HANAU Wilhem von 19.12.1836-3.6.1902

Z Personal
Wilhelm von HANAU
Narození 19.12.1836
Místo narození Kassel (Německo)
Úmrtí 3.6.1902
Místo úmrtí Hořovice
Jiná jména HANAVSKÝ Vilém
Povolání 27- Hutník nebo metalurg
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 165

HANAU, Wilhelm von (též von HANAU und zu Hořowicz, HANAVSKÝ, Vilém), * 19. 12. 1836 Kassel (Německo), † 3. 6. 1902 Hořovice, podnikatel v hutnictví

Byl třetím synem hesenského kurfiřta Friedricha Wilhelma I. (* 20. 8. 1802 Philippsruhe bei Hanau, Německo, † 6. 1. 1875 Praha) a Gertrudy Falkenstein-Lehmannové (* 18. 5. 1803 Bonn, Německo, † 9. 7. 1882 Praha). Svazek rodičů byl morganatický, Gertruda byla rozvedená. Friedrich svou manželku krátce po svatbě povýšil na hraběnku ze Schaumburgu a 1853 na kněžnu z Hanau. Z tohoto manželství se narodilo šest synů a tři dcery. Po porážce Rakouska v prusko-rakouské válce byl prorakousky orientovaný Friedrich zajat a po připojení Hesenska k Prusku 1866 opustil zemi, kde mu byl zabaven majetek. Rodina odešla do Čech, žila v Praze a v Hořovicích, od 1852 tam vlastnila zámek (od 1855 tento majetek spadal do hanavského fideikomisu). Od 1856 v něm probíhaly pozdně klasicistní přestavby navržené hesenským dvorským architektem G. Engelhardtem. 1859–61 bylo přebudováno hlavní křídlo. V prvním patře vznikl reprezentační sál a nad přistavěným druhým patrem přibyla altánová věž.

Friedrichův syn H. se od mládí věnoval vojenské kariéře v armádě hesenského kurfiřta, v níž 1866 dosáhl hodnosti majora, poté přestoupil do armády habsburské monarchie. Podle otcova ustanovení mohl dědit v rodině knížecí titul i majetek jen člen rodu, který uzavřel rovnorodé manželství. 1866 se proto na přání otce oženil s princeznou Elisabethou ze Schaumburg-Lippe (1841–1926). Proti tomuto svazku protestoval Elisabethin bratr, neboť ho vnímal jako nerovnorodý. Po anexi Hesenska však účel tohoto sňatku pominul a 1868 byl pár rozveden. 1889 H. zdědil po smrti svých dvou starších bezdětných bratrů titul a rodový majetek; následující rok se podruhé oženil s Elisabethou z Lippe-Weissenfeldu (1868–1952) a trvale přesídlil na zámek v Hořovicích, kde 1889–96 přistavěl prosklené galerie v prvním patře a novou zámeckou kapli, freskami nechal vyzdobit operní sál. Obnovil zámecký park a jako milovník hudby a obdivovatel R. Wagnera v něm umístil sochy postav z jeho oper od tyrolského sochaře Heinricha Nattera. H. několik let provozoval i vlastní hornickou kapelu. Pohřben byl u zámku Drehsa (u Budyšína). Po smrti bezdětného H. majetek zdědil další bratr Karel.

Součástí velkostatku na Hořovicku, který rod H. 1852 odkoupil za dva miliony zlatých od hrabat z Vrbna, byly komárovské železárny. V první polovině 19. století je rozšířil a zmodernizoval Rudolf z Vrbna, tehdy byly pokládány za jeden z nejlepších a nejvýnosnějších podniků svého druhu ve střední Evropě; za éry jeho syna Eugena dosáhla úroveň komárovské umělecké litiny svého vrcholu, výrobky měly ohlas i v cizině. V době, kdy je převzal H., všechny provozy již technicky zaostávaly, zisk kolísal a výroba zápasila s narůstající konkurencí modernějších podniků. H. se soustředil na železárny, které mohly využívat a zhodnotit bohaté zásoby dřeva z rozsáhlých okolních lesů. K modernizaci povolal z Hesenska důlního inspektora C. Pforta, který měl zkušenosti z železáren ve Vestfálsku a v Belgii. V železářství se sice již prosazovala efektivnější technologie využívající koksu, ale díky své kvalitě zůstávalo surové železo vytavené pomocí dřevěného uhlí vhodnějším materiálem k výrobě uměleckých předmětů a zdobných stavebních prvků. Produkce umělecké litiny patřila ke slavné éře komárovských železáren, které nabízely široký sortiment drobného zboží pro domácnost, kamna, náhrobní kříže, osvětlovací kandelábry do měst (v Praze např. na Hradčanské náměstí, u Národního divadla a Rudolfina), památníky (u Přestanova pomník protinapoleonské bitvy, památník obětem důlního neštěstí v Příbrami 1892). Přední umělci pro ně zpracovávali technicky a výtvarně dokonalé návrhy. K poslednímu vrcholnému vzepětí železáren došlo v době příprav na pražskou Jubilejní výstavu 1891, kdy pro prezentaci svých výrobků vybudovaly z litiny, skla a betonu samostatný novobarokní pavilon podle návrhu architekta O. Hiesera. Kovové prvky jako sloupy, okenní rámy či zábradlí svědčily o mistrovství modelérů a slévačů. Po skončení výstavy H. daroval stavbu městu Praze; po rozebrání a přenesení do Letenských sadů byl Hanavský pavilon přeměněn na luxusní vyhlídkovou restauraci. Samotné železárny se však poté postupně propadaly do ztráty, 1902 je koupila vídeňská banka Petzold.

L: OSN 10, s. 837; 28, s. 535; G. Hofmann, Komárovské železárny v druhé polovině 19. století (1852–1902), in: Středočeský sborník historický 1, 1957, s. 190–211; týž, Staré železářství na Podbrdsku, in: Vlastivědný sborník Podbrdska 19, 1981; P. Mašek, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku od Bílé hory do současnosti 1, 2008, s. 319, 320; P. Koblasa, Vznik a vývoj hanavského svěřenectví, in: Středočeský sborník historický 38, 2012, s. 35–53; Z. Rasl – I. Laboutková, Přehled dějin českého hutnictví, 2014, zvl. s. 67–68; K. Fryaufová, Soumrak šlechtického podnikání na Hořovicku. Hanavský fideikomis a železárny v Komárově koncem 19. století, in: Minulostí Berounska 20, 2017, s. 74–102 (zvl. s. 82–84); I. Laboutková, Umělecká litina ve sbírkách Národního technického muzea, 2017, passim, a zvl. s. 20–24 (s. 22 H. portrét).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Marie Makariusová