HANES Dalibor 2.10.1914-16.12.2007

Z Personal
Dalibor HANES
Narození 2.10.1914
Místo narození Tisovec (Slovensko)
Úmrtí 16.12.2007
Místo úmrtí Bratislava (Slovensko)
Povolání 44- Právník
47- Představitel stran nebo hnutí po r. 1848
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 177-178

HANES, Dalibor, * 2. 10. 1914 Tisovec (Slovensko), † 16. 12. 2007 Bratislava (Slovensko), politik, právník

Syn Emila H. (1882–1968), okresního náčelníka v Rimavské Sobotě a pozdějšího přednosty odboru na pověřenectvu vnitra v Bratislavě, a Boženy, roz. Daxnerové (1892–1987), dcery JUDr. Samuela Daxnera (1856–1949), advokáta, osvětového a kulturního činitele, senátora Národního shromáždění (1922–25). Měl bratra a dvě sestry. Po maturitě na reálném gymnáziu v Rimavské Sobotě studoval na Právnické fakultě UK v Praze, v důsledku uzavření vysokých škol nacisty dokončil studia na Slovenské univerzitě v Bratislavě (1940 JUDr.). Za Slovenského státu pracoval jako advokátní koncipient v Prešově, v Banské Bystrici a v Bratislavě, kde 1944 složil advokátské zkoušky. Zapojil se do komunistického odboje, v srpnu 1944 vstoupil do Komunistické strany Slovenska a zúčastnil se Slovenského národního povstání, kde v září a říjnu 1944 působil jako úředník v aparátu předsednictva Slovenské národní rady (SNR) v Banské Bystrici. Po porážce povstání bojoval od listopadu 1944 do února 1945 v řadách partyzánů. Od března do dubna 1945 byl pracovníkem legislativního odboru Delegace SNR na osvobozeném území v Košicích, následně krátce působil jako přednosta prezidia pověřenectva průmyslu a obchodu. Po osvobození se stal vládním komisařem v Obchodní a průmyslové komoře v Bratislavě, 1948–50 byl ředitelem oblastní, později krajské správy výkupu. 1951–69 přednášel hospodářské a obchodní právo jako odborný asistent, docent (od 1955), profesor (od 1963) na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě. 1954–58 byl jejím prorektorem, 1958–60 děkanem fakulty politické ekonomie a 1961–64 děkanem Institutu národohospodářského plánování. Napsal několik monografií, učebnic, sérii odborných a popularizačních článků.

Na jaře 1968 byl jmenován členem odborné vládní komise pro přípravu ústavního zákona o česko-slovenské federaci a sblížil se s jejím předsedou, místopředsedou vlády G. Husákem, což mu na počátku tzv. normalizace otevřelo cestu do vysoké politiky. 1968–71 byl poslancem a 1968–69 členem předsednictva Slovenské národní rady. Poté co federalizace republiky vstoupila v lednu 1969 v platnost, byl zvolen poslancem nově vzniklé Sněmovny národů Federálního shromáždění, záhy se stal jejím předsedou a současně místopředsedou Federálního shromáždění, obě funkce zastával do října 1969. Pragmaticky se přizpůsobil protireformnímu kurzu Husákova vedení KSČ. Na podzim 1969 nahradil A. Dubčeka ve funkci předsedy Federálního shromáždění, kterou vykonával do prosince 1971. Zároveň byl kooptován do ústředního výboru KSČ, jehož členem zůstal až do svého uvolnění v březnu 1987. Od ledna 1970 do května 1971 byl také kandidátem předsednictva ÚV KSČ. V čele Federálního shromáždění zabezpečoval jeho očistu od stoupenců reformního vývoje, zároveň však musel čelit útočným aktivitám ortodoxních stalinistů z řad poslanců KSČ (S. Pennigerová, J. Trojan ad.), požadujících rozsáhlejší odsouzení pražského jara a další čistky, které překračovaly záměry normalizační garnitury. 1970 se podílel na přijetí série ústavních zákonů omezujících kompetence národních republik v rámci československé federace. Nepodařilo se mu však trvale proniknout do nejužšího normalizačního establishmentu. Po volbách v listopadu 1971 (zvolen poslancem za obvod Banská Bystrica /znovu 1976/, v letech 1981 a 1986 získal mandát v obvodu Jaslovské Bohunice) musel v důsledku kádrových změn přenechat řízení parlamentu A. Indrovi. Vrátil se do nižších funkcí předsedy Sněmovny národů a místopředsedy Federálního shromáždění, kde setrval až do března 1987. 1970–72 byl předsedou, 1972–87 prvním místopředsedou Svazu československo-sovětského přátelství, od 1973 předsedou československo-francouzského výboru při Československé společnosti pro mezinárodní styky, od 1976 místopředsedou československé skupiny Meziparlamentní unie. Po listopadu 1989 rezignoval v lednu 1990 na poslanecký mandát.

S manželkou Helenou, roz. Hornovou (1922–2010), měl dcery Naděždu (* 1949), Tatjanu (* 1961) a syna Vladimíra (* 1951), který 1986 emigroval do SRN. Pohřben byl v Bratislavě-Lamači. Nositel pamětní medaile k 20. výročí Slovenského národního povstání (1964), vyznamenání Za vynikající práci (1965), Řádu práce (1969), Řádu Vítězného února (1974) a Řádu Klementa Gottwalda (1984).

D: Občianske právo, 1–2 (s K. Plankem), Bratislava 1955, 1956; Právo ochranných známok, tamtéž 1963; Učebnica hospodárskeho a pracovného práva pre vysoké školy ekonomické, 1–2 (s kolektivem), tamtéž 1965, 1967; Komentár k hospodárskemu zákonníku, tamtéž 1966 (s kolektivem); Základy československého práva pre 4. ročník stredných ekonomických škôl, tamtéž 1967; Právo akciových spoločností (s A. Černejovou), tamtéž 1991.

L: MČE 2, s. 712; ČBS, s. 189; Tomeš 1, s. 413; Kdo je kdo v Československu 1, 1969, s. 235–236; E. Rákoš – Š. Rudohradský, Slovenské národné orgány 1943–1968, Bratislava 1973, s. 63; J. Žilák – M. Šišmiš, Pôvod a príbuzenské vzťahy Daxnerovcov, in: Genealogicko-heraldický hlas 4, 1994, č. 1, s. 15; F. Štverák, Schematismus k dějinám Komunistické strany Československa (1921–1992), 2010, s. 374; Biografický slovník funkcionářů KSČ (1921–1989) 1, M. Bílý – P. Anev (eds.), 2018, s. 397–400.

P: Archiv Poslanecké sněmovny, Praha, fond Poslanci a senátoři Národního a Federálního shromáždění 1918–1992, osobní spis.

Zdeněk Doskočil