GILLAR Jan 24.6.1904-7.5.1967

Z Personal
Jan GILLAR
Narození 24.6.1904
Místo narození Příbor (u Nového Jičína)
Úmrtí 7.5.1967
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 19, Praha 2016, s. 628

GILLAR, Jan, * 24. 6. 1904 Příbor (u Nového Jičína), † 7. 5. 1967 Praha, architekt, urbanista, designér

Pocházel z rodiny Josefa G., gymnazijního profesora českého a německého jazyka, a Anny, původem z Krásna nad Bečvou. Před první světovou válkou se rodiče přestěhovali do Plzně, kde otec 1918 náhle zemřel, a v důsledku toho se rodina dostala do tíživé ekonomické situace. Středoškolské vzdělání G. získal na tamní průmyslové škole (1919–23). Poté se zapsal na Školu architektury a pozemního stavitelství ČVUT, 1925 přešel na AVU k J. Gočárovi, absolvoval 1928. Již jako student navázal kontakty s avantgardním sdružením Devětsil. Přijal Teigův program vědeckého funkcionalismu a v raných třicátých letech tvořil pod vlivem H. Meyera, švýcarské skupiny ABC a sovětských konstruktivistů. Již v průběhu studia se účastnil veřejných soutěží. Pracoval v ateliéru architekta J. Zázvorky, dále u stavební firmy Ing. Záruba – Pfeffermann a 1928–31 příležitostně u J. Krejcara. Během hospodářské krize ve třicátých letech se politicky radikalizoval. Projektoval byty pro sociálně slabé skupiny obyvatel, existenční obytné minimum řešil kolektivizací bytových funkcí. 1931 se účastnil Výstavy proletářského bydlení. Již v té době patřil k významným urbanistům, navrhoval nové koncepce výstavby sídlištních celků. G. v exteriéru i interiéru elegantní, funkční a výtvarně čisté budovy, zejména soubor Francouzských škol v Praze-Dejvicích, se zařadily k významným dílům českého funkcionalismu. 1931 si založil vlastní projekční ateliér. Věnoval se především sociálním stavbám, ale navrhl i řadu vil, nájemních domů nebo monumentů.

Přispíval také do odborných časopisů, např. Stavitel, v jehož redakčním kolektivu 1928–31 působil, dále ReD, Stavba, Žijeme, Architektura ČSR. Své práce vystavoval doma i v zahraničí (Budapešť, Brusel, Paříž, Berlín, Stockholm, Bukurešť, Benátky). Během druhé světové války se angažoval v odboji. Po únoru 1948 pracoval ve Stavoprojektu v Plzni, na Slovensku a v Praze. Po zrušení Stavoprojektu zastával funkci sekretáře ideové rady pro výstavbu Vysoké stranické školy při ÚV KSČ. Od poloviny padesátých let byl zaměstnán ve Studijním a typizačním ústavu, kde se soustředil na řešení typových projektů obytných a občanských budov.

Byl členem Devětsilu, Levé fronty, československé skupiny Mezinárodních kongresů moderní architektury (Congrès International ďArchitecture Moderne – CIAM) a Svazu socialistických architektů. 1964 získal vyznamenání Za zásluhy o výstavbu. Syn Jaroslav G. (* 9. 3. 1942 Praha), režisér, scenárista a překladatel, dlouhodobě působil v Divadle Na Zábradlí.

D: výběr: Muzejní a správní budova Památníku národního osvobození v Praze-Žižkově, 1926–1930 (ateliér J. Zázvorky); nájemní dům v Praze, Vinohradská třída 1513, 1932; Francouzské školy v Praze-Dejvicích, Bílá 1784, 1931–1934; dům Karla a Jany Teigových v Praze-Smíchově, U Šalamounky 2369, 1937–1939; zařízení interiérů obchodního domu Bílá labuť v Praze, Na Poříčí, 1939; dům sociální péče v Kostelci nad Černými lesy, 1939–1942; zařízení interiéru obchodního domu ASO v Moravské Ostravě, 1940; domy okresní sociální péče v Chotěboři a Pacově, 1940.

L: Styl 6 (11), 1925–1926, s. 116; Stavitel 2, 1935, s. 17–32; Český funkcionalismus 1 (katalog výstavy UPM), A. Vondrová (ed.), 1978; T. Černoušek – V. Šlapeta – P. Zatloukal, Olomoucká architektura 1900–1950, 1981, s. 10, 12–13, 19–21; R. Švácha, J. G., in: Výtvarná kultura 8, 1984, č. 3, s. 63–64; Z. Lukeš, J. G., in: Československý architekt 31, 1985, č. 4, s. 4; K. Pažoutová, J. G., in: Architekt 43, 1997, č. 11, s. 50–51; NEČVU, s. 210; R. Švácha, Od moderny k funkcionalismu: Proměny pražské architektury 1. poloviny 20. století, 1994, s. 577; Umělecké památky Prahy. Nové Město. Vyšehrad, R. Baťková (ed.), 1998, rejstřík; totéž, Velká Praha A/L, P. Vlček (ed.), 2012, rejstřík; J. E. Svoboda – J. Noll – E. Havlová, Praha 1919–1940. Kapitoly o meziválečné architektuře, 2000, s. 253; Forma sleduje vědu. Teige, G. a evropský vědecký funkcionalismus 1922–1948, R. Švácha (ed.), 2000; M. Dulla – H. Moravčíková, Architektúra Slovenska v 20. storočí, Bratislava 2002, s. 396, 512; P. Veverka – D. Dvořáková – P. Krajčí – Z. Lukeš, Slavné pražské vily, 1999–2004, s. 136–137.

Markéta Svobodová