HANNAUER Karel 11.6.1906-13.7.1966

Z Personal
Karel HANNAUER
Narození 11.6.1906
Místo narození Praha
Úmrtí 13.7.1966
Místo úmrtí Praha
Povolání 74- Architekt
Citace Biografický slovník českých zemí 22, Praha 2019, s. 190-191

HANNAUER, Karel, * 11. 6. 1906 Praha, † 13. 7. 1966 Praha, architekt, pedagog

Syn majitele stavební firmy v Nuslích Karla H. st. (1872–1931). Studoval 1917–24 na reálce, současně klavírní hru na Státní konzervatoři. 1924–30 navštěvoval Vysokou školu architektury a pozemního stavitelství na ČVUT v Praze pod vedením Antonína Mendla, hlásil se zejména k duchovnímu odkazu profesora Oldřicha Stefana (Ing. arch. 1930).

Od studijních let se dobře orientoval v zahraničním dění. 1928 pomáhal organizovat návštěvu Le Corbusiera v Praze, o jejímž průběhu zanechal přehledné písemné svědectví. 1929 redigoval vydání knihy Rovné střechy, kde shromáždil argumenty pro nové stavební formy a technologie. Obsah knihy reflektoval i francouzský časopis L’architecture d’aujourd’hui. Po ukončení studií podnikl poznávací cestu po Evropě. Zejména v Německu, Francii a Belgii se seznamoval s nejmodernějšími přístupy, navazoval pracovní kontakty a navštívil řadu architektonických výstav. Poznal tvorbu světoznámých architektů, zvláště Le Corbusiera, Waltera Gropia a Victora Bourgeoise. Společně s Karlem Teigem se účastnil třetího kongresu CIAM (Congrès International d’Architecture Moderne) v Bruselu 1930, zaměřeného na problematiku minimálního bydlení. 1931 stál na straně architektů organizujících policejně sledovanou Výstavu proletářského bydlení v Praze. Po smrti otce 1931 převzal rodinnou firmu Podnikatelství staveb Karel a Jaroslav Hannauer a se strýcem Jaroslavem ji vedl až do 1945.

V H. díle se snoubí romantická představa o architektuře jako umění a vyjádření ducha s prozaickou potřebou řešit bytovou krizi. V meziválečném období úspěšně spojoval projekční činnost se stavební praxí a teoretickými reflexemi. Myšlenkově se přikláněl k radikální levici v čele s teoretikem avantgardy K. Teigem, v praxi byla jeho architektura stylově variabilní, často v závislosti na poptávce v rodinné firmě. Počet realizací a atribuce konkrétních staveb zůstávají nadále předmětem bádání. Účastnil se výstav a publikoval své projekty i teoretické texty. Byl činný v redakcích časopisů Stavba, Stavební rádce a Architekt SIA, kde reflektoval dění v architektuře doma i v zahraničí. 1929 se v Topičově salonu účastnil výstavy mladých architektů. 1932 se společně s J. Hesounem prezentoval v Alšově síni Umělecké besedy. 1940 byly jeho práce zastoupeny na výstavě Za novou architekturu.

Již během studií navrhoval radikálně pokrokové projekty, z nichž dva se mu podařilo realizovat ještě před absolutoriem. S kolegy z techniky Josefem Hrubým a Josefem Kittrichem se 1929 účastnili soutěže na návrh minimálních rodinných domků pro Svaz československého Díla a 1931 vypracovali návrh plně klimatizovaného rodinnného domu s celoskleněným pláštěm. 1929 navrhl hotel u moře, podílel se na projektech sanatorií: 1932 návrh sanatoria TBC ve Starém Smokovci (s J. Hrubým, J. Kittrichem, D. Abadžievem) a městského sanatoria v pražské Šárce (s J. Hrubým). Těžiště H. tvorby spočívá v obytné architektuře, zejména v rodinných a činžovních domech. V rodinné firmě se zapojil i do větších projektů veřejných a inženýrských staveb, v projekční práci se nejvíce věnoval návrhům desítek činžovních domů realizovaných zejména na území pražských Nuslí.

Mezinárodního uznání dosáhl projektem a realizací penzionu Arosa čp. 500 v Praze-Košířích (1931). V domě typu tzv. boardinghouse uplatnil zásady kolektivního bydlení, a zasloužil se tak o jednu z prvních realizací kolektivního domu v Československu. Projekt Arosa byl hojně publikován v zahraničí, např. v časopisech Casabella, La Cité, L’architecture d’aujourd’hui. Další H. realizace a teoretické stati byly zveřejněny v časopisech Stavba, Stavební rádce, Život, Kutnohorský přehled, Pestrý týden, Architektura ČSR ad.

Byl členem Klubu architektů, výtvarného odboru Umělecké besedy, řádným členem Masarykovy akademie práce, členem Spolku inženýrů a architektů (SIA) a československého komitétu Mezinárodní společnosti pro otázky osvětlení.

Do soudobé diskuse významně přispěl tématem monumentality v architektuře, nejprve 1943 veřejnou přednáškou, 1944 v textech publikovaných v časopisu Architekt SIA. Zprostředkoval aktuální diskurs probíhající v zahraničí, a otevřel tak téma podstatné i na domácí scéně. V teoretických statích se zabýval problematikou přirozeného osvětlení v architektuře, výsledky svých průzkumů kodifikoval v tzv. fotobiologii. Zajímalo ho hledání podstaty architektonické tvorby a její provázanost s člověkem a společností. Na základě disertace Problém schodiště v organismu nájemního domu obhájil 1945 doktorát; 1946 mu byla udělena vědecká cena za práci v oboru teorie architektury. 1947–52 vyučoval v Bratislavě na nově založené Fakultě architektury a pozemního stavitelství Slovenské vysoké školy technické. 1948 byl jmenován profesorem vědecké teorie a sociologie architektury (se zpětnou platností k roku 1947). Pod vedením Emila Belluše tam pedagogicky působil vedle Jana Emila Kouly, Emanuela Hrušky, Vladimíra Karfíka či Alfréda Piffla a stal se jedním ze zakladatelů poválečné výuky architektury v Československu. Mezi jeho žáky patří např. Alena Šrámková, Vojtech Fifik či Vladimír Dědeček. H. byl 1952 donucen z bratislavské fakulty odejít a z politických důvodů nemohl v započaté práci pokračovat ani v Praze. Stejně tak nemohl realizovat své další architektonické projekty. 1953–58 působil v Národním technickém muzeu a částečně na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze jako vědecký pracovník.

D: výběr, realizace: vila G. Frieda v Praze-Libni, Nad Rokoskou 1377/30 (1929; dnes zcela přestavěna); vila v Praze-Modřanech, Darwinova 985/8 (1931); vila v Unhošti-Nouzově (1933); vila v Praze-Podolí, U Podolského hřbitova 668/8 (1936). Nájemní domy, Praha-Nusle: Jaromírova 759/13 (1928); Na Bitevní pláni 1155/48, 1156/46, 1217/19, 1218/17 (1934–1936); Žateckých 1257/17, 1258/15 (1936); Dačického 1225/8 (1936–1937); Sdružení 1293–1297/19–27 (1937); Děkanská vinice I 819/16 (1937–1938); Petra Rezka 810/16 (1938); Praha-Břevnov: Mládeže 1024/1 (1939–1941) ad. Administrativní budova: Úřední budova ONV, Žabotova ul. 3206/6, Bratislava (1947–1951). Teoretické práce, výběr: Architekt Jeanneret – Le Corbusier v Praze, in: České slovo 9. 10. 1928, s. 5; Nově upotřebený prvek v architektuře: plochá střecha, in: Stavební rádce 1, 1928, s. 438; Žádáme novou architekturu!, in: tamtéž, s. 465–468; Racionelní výstavba kolonií a jejich estetika, in: tamtéž, s. 514–515; Kurs „Nových staveb“ ve Frankfurtě n. M., in: Stavba 8, 1929–30, s. 53–56; Hygienická výstava v Drážďanech, in: tamtéž 9, 1930–31, s. 43–46; Bytová krise (s J. Kittrichem), in: tamtéž 10, 1931–32, s. 53–55; Problém monumentality v architektuře, in: Architekt SIA 8, 1944, s. 162–166, 176–177. Knihy: Osvětlení výstavních prostorů přirozeným světlem, 1941; Souhrn a klasifikace disposičních poznatků v plánování lidových nájemných domů (s J. Vančurou), 1942; Orientace budov ke světelným stranám, 1946; Fotobiologie architektury I. Světelně-technické bádání v SSSR, 1946; Normy přirozeného osvětlení průmyslových budov, 1947; Sociológia architektúry 1–2, Bratislava 1949 (skripta); Úvod do architektonického plánovania, tamtéž 1949; Architektonická fotológia 1–2, tamtéž 1951; Základy architektonickej tvorby, tamtéž 1951.

L: Toman 1, s. 294; BLS 3, s. 346; NEČVUD, s. 263; SČSVU 3, s. 66–67; A. Vondrová, Český funkcionalismus 1920–1940. Architektura, 1978, nestr.; V. Fifík, K. H. architekt-filozof (spomienky), in: Projekt 35, 1993, č. 2, s. 77; M. Dulla – H. Moravčíková, Kto je kto v architektúre na Slovensku, b. m., 1995, s. 51–52; J. E. Svoboda, K. H., in: Architekt 13, 1996, s. 35–36; Profesori STU 1937–2007, Bratislava 2007, s. 79; Ľ. Mrňa, Přednášky jako z jiného světa. Architekt K. H. odcházel „bez našeho uznání, ocenění a díku“, in: Česká beseda 10, 2004, č. 3, s. 6; Forma sleduje vědu, S. Ryndová – D. Robová – R. Švácha (eds.), 2000, s. 301–303; M. Hrabová, Zapomenutá funkcionalistická vila K. H., in: Průzkumy památek 16, 2009, č. 1, s. 128–141; táž, Studium či návštěva? Architekt K. H. jako zprostředkovatel zahraničních vlivů na českou avantgardní architekturu, in: Umění 40, 2012, č. 3–4, s. 303–311; M. Mitášová, Vzťahy zovšeobecňujúcej teórie a špeciálnych teórií architektury. Silové pole H. bratislavskej školy špeciálnej sociológie architektury, in: M. Mitášová – V. Dědeček, Stávanie sa architektom, Bratislava 2017, s. 56–75; M. Hrabová, Pension Arosa, in: Bydlet spolu. České kolektivní domy, H. Guzik (ed.), 2018, s. 116–122.

Ref: Bibliografie dějin Českých zemí

Martina Hrabová