HAŠEK Jaroslav 30.4.1883-3.1.1923

Z Personal
Jaroslav HAŠEK
Narození 30.4.1883
Místo narození Praha
Úmrtí 3.1.1923
Místo úmrtí Lipnice nad Sázavou
Povolání 63- Spisovatel
68- Redaktor nebo žurnalista
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 283-285

HAŠEK, Jaroslav, * 30. 4. 1883 Praha, † 3. 1. 1923 Lipnice nad Sázavou, spisovatel, novinář

Narodil se na Novém Městě pražském v rodině středoškolského profesora matematiky a později bankovního úředníka (rodný dům ve Školské ulici je označen pamětní deskou). Po ukončení docházky na měšťanské škole začal studovat nižší reálné gymnázium. Po smrti otce Josefa (1896) ovšem ve studiích polevil a vzhledem ke zhoršující se existenční situaci rodiny, která se náhle ocitla bez živitele, odešel koncem 1898 ze školy a stal se praktikantem v drogerii. O rok později nastoupil na obchodní akademii, kterou ukončil 1902. Již o prázdninách předchozího roku H. podnikal dobrodružné toulky nejprve na Moravu, Slovensko a do Haliče, později procestoval většinu zemí rakousko-uherské monarchie a Balkán. Po krátké epizodě výpomocného úředníka v bance Slavia se od poloviny roku 1903 ocitl bez stálého místa a plně se začal věnovat literatuře. Následovalo H. anarchistické období, během něhož načas redigoval časopis Nová Omladina; ocitl se pod policejním dozorem a opakovaně pobýval ve vězení. 1909–10 spolupracoval se zoologickým časopisem Svět zvířat. Kvůli opakujícím se mystifikacím se smyšlenými zvířaty, čímž se cítili čtenáři dotčeni, byl z redakce záhy propuštěn. 1910 se H. oženil s Jarmilou Mayerovou (* 28. 6. 1887 Praha, † 20. 9. 1931 Praha), novinářkou a autorkou humoristických próz a knih pro děti a mládež; o dva roky později se jim narodil syn Richard. Manželství nebylo šťastné a brzy se rozpadlo. 1911 se H. po krachu živnosti ohlášené jako Kynologický ústav dostal do finančních problémů a pokusil se o sebevraždu skokem z Karlova mostu. V polovině téhož roku zahájil vzdělávací činnost Strany mírného pokroku v mezích zákona, kterou zamýšlel parodovat a napadat partajní rivalitu a stranickou praxi během předvolební kampaně před posledními volbami do říšské rady v létě 1911. Strana, která představovala další výsledek H. mystifikačního umění, sice ve volbách neuspěla, avšak inspirovala publicistické projevy, 1961 shrnuté do knihy Politické a sociální dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Do téže doby spadá rovněž množství H. kabaretních, příležitostně uváděných divadelních představení (v kavárně Montmartre, ve vinárně U Makabejských či ve vinohradském hostinci Kravín). Vyšly rovněž posmrtně ve svazku Větrný mlynář a jeho dcera (1976). Po krachu manželství H. znovu cestoval a pobýval u přátel (E. A. Longen či J. Lada).

Na začátku 1915 byl odveden k 91. českobudějovickému pluku (podle domovského listu příslušel po otci do Mydlovar nedaleko Českých Budějovic) a po krátké hospitalizaci odvelen na haličskou frontu. Několikrát se neúspěšně pokusil dezertovat, koncem 1915 padl do ruského zajetí a ocitl se v zajateckém táboře Tockoje (u Samary), odtud byl převelen ke Správě českých spolků na Rusi. Od 1916 přispíval do legionářského časopisu Čechoslovan sídlícího v Kyjevě. V červenci 1917 se účastnil bitvy u Zborova, v níž českoslovenští legionáři prokázali velké hrdinství a H. získal vyznamenání Kříž sv. Jiří 4. stupně. V listopadu 1917 v Rusku uchvátily moc sověty a vypukla občanská válka; H. vystoupil z vojska a přidal se k bolševikům. Moskevské ústředí ho vyslalo do města Samary jako organizátora náborového střediska pro vstup českých a slovenských dobrovolníků do Rudé armády. Záhy se stal zástupcem bolševického velitele tatarského města Bugulmy (o této zkušenosti referoval editorsky připraveným povídkovým cyklem Velitelem města Bugulmy, 1966) a později působil na politickém oddělení páté armády, kde byl pověřen organizační a agitační prací mezi zahraničními komunisty. Pobýval též na Sibiři jako člen městského sovětu v Irkutsku. V prosinci 1920 se vrátil do Prahy, a to ne z vlastní vůle, ale protože ho – jako řadu jiných českých komunistů – orgány Kominterny v Moskvě povolaly na pomoc revolučnímu hnutí ve vlasti. Po příjezdu do Československa však musel čelit pomluvám a denunciacím pro údajnou vlastizradu a politické smýšlení, navíc byl obviněn z bigamie, protože si ze sovětského Ruska přivezl druhou ženu Alexandru Lvovovou, zvanou Šura (* 1896 Peťakovo /Tatarstán, Rusko/, † 9. 12. 1965 Ústí nad Labem), aniž se s první manželkou Jarmilou rozvedl. Krátce působil v kabaretu Červená sedma, na radu přítele a malíře Josefa Panušky v srpnu 1921 se Šurou přesídlil do hostince U Koruny v Lipnici nad Sázavou. Usadil se tam natrvalo, našel klid k literární tvorbě, především k psaní (či spíše diktování) románu Osudy dobrého vojáka Švejka za druhé světové války, který však již nedokončil. V Lipnici byl také pohřben. Šura zdědila významný podíl z H. autorských práv. 1927 se provdala za lékaře Arsena Věrného, ruského emigranta. Žila střídavě v Roztokách (u Prahy), v Praze a u syna Arsena (* 1929 Roztoky /u Prahy/) v Ústí nad Labem, kde byla také pohřbena. Vnuk Arsène Verny (* 1956) je právním expertem Evropské unie.

H. sice knižně debutoval 1903 sbírkou satirických básní Májové výkřiky a jiné verše, kterou napsal společně s Ladislavem Hájkem Domažlickým, avšak za svůj krátký život napsal především značný počet povídek (na patnáct set). Používal řadu pseudonymů, z nichž některé nepřiznal, a na jeho autorství můžeme soudit pouze hypoteticky na základě stylistické a tematické komparace. Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století vyšly jeho Sebrané spisy, v nichž editoři podle tematického klíče rozdělili povídky do osmi svazků. Nezařadili do nich ovšem texty, u nichž není H. autorství jednoznačně prokázáno (tzv. dubia). Ty se později pokusili identifikovat Petr Kovařík ve třech svazcích (Když bolševici zrušili Vánoce, 2005; Nešťastný policejní ředitel, 2006; Postrach domu, 2007) a Radko Pytlík v knize Turista Aratáš a jiné humoresky (2012). H. vydával povídky v různých periodikách, autorské honoráře totiž často byly jediným zdrojem jeho obživy. Tvořil nezřídka v hostinci, kde trávil většinu volného času, a údajně tam napsal nejeden příležitostný text, za který si dal zaplatit pivem. Hlučné restaurační prostředí H. autorskému naturelu, spoléhajícímu na improvizaci, vyhovovalo. Často tento prostor přímo tematizoval, byly mu blízké projevy lidovosti a bezprostřednosti jeho návštěvníků. Zpočátku publikoval cestopisné črty a povídky, které vytěžil ze svých prvních toulek. K jejich typickým rysům patří jednak citace folklorních materiálů, jednak humorná postava lidového chytráka, šibala či mudrlanta, který se vyznačuje skrytým důvtipem, podšitou mazaností a schopností demaskovat uznávané a sakralizované mýty a konvence, a který tak typově předjímá postavu Švejka. Pozdější texty měly ostře satirický charakter a H. v nich často nemilosrdně kritizoval střední měšťanský stav a byrokratické instituce rakousko-uherské monarchie. Dominantním zdrojem humoru H. povídek je hyperbolizace skutečnosti, absurdní nadsázka, vycházející téměř vždy z úřední (nejčastěji policejní) mašinerie, jejímž důsledkem nejednou bývá tragické rozuzlení osudů postav prezentovaných jako oběti úřednické svévole. Vypravěčsky jsou texty značně různorodé a využívají prostředků moderní prózy, jako jsou ich-forma, časové inverze či vypravěčova distance od příběhu. Sám H. shrnul své povídky do několika knižních souborů, jež však tvoří jen malou část jeho prozaické tvorby: Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912), Trampoty pana Tenkráta (1912), Když člověk spadne v Tatrách (1912), Kalamajka (1913), Průvodčí cizinců a jiné satiry z cest i z domova (1913), Můj obchod se psy a jiné humoresky (1915), Dva tucty povídek (1920), Pepíček Nový a jiné povídky (1921), Tři muži se žralokem a jiné poučné historky (1921) a Mírová konference a jiné humoresky (1922).

Poněkud překvapivě H. před válkou nenapsal žádný román. 1909 sice opakovaně oznamoval, že píše autobiografický román Historie moudrého vola, avšak žádný rukopisný text s tímto titulem se nedochoval. Teprve roku 2015 vyslovil R. Pytlík, přední znalec a editor H. díla, odvážnou myšlenku, že první část zmiňovaného románu je totožná s povídkovým cyklem Ze staré drogerie. Jediným H. románem zůstaly Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, které vycházely 1921–23 v sešitech s ilustracemi Josefa Lady. Na torzo díla se pokusilo navázat několik pokračovatelů. Nejznámější z nich, Karel Vaněk, 1923 vydal Osudy dobrého vojáka Švejka v ruském zajetí. Literární postava Josefa Švejka se zrodila už dlouho před první světovou válkou. V květnu 1911 publikoval H. v časopise Karikatury seriál humoresek Dobrý voják Švejk, který dal o rok později název prvnímu povídkovému souboru. Švejkovi v něm ještě chybí jeho ambivalentní a rozporuplná povaha, působí jako prosťáček, který pod maskou idiota způsobuje zmatek a rozvrací vojenskou morálku. Během svého pobytu v legiích se k němu H. vrátil a v knihovničce kyjevského periodika Čechoslovan vydal novelu Dobrý voják Švejk v zajetí (1917). Byla rovněž založena na situačním nápadu, ale už je v ní patrnější ironický význam postavy a vyskytují se zde některé významné motivy, které autor posléze využil při psaní románu. Próza měla primárně zesměšnit habsburskou monarchii a přispět k náboru do československých legií, proto v ní převládla přesvědčovací funkce. Románová podoba Švejka se vyznačuje záměrnou neuchopitelností a nejednoznačností identity. Švejk sice bez ustání defiluje na scéně, čtenář však nezíská jasnou odpověď na to, kdo a jaký Švejk vlastně je. Tuto dvojakost přesně vyjádřil F. X. Šalda: Švejka označil za „geniálního blba“ – máme jej považovat za provokatéra ironizujícího válečnou mašinerii doslovným plněním rozkazů, anebo za psychicky narušeného či inteligenčně méněcenného jedince, který ničemu nerozumí? Tato nejistota se týká rovněž jeho zevnějšku, z textu o něm víme jen to, že má modré oči. Ladovy ilustrace tedy nejsou potvrzením Švejkovy podoby, ale její první interpretací. Švejk představuje bezednou zásobárnu historek, které vypráví při jakékoli příležitosti; volně navazující kapitoly tak mohou být považovány za rozvedené anekdoty. Švejk ovšem nikdy nemluví o sobě, ale o někom jiném, čímž ještě více zahaluje svoji pravou povahu. Druhá funkce jeho příběhů spočívá v jakési relaxaci, mají čtenáře alespoň v mysli navrátit do běžných mírových časů, poskytnout jim útěchu a odpočinek od surové válečné reality. O identifikaci postav, které H. inspirovaly, se pokusil I. Pejčoch.

Ve své době román nebyl přijat příliš pozitivně. Většina kritiků ani čtenářů nemohla nebo nechtěla pochopit H. dehonestující a neuctivý poměr ke světové válce, jež se považovala na jedné straně za tragickou událost, na druhé straně se pietně vyzdvihovala jako zárodek demokratického Československa. Způsob H. nactiutrhačského zobrazení byl dáván do souvislosti s jeho komunistickou orientací a opuštěním legionářského vojska. Druhá výtka směřovala k umělecké hodnotě díla: Většinová kritika vyčítala románu nesoudržnou kompoziční výstavbu, kterou ovšem tvoří popis cesty (kopírující H. cestu) na bojiště a dominantní Švejkova postava. Tyto dva aspekty vytvářejí z textu moderní variantu pikareskního románu. Jako první dokázal pozitivně ocenit Švejka H. generační druh Ivan Olbracht. Zásadní podíl na věhlasu románu měl ovšem německy píšící pražský spisovatel Max Brod, který jej spolu s Hansem Reimannem zdramatizoval pro německého režiséra Erwina Piscatora (premiéra 23. 1. 1928 v Berlíně). Inscenace se setkala s obrovským ohlasem a od té doby se datuje jak domácí přehodnocení H. románu a Švejkovy postavy, tak zájem o něj v zahraničí. Dočkal se překladu do více než padesáti jazyků a několika filmových zpracování. Ve světě představuje nejznámější dílo české literatury. V Rusku a okolních zemích je H. připomínán ve jménu ulic v Moskvě, Omsku, Irkutsku aj., na pamětních deskách, muzea v Bugulmě. V Petrohradě a polském Przemyślu existují spolky zaměřené na studium H. života a díla.

D: bibliografie in: R. Pytlík – M. Laiske, Bibliografie J. H., 1960; B. Mědílek, Bibliografie J. H., 1983.

L: Z. Ančík, O životě J. H., 1953; P. Blažíček, Umělecká pravdivost Haškova Švejka, 1960; R. Pytlík, J. H., 1962; týž, Toulavé house. Zpráva o J. H., 1971; C. Parrott, J. H., A study of Švejk and the short stories, Cambridge – New York, 1982; L. Soldán, J. H., 1982; J. Hájek, J. H., 1983; Z. Hoření, J. H. – novinář, 1983; R. Pytlík, J. H. a dobrý voják Švejk, 1983; týž, Kniha o Švejkovi, 1983; P. Blažíček, Haškův Švejk, 1991; J. Chalupecký, Expresionisté, 1992; LČL 2/1, s. 86–90 (se soupisem díla a další literaturou); M. Hodík – P. Landa, Encyklopedie pro milovníky Švejka s mnoha vyobrazeními I–II, 1998–1999; P. Gan, Osudy humoristy J. H. v říši carů a komisařů i doma v Čechách. Román-koláž s kresbami Josefa Lady a dobovými fotografiemi, 2003; R. Pytlík, Osudy a cesty Josefa Švejka. Pojednání se sedmi záhadami, 2003; M. Hodík – P. Landa, Švejk. Fikce a fakta, 2006; S. Nikolskij, V H. stopách za Josefem Švejkem, 2012; R. Pytlík, J. H. Data, fakta, dokumenty, 2013; Čtení o J. H. Ohledávání 1919–1948, L. Merhaut (ed.), 2014; I. Pejčoch, Od Švejka k Terazkymu, 2015; Český hraný film I, 1995; II, 1998; III, 2001; VI, 2010, rejstřík; Švejk ve střední Evropě, J. Hrabal (ed.), 2016; Fikce J. H., F. A. Podhajský (ed.), 2016; A. Cosentino, Chvála blbosti. Z Prahy do Irkutska a zpět v patnácti stech povídkách a jednom románu, 2017; R. Pytlík – J. Hašek, Křížem krážem Evropou / Jak vznikl Švejk, 2019; http://www.svejkmuseum.cz/index.htm (stav k 28. 2. 2019).

P: LA PNP, Praha, osobní fond.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Erik Gilk