DOSUŽKOV Fjodor Nikolajevič ?12.1.1899-19.1.1982

Z Personal
Fjodor Nikolajevič DOSUŽKOV
Narození 12.(25).1.1899
Místo narození Baku (Ázerbájdžán)
Úmrtí 19.1.1982
Místo úmrtí Praha
Povolání 15- Lékaři
Citace Biografický slovník českých zemí 13, Praha 2010, s. 337-338

DOSUŽKOV, Fjodor Nikolajevič (též Theodor, Bohodar), * 12. (25.) 1. 1899 Baku (Ázerbájdžán), † 19. 1. 1982 Praha, lékař-neurolog, psychoanalytik

Pocházel z rodiny celního úředníka. Po maturitě na gymnáziu v Novorossijsku (1918) studoval na přírodovědecké fakultě univerzity v Rostově na Donu. 1919 studium přerušil a pracoval jako novinář v Novorossijsku. 1920 emigroval do Istanbulu, odkud přijel 1921 do Prahy, kde téhož roku zahájil studium na Lékařské fakultě UK, promoval 1927. Poté 1927–34 působil jako asistent neurologické kliniky Lékařské fakulty UK; současně absolvoval několik zahraničních studijních pobytů (Francie, Estonsko). 1928 získal československé státní občanství. 1929 byl jmenován odborným lékařem-neurologem. Od 1935 pracoval zároveň jako obvodní nemocenský lékař v Praze. Později odešel z kliniky a do 1952 se věnoval soukromé praxi, kdy se jako obvodní neurolog a psychiatr stal zaměstnancem Ústavu národního zdraví v Praze-Vršovicích. 1954 nastoupil do Logopedického ústavu v Praze (do 1966). Přednášel též na Pedagogické fakultě UK. Jeho vědecká činnost se týkala více úseků neurologie a psychiatrie. Jako jeden z prvních v Československu seznamoval systematicky lékařskou veřejnost s pracemi I. P. Pavlova. Zabýval se především výzkumem neuróz a reflexologií. Významně přispěl k rozvoji psychoanalýzy. V Praze navštěvoval před válkou kroužek ruského psychoanalytika Nikolaje J. Osipova a sám se stal praktikujícím analytikem. Obor se v té době rozvíjel v rámci oficiálně existující Psychoanalytické společnosti. Během války se zájemci o psychoanalýzu mohli scházet jen na tajných soukromých seminářích. Za pražského povstání v květnu 1945 D. vedl stanici první lékařské pomoci, poté pomáhal likvidovat epidemii tyfu v Terezíně.

Se svými žáky D. 1946 oficiálně obnovil pražskou psychoanalytickou skupinu. Navázal kontakty s Mezinárodní psychoanalytickou společností se sídlem v New Yorku a stal se jejím členem. Patřil k zakladatelům Psychoanalytické společnosti v ČSR, 1947–48 redigoval a vydal dva svazky Psychoanalytické ročenky, založil odbornou knihovnu a usiloval o zřízení pražského psychoanalytického institutu. K tisku připravoval obsáhlou práci Neurózy a láska, ta však už nevyšla. Rok 1948 znamenal zásadní zlom i pro rozvoj psychoanalýzy, která byla v Československu jako věda zásadně odmítnuta a dalších dvacet let se mohla rozvíjet opět jen v tajných psychoanalytických seskupeních. O její nové oficiální uznání a založení institutu se pokusil ještě 1968, opět bezúspěšně. Přesto mu patří zásluha, že ve své osobě udržel kontinuitu psychoanalytické obce přes období nacistického a komunistického režimu.

D. se věnoval také literatuře, mj. napsal básnické sbírky Igruški (1940) a Izbrannyje stichotvorenija (1943), ze staré do moderní ruštiny přeložil Slovo o polku Igorevom (1944). Ovlivnil myšlení surrealistického básníka a teoretika Zbyňka Havlíčka.

Rovněž jeho manželka Věra, roz. Dorofejová (1899–1996), s níž se oženil 1919, vystudovala Lékařskou fakultu UK v Praze. Oba byli pochováni na pražských Olšanských hřbitovech.

D: I. P. Pavlov a jeho dílo, 1934; O pojmu neurosy (psychoneurosy), 1936; Repetitorium neurologické syndromologie, 1938; Repetitorium speciální neurologie 1, 2, 1939; Psychoneurózy, choroby sociálních vztahů, 1946; Vznik a základy psychoanalysy, 1947; Nárys fyziologie vyšší nervové činnosti, 1961.

L: Československá psychiatrie 65, 1969, s. 205–207; tamtéž 70, 1974, s. 134–135; BSPLF 1, s. 180; ČBS, s. 116; Tomeš 1, s. 252–253; M. Borecký, MUDr. T. D., vědec, o problematice skoptophobie, in: Revue psychoanalytické psychoterapie 9, 2007, č. 1, s. 59–70; E. Fischer, MUDr. T. D. (1899–1982), in: tamtéž, s. 71–74; L. Haas, 65. narozeniny MUDr. B. D., in: Československá psychiatrie 60, 1964, s. 56n.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí


Petr Svobodný, Jiří Vacek