné flétně, také markraběte Ottu v premiéře opery Břetislav K. Bendla. Sporadicky se zapojil i do koncertního života, účinkoval například 1870 při koncertu Českoslovanských smíšených pěveckých jednot v rámci Svatojánských slavností v Praze. 1873 přešel k německé opeře do Stavovského divadla, jejímž členem (pod jménem Wenzel Dobsch) zůstal až do odchodu na odpočinek 1889, resp. po několika pohostinských vystoupeních až do 1891. V rámci koncertní činnosti se podílel na provedení Beethovenových Ruin athénských na koncertu ve prospěch záložního fondu členů sboru a orchestru německé opery v Praze či oratoria Poslední chvíle Spasitelovy L. Spohra (obojí 1874), Verdiho Requiem (1880) aj. D. se ucházel 1886 o přijetí do Národního divadla, nebylo mu však vyhověno. Jeho první rolí v německém divadle se stal Kardinál v Halévyho Židovce (1873), jež patřila k jeho nejlepším, dále ztvárnil Jojakima v Rubinsteinových Makabejcích, Zakariu v Meyerbeerově Prorokovi či Bertrama v jeho Robertu ďáblovi, Falstaffa v Nicolaiových Veselých paničkách windsorských, v Mozartových operách Leporella v Donu Giovannim či Osmina v Únosu ze serailu. V německém divadle zpíval také wagnerovský repertoár, v němž nalezl svou doménu (Jindřich Ptáčník v Lohengrinovi, Heřman Duryňský v Tannhäuserovi, Daland v Bludném Holanďanovi, Fasolt ve Zlatu Rýna, Marke v Tristanovi a Isoldě). Při zahajovacím představení Nového německého divadla, jímž byli Mistři pěvci norimberští (5. 1. 1888), zpíval Víta Pognera. Jak v české, tak v německé opeře byly kromě hlasových kvalit oceňovány jeho píle a spolehlivost.

D: soupis rolí v Prozatímním divadle v Praze: V. Štěpán – M. Trávníčková, Prozatímní divadlo 1 a 2, 2006 (soupis repertoáru a rejstříky); soupis rolí v Německém zemském, resp. Novém německém divadle v Praze: Dokumentační centrum Státní opery Praha; cedule Stavovského a Nového německého divadla Praha v divadelním oddělení NM Praha.

L: HS 1, s. 248; ND a jeho předchůdci, s. 75; J. Ludvová a kol., Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století, 2006, s. 113–114 (se soupisem rolí a další bibliografií); KRL 2, s. 916–917; Národní listy 22. 2. 1870; Hudební listy 1, 1870, s. 32, 40, 47, 96, 240; tamtéž 5, 1874, s. 5, 76; O. Teuber, Geschichte des Prager Theaters 3, 1888, s. 650, 668, 687, 739, 809, 812, 814n., 820; B. Benoni, Moje vzpomínky a dojmy 1–2, 1917, 1919, rejstřík; R. Rosenheim, Die Geschichte der deutschen Bühnen in Prag 1883–1918, 1938, s. 43, 82, 88, 98; Bartoš: PD opera, s. 170–171; Věstník pěvecký a hudební 46, 1942, s. 7; A. Javorin, Pražské arény, 1958, s. 88, 121; V. Horák, František Pivoda – pěvecký pedagog, 1970.

P: J. Ludvová, Neues deutsches Theater v Praze. Lexikon opery (strojopis, Divadelní ústav Praha).

Vlasta Reittererová