HANKA Václav 10.6.1791-12.1.1861

Z Personal
Václav HANKA
Narození 10.6.1791
Místo narození Hořiněves (u Hradce Králové)
Úmrtí 12.1.1861
Místo úmrtí Praha
Povolání 55- Jazykovědec
63- Spisovatel
70- Knihovník nebo pracovník informatiky
65- Literární historik, kritik nebo teoretik
64- Překladatel
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 185-186

HANKA, Václav, * 10. 6. 1791 Hořiněves (u Hradce Králové), † 12. 1. 1861 Praha, knihovník, muzejník, editor, básník

Pocházel z řemeslnicko-zemědělské rodiny. 1804–09 studoval na gymnáziu v Hradci Králové, 1809 si v Praze zapsal filozofii, poté pokračoval na právech. Navázal kontakty s mladými českými vlastenci (např. J. Linda, V. A. Svoboda), kteří 1812 založili Společnost literatury české. Od 1813 se účastnil soukromých slavistických přednášek Josefa Dobrovského, stal se jeho žákem a později také popularizátorem. V Praze studia nedokončil, pokračoval 1813–14 ve Vídni, poté znovu v Praze, avšak k závěrečným zkouškám se nepřihlásil. Rozsáhlé znalosti získal samostudiem. Neztotožnil se s osvícenskou skepsí, typickou např. pro badatelský přístup Dobrovského. (Dobrovský 1824 vyjádřil podezření, že H. nectí etiku vědecké práce a že měl podíl na vzniku Rukopisu zelenohorského.) Do jeho práce se promítalo nadšení, aktivita, a také diletantství. Usiloval o společenské uznání a věhlas, nebyl korigován včasnou kritikou a neuměl kritiku přijímat. Patřil k romantickému typu intelektuála, který rezignoval na preciznost a solidnost vědeckých metod a poznatků.

Za studií ve Vídni se sblížil s Janem Norbertem Hromádkem a přispíval do jeho periodika Prvotiny pěkných umění. Díky kontaktům s Jernejem Kopitarem se seznámil s německou romantickou literaturou a poznal jihoslovanskou kulturu. Po návratu do Prahy se prosadil i jako básník. Jeho lyrická tvorba spjatá s folklorem vyrůstala ze sentimentální (puchmajerovské) poezie. Ruské vlivy promítl do sbírky Písně (1819). H. texty se dočkaly zhudebnění a některé z nich vstoupily do širokého povědomí (např. Vystavím si skrovnou chaloupku; Moravo, Moravo). Zamýšlenou sbírku písní slovanských národů se mu vydat nepodařilo, 1821 publikoval pouze překlad ruského eposu Slovo o pluku Igorově (s titulem Igor Svatoslavič). Překládal z polštiny a němčiny, převedl text ze sanskrtu.

Věnoval se také lingvistice, z vlastní iniciativy krátce vyučoval češtinu. 1817 navrhl nový systém pravopisu, tzv. analogický (s oporou v teorii J. Dobrovského a v praxi J. Jungmanna). Jeho pokus se stal impulzem k velkým sporům, v nichž stál na druhém pólu Jan Nejedlý jako zastánce starého pravopisu. H. adaptoval Dobrovského mluvnici a opakovaně ji vydával pod názvem Gramatika, resp. Mluvnice čili soustava českého jazyka na základě soustavy Dobrovského (1822, 1831, 1849). Zveřejnil rovněž mluvnice dalších slovanských jazyků, např. polštiny (1839 a 1850).

Od 1819 působil v nedlouho předtím založeném Muzeu Království českého, v němž byl pověřen sepisováním sbírek, od 1821 pracoval jako prozatímní, od 1823 až do smrti řádný knihovník. 1842 se stal archivářem, kustodem numizmatické sbírky a správcem historických sbírek. Ocenění se dočkaly jeho bibliografické práce, v nichž těžil z rozsáhlé knihovnické praxe (Přehled pramenů právních v Čechách, 1843; České prvotisky, 1852).

Suploval za Dobrovského výuku v pražském Lužickém semináři. 1835 se neúspěšně ucházel o profesuru na pražské univerzitě, od 1848 na škole přednášel jako soukromý docent staroslověnštinu, později ruskou, polskou a českou literaturu i jazyk a zároveň usiloval o další kariéru. Marně se pokoušel získat knihovnická místa na univerzitách v Olomouci, ve Lvově či ve Vídni.

H. patřil k plodným editorům starých českých památek. Některé vydával samostatně, další v edičních řadách. Drobnější edice vycházely v Časopisu Musea Království českého a v příležitostných tiscích. H. se přitom dostával do konfliktu s cenzurou, zejména když se pokoušel vydat díla Viktorina Kornela ze Všehrd O právech a sudiech i o dskách země české knihy devatery, Májový sen od Hynka z Poděbrad, Dalimilovu kroniku či Výpisky z remešského a ostromírského Evangelium. V předbřeznovém období starý text nebylo možné důsledně přizpůsobovat platným cenzurním normám, o to větší roli hrály kontakty editora s cenzurními instancemi. Vydávání staročeských textů, které vyzdvihovaly historické tradice české státnosti, resp. akcentovaly česko-německý svár v dějinách, posuzovala cenzura přísněji, protože se očekávalo, že budou atraktivní pro lidového čtenáře. H. o tom v Praze i ve Vídni dokázal obratně vyjednávat, přitom se opíral o odborná stanoviska, např. Františka Palackého. Některé jeho cenzurní případy skončily důtkou, ve svých důsledcích tyto přestupky zmařily H. kariérní růst. Ještě 1837 bylo cenzurní kauzou zdůvodněno odmítnutí jeho žádosti o místo profesora českého jazyka a literatury na pražské univerzitě.

Na přelomu 1817/18 objevil domněle starodávnou literární památku Rukopis královédvorský (RK), posléze se mu dostal do rukou Rukopis zelenohorský (RZ), který byl zaslán do muzea. Diskuse o H. autorském podílu přetrvávají dodnes, jeho jméno se objevovalo i v souvislosti s dalšími rukopisy. Jako znalec těchto památek získal proslulost jak v českém, tak ve slovanském prostředí. Jeho práci se starými manuskripty (např. Glosy ve slovníku Mater verborum, Evangelium sv. Jana atd.), do nichž při vydávání vlastnoručně zasahoval, kritizovali už současníci pro nepřesnost a nespolehlivost, až svévolnost, mluvilo se dokonce o falzátorství. Těmito slabinami utrpěly např. Počátky posvátného jazyka slovanského (1846, 1859) či Sbírka nejdávnějších slovníků latinsko-českých (1833), resp. šest svazků sbírky Starobylá skládanie (1817–24). V souvislosti s významem, jaký byl Rukopisům přikládán, se H. celý život dostával do centra pozornosti české společnosti. 1857 ke čtyřicátému jubileu objevu RK mu mladí básníci věnovali sborník. Na jedné straně se těšil respektu a úctě, na druhé straně se proti jeho dílu již za života objevovaly mnohé výhrady. Mezi kritiky se řadily významné osobnosti české vědy P. J. Šafařík, F. Palacký, názor na H. změnil také F. L. Čelakovský, za terč kritiky si ho v epigramech bral K. Havlíček Borovský. Výhrady vyslovili také J. Kopitar či F. X. Miklošić, avšak také Rusové, např. O. M. Bodjanskij. Nesouhlasný postoj se násobil od osmdesátých let 19. století, od doby tzv. bojů o rukopisy.

1859 H. podal žalobu na redaktora pražského časopisu Tagesbote aus Böhmen Davida Kuha za anonymní článek, v němž byl označen RZ jako H. falzum. H. sice soud, jehož jednání se osobně neúčastnil, vyhrál, ale Kuh trest nastoupit nemusel (1913 byl odtajněn pravý autor článku Anton Zeidler). H. se řadil k nejvýraznějším rusofilům své doby, udržoval čilé osobní i korespondenční kontakty se slovanským světem, prováděl výměnu knih do zahraničí, publikoval zprávy o knižních novinkách. V Rusku, které osobně nikdy nenavštívil, se orientoval na slavjanofily a vysokou carskou byrokracii. Získal tam četné řády a vyznamenání, jichž si mimořádně cenil. Patřily mezi ně zlatý prsten, velká stříbrná medaile od carské ruské akademie za vědecké zásluhy (1820), prsten od cara Alexandra I. (1823), stuha a kříž ruského Řádu sv. Vladimíra IV. třídy (1831), prsten od cara Mikuláše I. (1833, 1835, 1842), velká zlatá medaile od carské ruské akademie za vědecké zásluhy (1836), stříbrná medaile Za zásluhy o vědu od cara Mikuláše I. (1837), z Ruska dostal ovšem řadu dalších šperků a symbolických darů. H. ocenili také rakouští císaři, např. Ferdinand V. (I.) mu 1846 věnoval prsten, či František Josef I. zlatou medaili za umění a vědu Literis et artibus (kolem 1849). Mezi 1829–60 byl jmenován členem učených společností v Praze (především KČSN), ve Vídni nebo ve Schwerinu, Klagenfurtu, Zhořelci, Vratislavi, Štětíně, Kielu či Kodani. 1848 se podílel na přípravách Slovanského sjezdu v Praze, byl jistý čas i starostou Lípy slovanské.

Od 1822 byl ženatý s Barborou Mádlovou, manželství zůstalo bezdětné. Jeho pohřeb se stal v Praze výjimečnou událostí, H. ostatky byly uloženy na Vyšehradě.

L: Kapesní Slovníček novinářský a konversační 1, 1850, s. 565–574; Wurzbach 7, s. 301–315; RSN 3, s. 630–632; OSN 16, s. 630; LČL 2/1, s. 57–63 (s bibliografií a starší literaturou); Slovník českých spisovatelů, V. Menclová – B. Svozil – V. Vaněk a kol. (eds.), 2000, s. 212–213; Spoléhámť se docela na zkušené přátelství Vaše… Vzájemná korespondence Josefa Jirečka a Václava Vladivoje Tomka z let 1858–1862, M. Pokorná a kol. (eds.), 2008; L. Sršeň, Příspěvky k poznání osobnosti V. H., in: Sborník Národního muzea v Praze, řada A, Historie 63, 2009, č. 1–4 (bibliografie s. 148–156); M. Nekula, H. pohřeb a idea českého Slavína. Přebírání a dominance veřejného prostoru českými národními symboly, in: Pražský sborník historický 37, 2009, s. 149–194; M. Černý, Pavel Josef Šafařík a V. H. Dva obrozenské typy, in: Sborník Národního muzea v Praze, řada C – literární historie 58, 2013, č. 1–2, s. 9–19; D. Dobiáš a kol., Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885), 2014; P. Píša, Aby bez závady prošlo. Strategie V. H. při styku s předbřeznovou cenzurou, in: M. Woegerbauer – P. Píša – P. Šámal – P. Janáček a kol., V obecném zájmu. Cenzura a sociální regulace literatury v moderní české kultuře 1749–1938, 1, 2015, s. 305–316; V. H. a obrozenské nadšení, O. Brázda (ed.), 2017.

P: LA PNP, Praha, osobní fond (inventář zpracovala B. Pražáková, 1987).

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Magdaléna Pokorná