HÁŠA Pavel 1.6.1929-5.8.2009

Z Personal
Pavel HÁŠA
Narození 1.6.1929
Místo narození Praha
Úmrtí 5.8.2009
Místo úmrtí Praha
Povolání 82- Dramaturg, režisér nebo choreograf
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 280-281

HÁŠA, Pavel, * 1. 6. 1929 Praha, † 5. 8. 2009 Praha, režisér

Narodil se v rodině divadelního a filmového podnikatele Josefa Antonína H. (* 25. 11. 1902 Praha, † 17. 9. 1952 Praha), spolumajitele a administrativního ředitele Osvobozeného divadla (1927–32), zakladatele kabaretu Červené eso (1932–33), po válce ředitele národního podniku Gramofonový průmysl. Po maturitě na reálném gymnáziu (1948) studoval H. dějiny umění a estetiku na FF UK, školu nedokončil. Nastoupil jako asistent režie ve zlínských (gottwaldovských) filmových ateliérech. Od 1951 vykonával vojenskou prezenční službu v Československém armádním filmu (ČAF), kde poté působil jako režisér a scenárista dokumentárních filmů až do nuceného odchodu 1970. Realizoval tu široké spektrum krátkých a celovečerních snímků odlišných žánrů, často s nevojenskou tematikou. Začínal instruktážními a výukovými filmy (Věda jde s lidem, 1952; Vojenská přehlídka, 1953). Pravidelně se vracel k reportážím ze života armády (nasazení vojáků při maďarských událostech, ochrana hranic, pomoc při povodních, soutěž vojenských motorkářů, armádní cvičení, chov koní atd.) s politicko-ideovým vyzněním (V prvním sledu; Stalo se jedné noci, 1956; Člověk není sám, 1958; O vteřinu a přátelství, 1962; Pevný bod /s M. Burgerem/, 1965; Curriculum vitae, 1970). Reportážně zpracovával i civilní témata (např. Veliká pouť /1967/ o světové výstavě v Montrealu). Při mapování armádní umělecké činnosti (např. dokument Armádní umělecké divadlo /1954/ věnovaný scéně E. F. Buriana) zaujal snímkem o přehlídce dechových vojenských kapel Plechová neděle (1967), který získal několik festivalových ocenění (Karlovy Vary, Lipsko, Cork, Oděsa). Natáčel i medailony (dokument Reportér /1963/ o fotografu K. Hájkovi s komentářem J. Wericha). Od schematismu se postupně dokázal oprostit v historických dokumentech (např. Mistr Jan Hus, 1955). Po dvoudílném snímku Svědectví (1961, s I. Tomanem), líčícím historii ČSR od vypuknutí hospodářské krize po osvobození v květnu 1945, připravil nepatetické Lidice (1965), popisující okolnosti vypálení obce, a především Devět kapitol ze starého dějepisu (1969, scénář R. Hlaváč), v nichž objektivně přiblížil obraz národně osvobozeneckého zápasu Čechů a Slováků v letech 1914–20 včetně aktivit legií, což vedlo ke stažení dokumentu z distribuce. V armádní produkci si vyzkoušel také hraný film s vojenskou a špionážní tematikou.

Po propuštění z ČAF zahájil počátkem sedmdesátých let soustavnou, byť externí, spolupráci s televizí. Režíroval zábavné pořady (cca 40 dílů Televarieté, 1977–98; recitály W. Matušky Co neodnesl čas, 1978–81 aj.), převzaté záznamy divadelních představení, řadu Nedělních chvilek poezie. Soustředil se především na hranou tvorbu v podobě inscenací a adaptací děl českých a světových autorů. Natáčel komedie, dramata, detektivky či muzikály. Výrazného ohlasu dosáhl inscenacemi odkazujícími na historické události a jejich aktéry (Poslední exil, 1975; Ve věci J. R. Oppenheimera, 1979; Dvě noci s císařem, 1983; Šťastlivec Sulla, 1991; Noc rozhodnutí, 1993; Generál Eliáš, 1995). Často spolupracoval s O. Daňkem. Za televizní hru Svědkové obžaloby (1974) byl oceněn Stříbrnou nymfou na mezinárodním televizním festivalu v Monte Carlu (1975). V televizi se příležitostně vracel i k dokumentu.

1981 přijal angažmá v Divadle S. K. Neumanna (od 1990 Divadlo pod Palmovkou), kde působil až do odchodu do důchodu 1991. Ve svých režiích spoléhal především na herecké výkony (B. Hrabal – V. Nývlt: Ostře sledované vlaky, 1982; J. Kainar: Nasredin, 1983; A. Nicolaj: Tři na lavičce, 1986; I. Langer: Periferie, 1987; M. V. Gazzo: Klobouk plný deště, 1990). Na přelomu osmdesátých a devadesátých let vícekrát hostoval v kladenském a mladoboleslavském divadle. Od 1992 režíroval bulvární tituly pro Pražskou divadelní agenturu V. Hanzlíčka (např. R. Anderson: Víš přece, že neslyším, když teče voda, 1998).

Poprvé se oženil s Emou, roz. Černou, s níž měl tři děti. Ve druhém manželství s herečkou Květou Fialovou (1929–2017) se narodila dcera Zuzana (* 1962), řezbářka a umělecká restaurátorka. Byl bratrem lékaře MUDr. Jana H. (1925–1998).

L: MČE 2, s. 725; ČBS, s. 193; Tomeš 1, s. 421; http://vis.idu.cz/Productions. aspx (se soupisem divadelních režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.csfd.cz (se soupisem režií, stav k 22. 12. 2017); http://www.fdb.cz/ (se soupisem režií, stav k 12. 12. 2017); M. Valtrová – O. Ornest, Hraje váš tatínek ještě na housle?, 1993, s. 362, 365; Česká divadla. Encyklopedie divadelních souborů, 2000, rejstřík; Český hraný film IV, 2004, rejstřík; V. Šmídrkal, Armáda a stříbrné plátno. Československý armádní film 1951–1999, 2009; M. Štoll, Český film. Režiséři–dokumentaristé, 2009, s. 176–178.

P: Divadelní ústav, Praha, dokumentace.

Zdeněk Doskočil