HÁNA Jan 28.10.1927-20.9.1994

Z Personal
Jan HÁNA
Narození 28.10.1927
Místo narození Dobronice u Bechyně
Úmrtí 20.9.1994
Místo úmrtí Praha
Povolání 75- Sochař nebo medailér
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 160

HÁNA, Jan, * 28. 10. 1927 Dobronice u Bechyně, † 20. 9. 1994 Praha, sochař

Jeden z posledních českých sochařů klasické tradice. Krátce se věnoval keramice na Státní keramické škole v Bechyni, na Státní keramické škole v Praze u Václava Vokálka, 1946–51 studoval sochařství na pražské AVU v ateliéru Karla Pokorného, 1947/48 na Výtvarné akademii v Záhřebu (prof. G. Antunac). Jeho dílo se plynule rozvíjelo od druhé poloviny padesátých let v oblasti lyrické plastiky a reliéfu, v monumentální tvorbě a práci pro architekturu. Mimo oficiální zakázky rostlo H. komorní dílo, kde v ženském, a zvláště dívčím aktu dosáhl mistrovství. Od počátku se vracel k tématu Múz: první cyklus Múzy vytvořil ve dvou variantách 1961–64. Euterpé se objevila na pamětní desce básníka F. Šrámka v Praze na Smíchově (1965). Lyrizovanou tematiku aktu, kterou rozvíjel v přímé návaznosti na Břetislava Bendu (s ním a Janem Bauchem H. podnikl 1962 cestu do Řecka), ale na rozdíl od něho často doprovázel dekorativními prvky, zpracovával v torzu a ve stojící, sedící i tančící póze: Schoulená (1960), Sedící tanečnice (1962), Torzo (1962), Appassionata (1965), Extáze (1969), Klió (1971), Hudba (1979), Drama (1980), Rozpuk života (1985), Hudba s flétnou (1986), Erató (1986), Torzo (1992) aj. Specifické postavení v jeho tvorbě mělo výrazově něžné řešení náhrobku herečky Jany Rybářové na Vyšehradském hřbitově (1957), v podobném duchu zpracoval sochu Jarmila na Kampě (1958) a cyklus reliéfů s motivem dívčího aktu pro domy v Kyselově ulici na ďáblickém sídlišti (Praha). I jeho monumentální tvorba má často lyrický charakter – např. stylizované torzo Lidická růže (1971), Radost ze života pro japonské Nagasaki (1975), Píseň o mé vlasti pro Národní divadlo (1981–82). H. byl autorem pomníků Poslední den války pro Prachatice (1986), Zdeněk Nejedlý pro Litomyšl (1977–78), plastik pro pražský Palác kultury (1981) nebo pomníku Simona Bolívara v Praze-Bubenči (1983), podílel se na pomníku pražským barikádníkům nebo padlým ve Svidníku (u Dukly). V závěru života zamýšlel opět realizovat cyklus Múz podle kresebných návrhů Adolfa Zábranského, ale dokončil pouze Euterpé, Polymnii a Kalliopé. 1983 byl jmenován profesorem speciálního sochařského ateliéru AVU, 1985–89 rektorem školy; 1977 se stal zasloužilým, 1984 národním umělcem, 1984 obdržel venezuelský Řád F. Mirandy, 1970 Státní cenu K. Gottwalda.

Jeho manželkou byla Alena Martinovská (* 1. 11. 1933 Benátky nad Jizerou), tanečnice a herečka, dcera Sabina (* 1965) je herečka.

L: Toman D, s. 65–66; ČBS, s. 188; J. Císař, J. Hánna (sic!), [1971]; J. H. – Sochařské dílo, 1994; SČSVU 3, s. 57–58; Tomeš 1, s. 411; http://abart-full.artarchiv.cz (se soupisem výstav a další literaturou, stav k 22. 3. 2018). K A. Martinovské-H.: Fikejz 2, s. 141.


Martin Kučera