HANIKÝŘ Antonín 21.10.1753-15.3.1833

Z Personal
Antonín HANIKÝŘ
Narození 21.10.1753
Místo narození Praha
Úmrtí 15.3.1833
Místo úmrtí Tábor
Povolání 49- Náboženský nebo církevní činitel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 183

HANIKÝŘ, Antonín (též HANYKIŘ), * 21. 10. 1753 Praha, † 15. 3. 1833 Tábor, římskokatolický kněz, nakladatel

Pocházel z polabské vladycké rodiny Hanikýřů ze Semína. V patnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Absolvoval dva roky noviciátu a studium filozofie na univerzitě v Olomouci. 1773 byl řád zrušen. 1774 se stal mistrem svobodných umění. H. 1775 získal od císařovny Marie Terezie zaopatření (titulus mensae) a zahájil studium teologie, 1777 byl vysvěcen na kněze. Od 1782 působil v Sedlci (Kutná Hora), 1787 byl povolán do Klokot na Táborsku, 1788–96 sloužil v Jindřichově Hradci a poté jako kaplan v nedaleké Číměři. 1817 byl penzionován, žil u svých bratrů (rovněž kněží) Jana v Plané nad Lužnicí a Františka, faráře v Bernarticích (u Písku). 1829 se vrátil do Plané a 1830 (po bratrově smrti) do Tábora, kde dožil a kde byl pohřben. Pomník od Emanuela Maxe na hřbitově u sv. Jakuba byl slavnostně odhalen 1857 (dnes hřbitov zrušen a přeměněn na park). Podporoval českou literární tvorbu, překládal z francouzštiny a řečtiny. 1824 vydal vlastním nákladem v Praze Abecedu pobožné manželky a rozšafné hospodyně od Jana Kocína z Kocinétu (původně 1588).

Katolické nakladatelské družstvo Dědictví svatého Jana Nepomuckého založil 1830, kdy složil své životní úspory (1 000 zlatých) jako základní jistinu k vydávání laciných, kvalitních českých katolických knih. H. záměrem bylo nahradit Dědictví sv. Václava, zrušené 1773 spolu s jezuitským řádem. Oficiální povolení od císaře Františka I. však Dědictví svatého Jana Nepomuckého získalo až po H. smrti 1833. Právně byla korporace, o níž se staralo pražské arcibiskupství, založena 1834 a fungovala do 1947, sdružení mělo až dvacet tisíc členů. 1840 vydalo H. životopis; uveřejňovalo publikace s obsahem asketickým, katechetickým, historickým, biblickým i populární tisky. Ve stanovách zdůrazňovalo, že slouží ke zvelebení českého jazyka a vydávání knih českých autorů nebo českých překladů. Z Dědictví se vyplácely odměny českým spisovatelům. Prvním šéfredaktorem se stal Václav Michal Pešina z Čechorodu.

L: Wurzbach 7, s. 342; OSN 10, s. 845; KSN 5, s. 27; Veledůstojný pán pan Václav Michal Pešina světil dne 4. 10. 1857 na hřbitově c. k. krajského města Tábora pomník veleb. pána A. H., býv. jesovity kněze na Klokotech, zakladatele ústavu dědictví Sv. Jana Nepomuckého, 1857; V. M. Pešina, Slawnost wyswěcenj H. pomnjka w Táboře: 1857, 1859; V. A. Pohan, Žiwotopis welebného pana Antonjna H., nábožného zakladatele ústawu Dědictwí swatého Jana Nepomuckého w Praze, 1840; (sine), Pomnjk na hrob welebného kněze Antonjna H., zakladatele Dědictwj Swatojanského: W Táboře, 4. řjgna 1857, 1859; O. Vlha, Náhrobek Václava Pešiny z Čechorodu na Malostranském hřbitově v Praze, 2010 (bakalářská diplomová práce, FF MU, Brno; o H. náhrobku zejm. s. 18–20).

P: V. Petera, Géniové Církve i vlasti 1 (rkp. v knihovně Katolické teologické fakulty UK), dostupné též na: http://www.cdct.cz/petera/data/dil.I/pet.431.jpeg (stav k 20. 6. 2017).

Eva Novotná